Vladimír Pikora: Auta a rodiny jenom pro spodiny aneb Lidé bez budoucnosti chtějí vládnout světu
Tento týden na mě na mnoha místech vyskočily oslavné články, že ve Finsku vznikla vláda 34leté premiérky Sanny Marinové. To, co média nejvíc oceňují, je, že kabinet tvoří hlavně ženy a často nezvykle mladé. Dvěma ministryním je jen 32 let. Musím říct, že já nadšení médií nesdílím. Dokonce si myslím, že z pohledu mnoha lidí se může jednat o sexistickou adoraci, když někoho opěvují nikoli kvůli výsledkům jeho práce, ale jen kvůli jeho pohlaví.
Většina článků nás totiž neinformovala o tom, čeho chtějí slečny či dámy v politice dosáhnout, ale o tom, jak se narodily. Svým způsobem vlastně podobné články propagují mladé na úkor starých: Věk je totiž stavěn na odiv.
Jiné články zase opěvují, že se premiérka narodila do tzv. duhové rodiny a její matka žila s partnerkou. Ani to není pro mě nějak důležité, že by to mělo být stavěno na piedestal před výsledky práce premiérky. To, v jaké rodině se narodila, neovlivnila, takže za to sotva může být obdivována. Je to zkrátka pro její schopnosti, vlastnosti či činy irelevantní.
Dovolil jsem si na sociálních sítích jeden z oslavných článků, který neinformuje o politických úspěších, pouze o pohlaví, věku a orientaci matky, okomentovat slovy: „V době, kdy mohou dobře otěhotnět, jsou v politice. Kariéra je pro ně přednější. Až budou chtít děti, budou se divit, že je pozdě. Podle mě politika mohla počkat dvacet let. Ty holky nechápou priority a chtějí vládnout. A média je milují a obdivují.“
Vřava na sociálních sítích
Nečekal jsem, jakou vřavu to na sociálních sítích spustí. Kolika novinářům a politikům to bude stát za jedovatou poznámku. Kolik demokratů bude potřebovat vyjádřit, že je hrozné, když si někdo troufne říct svůj názor. Kolik lidí mi s pravdou a láskou v srdci vulgárně vynadá.
Někdy napíšu text, kvůli kterému se lidé čílí a píší mi ostré výtky. Říkám si pak, že jsem možná svůj názor špatně formuloval, takže ho dotyční nepochopili. Někdy se dokonce i ptám sám sebe, jestli se třeba nemýlím. Jenže tentokrát, tentokrát si jsem naprosto jistý, že bych všechno znovu napsal stejně do posledního písmenka. Že jen ukřičená menšina podobné názory demokraticky nesnese.
Doba je zlá. Společnost je rozdělená. A já jsem prostě popsal biologická fakta. Někteří progresivní novináři mi vzápětí potřebovali vložit do úst něco, co jsem sice ani neřekl, ani nemyslel, ale oni by si očividně přáli, abych to řekl, aby to mělo ty správné grády, které by se daly rozmazávat. (Jen doufám, že jindy vytvářejí zprávy kvalitněji a bez své vlastní kreativní invence. Jinak by taky mohli brzy přinést v zájmu ideologie „zprávy“ o tom, jak se lékaři shodují, že pro ženu i dalších 64 pohlaví je nejlepší rodit po padesátce.)
Pro řadu lidí jsem byl rázem šovinista, despota i prasák roku. Pro jiné zase podpantoflák staré dominy. Liberální přátelé by si to mohli ujednotit a krom nadávek a emocí vzít v úvahu i fakta:
Důchody bez dětí nebudou
K mému překvapení se do diskuse kvalitně zapojila i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová komentářem: „Ježíši Kriste, Piko je doma malinkej troubík.“ Je sice zábavné, že v pracovní době a s platem z mých daní řeší mé glosy, ale přeci jen ještě o kapku záživnější by bylo, kdyby v ní řešila důchodovou reformu. Zatím po této stránce dokázala vytvořit důchodovou komisi pro spravedlivé důchody. Problém je prý to, že ženy mají v průměru nižší důchody než muži.
