Kdo nenudí, vyhrává: Světovou politiku začínají ovládat vtipálci i komedianti

V mediální společnosti, ve kterou se západní státy proměnily poté, co svět převzala digitální média a sociální sítě, se totiž nejvíce počítá, když dotyčný politik dokáže upoutat pozornost. V přívalu informací, jež se na nás každodenně valí, umí získat naši pozornost jen to, co je odlišné, originální a až možná trochu výstřední.

Kritici i komici

To byl také původně důvod, proč bodovali politici z okrajů politického spektra, kteří se nebáli nazývat věci pravými jmény ani zesměšňovat zavedené politiky. Klasickým příkladem by mohl být někdejší lídr rakouských pravicově protestních Svobodných Jörg Haider.

Tento druh politické zábavnosti ale měl své meze, protože narazil na to, že obsah politiky lídrů z okraje spektra byl přece jenom pro většinu voličů nepřijatelný. Vedle zábavných „extremistů“ se proto ve společnosti přesycené klasickou demokratickou politikou začali objevovat úspěšní političtí recesisté: islandský Reykjavík měl primátora, jenž sliboval ručníky v městských bazénech zadarmo i ledního medvěda v městské zoo, v dánském parlamentu zasedal komik, kterého tam vynesl slib, že cyklistům bude vždy foukat do zad, a v Srbsku se málem dostal do druhého kola prezidentských voleb kandidát, jenž sliboval každému luxusní auto. Ani politici-srandisté ovšem svět politiky ovládnout nemohli.

Zábavní profíci

To se naopak daří až v poslední době třetímu typu politiků, kteří zcela otevřeně sázejí na to, že své voliče baví, ale zároveň zůstávají politiky hlavního proudu a své návrhy myslí vážně. Praotcem této, nyní velmi úspěšné politické techniky se stal před čtvrtstoletím Silvio Berlusconi.