Evropský tlak na zpřísňování ekologických limitů ohrožuje přírodu na dalších kontinentech
Politika Evropské unie v oblasti průmyslu dlouhodobě napomáhá ještě většímu vypouštění skleníkových plynů, ničení životního prostředí a postupně zajišťuje i stále silnější pozici Číny, Ruska a dalších zemí v oblasti průmyslu. Otevřeně se dá říci, že dlouhodobý tlak evropských neziskovek a zelených politiků na zpřísňování emisních limitů a podobná ekologická opatření jsou ve skutečnosti kontraproduktivní a tito ekologičtí aktivisté se chovají jako záškodníci mající za úkol zlikvidovat ekonomiku a průmysl v Evropě. Jejich politika také napomáhá ničení životního prostředí v mimoevropských zemích.
Pracuji v oblasti průmyslu již dvacet let a i díky své pozici v oblasti zastupování zaměstnanců mám možnost vidět dopady politiky EU na náš průmysl. Pokusím se popsat celý tento komplikovaný systém co nejjednodušeji a zkusím ukázat, jak je novodobý pokus o socialismus 2.0 v podobě EU šíleným experimentem, který se snaží vytvořit hybridní systém kombinací socialismu a kapitalismu.
Z jedné strany socialističtí byrokrati z EU vyšli vstříc ekologickým neziskovkám a jejich nátlaku a zpřísňují emisní a další ekologické limity pro evropský průmysl. Všechny tyto náklady na ekologii a vypouštění skleníkových plynů se promítají do cen průmyslových výrobků a logicky je zvedají. Toto vše EU dělá ve jménu ekologie, jenže pak ta stejná unijní byrokracie dovolí dovážet do EU takzvanou „špinavou průmyslovou výrobu“ z Číny, Ruska nebo Ukrajiny. V těchto zemích se nedodržují tak přísné ekologické normy, což je jeden z faktorů, proč jsou jejich průmyslové výrobky velmi levné a výrobky evropského průmyslu jim nedokážou v tržním prostředí EU konkurovat. Kvůli tomu, že jsou tyto výrobky vyráběny neekologicky, jim říkáme „špinavé průmyslové výrobky“.
Protože ekologickým neziskovkám a politikům Zelených vadí relativně ekologická průmyslová výroba v EU, ale již jim nevadí silně neekologická výroba mimo Evropu, která je pak s požehnáním EU dovážena do Evropy, dochází mimo EU k silné ekologické likvidaci přírody a vypouštění skleníkových plynů v mnohem větším objemu, než by se to dělo v Evropě. Podle ředitele Ocelářské unie Daniela Urbana se v rámci Evropy produkuje zhruba 9 procent ze všech globálních emisí skleníkových plynů. „EU ETS (Evropský systém obchodování s emisemi – poznámka autora) nepokrývá ani polovinu evropských emisí, chybí zemědělství, které produkuje více emisí než průmysl, chybí doprava a další. Dokud nebude podobný systém zaveden i v dalších zemích včetně Číny, USA a Ruska, jedná se jen o idealistický projekt, který nakonec poškodí hlavně Evropany, kteří mohou přijít o velkou část svého průmyslu,“ řekl Urban letos v srpnu.
Má Evropa bez průmyslu nějakou budoucnost?
Faktem je, že socialisticko-ekologický tlak na evropský průmysl je nepřímo možná i podporován firmami vyrábějícími mimo EU průmyslové zboží a poté je dovážející na Evropský trh, protože EU tímto tlakem likviduje jejich evropskou konkurenci. Protože EU na jednu stranu vede tuto socialisticko-ekologickou politiku, ale na druhé straně prosazuje kapitalistickou politiku volného mezinárodního obchodu, je dlouhodobá budoucnost průmyslu v Evropě prakticky nemožná a ničení planety Země mimo Evropu tak pokračuje velkým tempem.
O dramatičnosti celé věci a jejím možném katastrofálním dopadu hovoří i samotný fakt, že se vedení průmyslových firem spojilo s odboráři a společně se snaží na problém upozornit politiky, jak se i píše ve zprávě českého odborového svazu KOVO: „České, polské a slovenské odbory působící v kovoprůmyslu sepsaly letos v září společně s ocelářskými svazy deklaraci, v níž vyzvaly národní vlády i Evropskou komisi k důrazné ochraně evropské oceli a zvýšení její konkurenceschopnosti. Ta by měla spočívat především v omezení dovozu turecké, čínské či ruské oceli. Navrhují proto zvýšení cel na dovoz této suroviny z třetích zemí, přijetí striktních kvót na dovoz oceli a racionálnější systém přidělování emisních povolenek. „Pokud nebudou přijata efektivní opatření, jaká odbory navrhují, důsledky pro společnost budou dramatické a dojde k obrovskému sociálnímu propadu dotčených regionů, který v důsledku pocítí celá společnost,“ obávají se odboráři.
Zaměstnanci takových evropských železáren a oceláren jsou první na řadě v propouštění. Za nimi jsou zaměstnanci firem z automobilového průmyslu a další. A to vše kvůli výše popsané politice EU. Kde bude tato masa propouštěných lidi pracovat, to ví jen Bůh. Zaměstnají je snad ekologické neziskovky? A jaká je budoucnost Evropy bez průmyslu, když bude stále více průmyslových výrobků vyráběno mimo Evropu, a tedy budou pod kontrolou cizích mocností? To ví taky asi jen Bůh.