* Později jsem se mohl na komentář údajné J. Maláčové podívat osobně a naštěstí se ukázalo, že se jednalo o falešný profil. Tím se tedy s radostí skutečné p. Maláčové omlouvám, že jsem ji podezíral z takového výraziva. Ovšem mé závěry ohledně penzijní reformy tím dotčeny nikterak nejsou.
A já se tedy ptám, co to znamená „spravedlivý“ důchod. Možná když žije žena v průměru o něco déle než muž, navzdory nižšímu důchodu nakonec kumulovaně bere stejně jako muž. Možná, že právě současný stav je spravedlivější než mantra feministek, kterou ministryně hájí.
Možná, že spravedlivý důchod je takový, na který mi platí děti, které jsem sám zplodil. První pilíř důchodů totiž funguje jako průběžný systém, v němž já dnes ze své práce platím důchody dnešních důchodců. A můj důchod budou platit budoucí pracující. Říká se tomu mezigenerační solidarita.
Jenže podle Wikipedie má paní ministryně ve svých 38 letech jen jedno dítě. Dva lidi – ji a jejího partnera – by tedy měl financovat jen jeden člověk. To asi stačit nebude. Buď bude muset její potomek extra hodně vydělávat a odvádět do systému, nebo bude paní ministryně v důchodu žít na úkor těch, kteří mají více dětí. Moje děti by tak jednou měly financovat dnešní paní ministryni. To já za spravedlivé nepovažuji. Spravedlivé by bylo, aby paní ministryně buď měla alespoň dvě děti, a pár se tak ve společnosti nahradil, nebo aby měla poloviční důchod než ten, kdo systému dal dvě děti, které ho dokáží financovat.
Mnoho lidí mi lálo se slovy, že ne každá žena chce mít děti, i když může. I tomu rozumím. Jen se mi pak nelíbí, že i jim budou mé děti platit důchody, když se tyto ženy dobrovolně vyškrtly z prvního pilíře, ale také budou stát s nataženou rukou. Už nyní víme, že až půjdou do důchodu tzv. Husákovy děti, bude mít důchodový systém velké problémy.
Lidé bez budoucnosti chtějí vládnout světu
V každé společnosti byli vždy bezdětní. Jen málokdy, nebo možná nikdy, neměli tak velký podíl na vládě. To nepovažuji za zdravé. Evropě vládnou až moc. Vzpomeňme na bývalou britskou premiérku Mayovou, na bývalého šéfa Evropské komise Junckera, na prezidenta Francie Macrona, na německou kancléřku Merkelovou, na nizozemského premiéra a další. Zdá se mi zvláštní, když lidé, kteří nezajistili budoucnost svým genům, chtějí zajistit budoucnost svým národům. Vím, to se v liberální demokracii říkat nesmí. Ale já si to myslím.
Jan Roubíček na Facebooku napsal a já jeho myšlenku sdílím: „Žena bez dětí – strom bez plodů! Muž bez ženy -– zahradník bez stromu. Vše na světě má své místo a smysl. To, že každý má právo a svobodnou volbu, jak se svým osudem naloží, je fakt, ale musí počítat i s tím, že každé rozhodnutí něco stojí. Ne teď, ale ve chvíli, kdy to člověk čeká nejméně.“ Jinými a mými slovy: Mateřství nepočká. Stáří nepočká. A zkušenost přichází jen s věkem. A zmoudření a nastavení definitivní podoby žebříčku hodnot většinou přichází až s dětmi, za které má rodič odpovědnost. Má to své logické a praktické opodstatnění, že pro senátory, soudce či prezidenta existuje minimální věková hranice.
