Durynské poměry: První německá spolková země, kde mají většinu krajní levice a pravice
V německé spolkové zemi Durynsko, do níž je to z Aše zhruba 30 kilometrů, zvítězila včera poprvé v německých dějinách v zemských volbách krajně levicová, postkomunistická strana Levice (Die Linke), která je následovnicí komunistické státostrany SED, která byla sesterskou stranou u nás působící Komunistické strany Československa.
SED totalitně vládla 40 let státu, kterému se u nás říkalo východní Německo a který nesl oficiální název Německá demokratická republika (NDR). Téměř přesně třicet let po pádu tohoto „enderáckého“ režimu i berlínské zdi durynští voliči dali postkomunistické Levici 31 procent hlasů, což je navíc nejlepší výsledek této strany ve všech zemských volbách od roku 1990, kdy se přejmenovala z komunistické SED.
Většina extrémů
Tím ale včerejší volební zemětřesení v dvoumilionovém Durynsku zdaleka nekončí. Na více než 23 procent hlasů zde narostla pravicově protestní Alternativa pro Německo (AfD), která se profiluje zejména na kritice migrace a zavedených stran. AfD navíc i v Durynsku zopakovala úspěch ze zářijových zemských voleb v dalších východoněmeckých spolkových zemích – Sasku a Braniborsku a skončila jako druhá nejsilnější strana.
Alternativa sice v neděli dosáhla méně hlasů než v Sasku a Braniborsku, což může souviset s faktem, že její zdejší zemské vedení AfD v čele s Björnem Höckem je vůbec nejradikálnější z celého Německa, ale přelomový charakter včerejšímu výsledku dává jiný fakt. Poprvé od roku 1949, kdy vzniklo dnešní demokratické Německo, se stalo, že v některé ze spolkových zemí získaly většinu hlasů i mandátů dvě strany z okrajů politického spektra, tentokrát krajně levicová Levice a krajně pravicová Alternativa pro Německo.
Dohromady jim voliči včera dali 54,4 % hlasů a 50 z celkem 90 míst v durynském zemském sněmu. Přitom Durynsko dlouho patřilo k úspěšnějším novým spolkovým zemím a relativně zvládalo problémy německého sjednocení. Dokonce dvakrát zde mohla Křesťanskodemokratická unie (CDU) dnešní kancléřky Angely Merkelové vládnout sama, protože měla většinu v zemském sněmu. Pak se ovšem něco stalo a Durynsko se změnilo v dnešní laboratoř politického protestu.
Netradiční rudé ponožky
Výrazně k tomu přispěl muž, který vedl zemskou vládu do nedělních zemských voleb. Jmenuje se Bodo Ramelow a před pěti lety se stal historicky prvním německým zemským premiérem z postkomunistické strany Levice. Jako její lídr sice v roce 2014 ještě volby nevyhrál, ale podařilo se mu sestavit rudo-rudo-zelenou koalici se sociálními demokraty a zelenými.
Ramelow ovšem není typickým zástupcem „rudých ponožek“, jak se postkomunistům v Německu někdy přezdívá. Ve straně, jež byla dlouho považována za reprezentanta těch občanů bývalého východního Německa, kteří sjednocením a nástupem demokracie moc nezískali, vybočuje z řady už tím, že se v bývalé NDR sám nenarodil. Přišel sem z Dolního Saska na západě Německa až po sjednocení, aby zde pomáhal budovat v novém režimu odborové organizace. Ramelow byl, když se stal prvním zemským premiérem z řad postkomunistů, strašákem pro zavedené strany, zejména na pravici, ale ve funkci se choval překvapivě umírněně.
Často proto z jeho kroků členy celostátního vedení Levice doslova bolela hlava. Například v horní komoře německého parlamentu jménem Durynska Ramelow hlasoval v rozporu s linií vlastní strany pro rozšíření seznamu bezpečných zemí, odkud Německo nebude brát migranty. V durynské zemské politice se pak projevoval jako neideologický regionální politik, který hlavně bojuje za zájmy země a má blízko k voličům.
