Svět rakve, fotbalu a lejzru aneb Od festivalu kýče a pragmatismu až k festivalu světel

„S Karlem jsem prožila celý život,“ říká asi šedesátiletá paní stojící za kovovým zátarasem na mostě Legií a upřesňuje: „Hrál mi na třech svatbách a všech narozeninách.“ Další dáma, která má ke vstupu do Žofína, kde je Gottova rakev vystavena, asi o tři metry blíž, si přisazuje: „Takovej, jako byl on, už tu nikdy nebude.“

PanGott

Zda té první paní medový přednes komerčně nejúspěšnějšího tuzemského zpěváka posledních padesáti let zpříjemňoval i rozvody, není jasné. Co je však evidentní: Karel Gott se nepochybně zařadil na čelné místo českého kulturního panteonu. Vedle panMenšíků a panWerichů, oněch mytických umělců, jakých už se dnes nedostává, ač by se od nich prý ta nová, každopádně méně talentovaná generace měla hodně co učit. Tak zní lidový verdikt. Zejména starší generace občanů má k umělcům a bavičům, kteří k nim promlouvali z jevišť opulentních estrád, pozoruhodný vztah, v němž se mísí familiárnost s mírným zbožštěním.
Karel Gott pro ně byl a ještě dlouho bude především „náš Karel“ a pak teprve multimilionář a přítel vlivných. Je však nutné říct, že navzdory mediálním přestřelkám a snaze vládnoucího establishmentu se na pohřbívání národního pěvce marketingově přiživit probíhala žofínská pieta velmi střídmě.

Svátek pragmatismu

V pět odpoledne se fronta, v níž obě dámy čekají, sice táhne od Národního divadla přes most až na Újezd, ale postupuje rychle, klidně, bez excesů a exaltovaných projevů smutku. Například ve srovnání s davovou hysterií, která se ve Velké Británii rozpoutala po tragické smrti princezny Diany, se Češi se svým idolem přišli rozloučit veskrze pragmaticky.

Relaxovaný dojem, jímž fronta působí, zmátl i mladou turistku, podle přízvuku Američanku. Pána, který se na dohled brány Žofína odměňuje za přestálou hodinu čekání na mostě tenkou cigaretou, se s rozpačitým úsměvem ptá, zda se tu čeká na otevření výstavy, nebo nového obchodního domu. „Karl Gott, Karl Gott. He died, famous singer,“ vysvěluje ochotně muž.

Slečna se zatváří omluvně, tohle jméno nezná, nicméně vyjádří povinnou účast. „That’s very sad,“ řekne a znovu trochu zmateně přehlédne frontu. Američanka vypadá zklamaně, snad čekala, že v téhle východní zemi se pohřby slavných odehrávají v podobném rámci jako úmrtí členů dynastie Kimů v Severní Koreji. Ale k lomení rukama, drásání obličejů a hysterickému pláči nedochází. Žena stojící před pokuřujícím pánem kohosi instruuje přes telefon ohledně nákupu na večeři. Pieta za Karla Gotta, rozehrávaná některými médii jako zrcadlo aktuálních společenských střetů, je především svátkem českého pragmatismu. Nejde dokonce ani o výsostně generační událost.

Občané přes padesát tvoří ve frontě jistě většinu, přesto je zde překvapivé množství mladších lidí, vesměs oháklých podle unifikované velkoměstské módy. K poněkud kolonádové atmosféře přispívá i čaj rozlévaný zájemcům pracovníky Červeného kříže a zcela ukázkové zvládnutí akce ze strany policie. Účastníků také místo avizovaných sta tisíc dorazila sotva třetina.

Nakonec i jediný pokus o „narušení“ probíhá velmi neinvazívně. Podél zdi Národního divadla se šourá silnější muž s plnovousem a z podlouhlého transparentu, jenž mu zakrývá obličej, vysílá směrem k fanouškům pana Gotta toto sdělení: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale uškodí své duši?“ Čekající dav na metafyzické poselství příliš nereflektuje a raději už ladí elektronická zařízení určená ke zvěčnění rozloučení s Mistrem. Při odchodu směrem na Národní třídu zaujme ještě jedna věc. Na vchod do Nové scény Národního divadla kdosi nalepil několik Gottových portrétů, pod nimiž začaly přibývat svíčky a květiny. Patrně úsporná verze piety pro občany, jimž se nechtělo vystát frontu.

Natrhnem vám prdel