Ne, nejásám z toho, že finská premiérka podle Wikipedie teprve před dvěma lety absolvovala magisterský obor organizačního studia na Tamperské univerzitě. Sice tím asi bude dobře organizovaná, ale evidentně moc zkušeností nemá, protože je ve svém věku mít zkrátka nemůže. Pro mě jsou mladé dámy s čerstvě dokončenou školou ve vládě hlavně kariéristky bez zkušeností. A ačkoliv letiště nemusí nutně řídit pilot, ale spíš manažer, asi by se mi moc nelíbilo, kdyby ženy bez vlastních rodin řídily ministerstvo zabývající se rodinnou politikou. Nevěděly by, co řídí.
Kalousek loví v pirátských vodách mladých voličů
Aby byl bugr dostatečně velký, přisadil si svou trošku do mlýna i bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Sarkasticky napsal: „Fascinuje mě, když libovolný chlap dobře ví, co je pro příslušnou dámu nejlepší, zatímco ona – chudák – to nechápe. Nerespektování volby druhého o jeho vlastním životě je základním indikátorem neúcty k lidské svobodě. P.S.: Finská premiérka už matkou je a má můj obdiv.“
Fascinuje mě, kde pan Kalousek přišel na to, že nerespektuji volbu nemít dítě a mám neúctu ke svobodě. Ve vší úctě, pane poslanče, to je nebetyčná pitomost. Můj názor je, že kariéra může počkat, biologické možnosti či potřeby malého dítěte počkat nemohou. Názor finské premiérky je, že malé dítě počkat může, kariéra nepočká. Ona do ničeho nenutí mě, já do ničeho nenutím ji; ovšem vyjadřuji svůj odlišný názor.
Ovšem máme-li se bavit o volbě druhého a o svobodě, pak vy jste ten, kdo nás, veřejnost, svého času nesvobodomyslně nutil do povinných penzijních fondů. Jen bych skromně připomněl, že penzijní fondy aktuálně v Nizozemsku varují, že budou muset snížit důchody, protože je nejsou schopni ufinancovat. A že u nás povinné fondy naštěstí neprošly. A že jsem už v té době spáchal vireal Nechceme se pást, v němž jsem varoval, že povinné penzijní fondy jsou naprosto špatně a že peníze v nich jsou v ohrožení. Ehm, jsou. Nizozemci by mohli vyprávět.
„Argument“, že finská premiérka má jedno dítě, argumentem pro mě není, když vím, že mu je 23 měsíců. Mateřství a práci pochopitelně skloubit lze. Zvláště dnes, v době technologií a práce na dálku. Nikoliv ale v případě postu premiérky. Nebo si snad pan poslanec myslí, že premiéři pracují z domova či chodí domů na pátou, aby vyzvedli dítě z jeslí, ze školky nebo družiny?
Jistě, může jí pomoci manžel. Ale to potom matka své maličké dítě skoro nevidí. Ženu, které své malé dítě skoro nevidí, nepovažuji za dobrou matku.
Ano, na Novém Zélandu má premiérka miminko. Taky mi je obou upřímně líto, když premiérka sebe kvůli kariéře zbytečně obrala o tuhle část života a dítě obrala o mámu. Jistě, pro média nafotí fotky, jak jsou spolu. Ale sotva na zasedání vlády a na nočních jednáních parlamentu pravidelně kojí a chová. Liberální představa, že ženy jsou muži, je naivní. A sunar z ruky otce či chůvy není nejlepší volbou.
Nehodlám ani komentovat, že někteří lidé nechtějí děti z ekologických důvodů. Lidé jsou údajně přemnožení a každé dítě má velkou uhlíkovou stopu. To už je podle mě argument zralý na návštěvu psychiatra kvůli potenciálním sebevražedným sklonům.
Takže asi takhle: Biologii neokecáš. Moudrost věku na škole nenastuduješ. Kdo má jiný názor, nechť ho má, jeho věc. Děkuji všem progresivistům, že jsou schopni tak věcných a slušných vulgarit k jiným názorům. A progresivisté ať si z jakýchkoli důvodů děti nemají – jejich věc. Ale ať také nechtějí, aby jim moje děti platily jejich stáří – moje věc.