Země bez většiny
To z Ramelowa překvapivě v kampani udělalo politika, v němž mnozí voliči viděli hráz před nástupem radikální Alternativy. Ve východoněmeckých spolkových zemích totiž pomalu přestala hlavní protestní stranou být postkomunistická Levice a nahrazuje ji Alternativa. Právě tu voliči v průzkumech uvádějí jako stranu, která nejvíce dbá na „znevýhodněné východní spolkové země“ a která zároveň tvoří hlavní protestní protipól k zavedeným stranám.
Nástup Alternativy vedl v zářijových zemských saských i braniborských volbách k mobilizaci voličů, kteří odmítají Alternativu. Z obavy před jejím vítězstvím se mnoho voličů přiklonilo k místní nejsilnější neprotestní straně (v Sasku k CDU, v Braniborsku k SPD). Tuhle roli nyní paradoxně v Durynsku do velké míry sehrál právě lídr postkomunistů Ramelow. Politik strany z levého okraje spektra se překvapivě stal v očích umírněných voličů obranou proti politikům z pravého okraje. Levici to dalo triumfální historické vítězství, ale samotný Ramelow příliš šťastný nebude. Jeho úspěch odsál voliče i od jeho levicových koaličních partnerů – zelených a sociálních demokratů – a dosud vládnoucí rudo-rudo-zelená koalice už nemá v zemském sněmu většinu.
Ani Keňa, ani Zimbabwe
Jenže většinu mandátů nemá ani nový durynský vynález – „zimbabwská“ koalice, kterou by vytvořily strany, s nimiž se v Německu spojují barvy ze zimbabwské vlajky – černá CDU, červená SPD, zelení a žlutá liberální FDP. Zatímco v Sasku a Braniborsku se po zářijových volbách a nárůstu AfD dospělo k jiné „vlajkové“ koalici – keňské, v níž spolu zasednou černá CDU, červená SPD a zelení, v Durynsku zavedené strany ani v nejširší variantě vládu nepostaví, přestože se tu navíc do sněmu dostali o šest hlasů i liberálové.
V pořadí třetí CDU bude proto muset podstoupit téměř Sophiinu volbu a vybrat si, zda bude spolupracovat s jednou z krajních stran, s nimiž spolupráci dopředu vyloučila. Zvenku by se mohlo zdát, že pravicová CDU bude mít blíže k AfD, ale ta je v Německu trochu asymetricky a mnohdy kvůli nacistické kapitole v dějinách země stále považována za více nepřijatelnou než postkomunisté a žádná strana s ní zatím ani na zemské úrovni spolupráci neuzavřela. Navíc durynský lídr AfD Björn Höcke má kvůli vlastnímu radikalismu a kontakty s neonacistickou scénou problémy i ve vlastní straně, která se ho už jednou pokusila dokonce vyloučit.
Pro voliče v Durynsku by proto byla přijatelnější nějaká forma spolupráce CDU s postkomunisty, byla by to také historická premiéra, ale Levice už vládla či vládne se zavedenými levicovými stranami v řadě spolkových zemí, a tak ji média tolik nedémonizují jako Alternativu. Navíc průzkumy provedené v neděli před volebními místnostmi ukázaly dvě překvapivé skutečnosti: 48 % durynských voličů si myslí, že postkomunistická Levice je v Durynsku a pod vedením Bodo Ramelowa stranou středu, dvě třetiny těch, kteří dali včera hlas CDU, si přejí, aby její zemské vedení ještě přehodnotilo odmítnutí spolupráce s postkomunisty. Velmi problematická by ale taková „durynská velká“ koalice byla pro celostátní vedení CDU, které si dobře uvědomuje, že by to ještě více nahrálo rétorice Alternativy o tom, že je sama jedinou skutečně opoziční stranou.
