Marek Stoniš: Kupředu, levá? Kdepak. Kupředu, středová!
Citát z uzavřeného oddělení blázince zvaného Pirátská strana:
„Koncept levice a pravice je přežitý… Jsme liberálně demokratická středová strana.“ — Předseda pirátů Ivan Bartoš na sjezdu pirátů v Ostravě
Ivan Bartoš doma vyměřuje poličku na knihy. Dostal totiž od kolegů v kůži vázaný Marxův Kapitál a Bakuninovy paměti v originále. Na pravé straně zdi si tužkou vyznačí pravý konec, na levé straně levý konec. Narýsuje mezi oběma body přímku. Zakřížkuje střed. „Tos to krásně vyměřil, táto,“ rozplývá se jeho žena, máma pirátská. „Ale kdepak, to je celé špatně, mámo,“ odstupuje od svého díla a mračí se táta pirátský. „Podle mé teorie levá ani pravá strana neexistuje, takhle přece nemůžu měřit střed. Musím to udělat znovu. Namíchej mi k tomu, mámo, koktejl.“ „Podívám se do komory, táto. Myslím, že nám tam ještě nějaké zbyly.“ „Mámo, prosím tě, nech si ty fóry, to jsou Molotovovy koktejly na příští akci Antify. Chci rum s kolou!“
Máma namíchá zcela nevýbušný rum s kolou a táta začíná vyměřovat střed poličky bez toho, aniž vyměří levou a pravou stranu. Ale nejde mu to. Středové tečky visí tak říkajíc ve vzduchoprázdnu; jsou buď příliš vlevo, nebo vpravo a polička, kterou podle ní šroubuje ke zdi, celá nakřivo. Pirátská máma míchá jeden koktejl za druhým, táta pirát běhá po bytě s pravítkem, kladívkem, vrtačkou, šroubky, drbe se v dredech a nejraději by na balkóně vzteky odpálil jeden Molotovův koktejl, aby upustil páru.
Rozhodl se, že zavolá chytrým lidem z Pirátské strany.
„Prosím tě, Jakube Michálku, jak mám vyměřit střed, když nemám pravý ani levý konec?“
„Ty nulo jedna pirátská, palice nepoužitelná, hovado lidské, pádlo zlomené! Jak jsme tě mohli zvolit předsedou!!!“ křičí na Ivana Bartoše do ajfounu jeho místopředseda. „Jakube, že tys zapomněl jít na ten kurs manažerských dovedností a komunikační rétoriky, na který jsem tě poslal?“ ptá se Ivan Bartoš a pro jistotu položí telefon, než by poslouchal další Michálkovy kletby.
Vytočí Olgu Richterovou, první ženu pirátů a ekonomickou expertku. Ta by přece měla umět počítat, když ji na sjezdu zvolili ekonomickou expertkou, a mohla by mu tedy poradit, jak vypočítat střed ničeho.
„Ahoj, Ivane! Jasně že vím, jak to vypočítat, ale musíš počkat. Právě projektuju rychlost přesunu daňové zátěže z pracujícího občanstva na velké hnusné buržoazní korporace. Ale zatím tomu problému nevidím začátek ani konec!“
Ivanu Bartošovi by se pomalu otevřela v kapse mačeta, kdyby ji ovšem poslušně podle odzbrojovací evropské směrnice nepřetavil na pluh. Ale nad hlavou se mu najednou rozsvítila ekožárovka. „Zavolám svému pražskému primátoru Hřibovi!“
„Ahoj, Ivane, uf uf uf. Co potřebuješ? Uf uf uf…,“ vzdychá do ajfounu Hřib. Ivan Bartoš mu vysvětluje potíže s levou a pravou stranou a středem. „Ale co tak funíš, Zdenále?“
„Ale, zavřel jsem pro auta levé i pravé nábřeží a teď nejsem ve středu, ale v prdeli. Vezu domů novou pračku a sušičku na kole…“
Ivan Bartoš pokládá telefon. Podívá se na zeď, která vypadá, jako by po ní dvě hodiny jezdil sekačkou na trávu. Vedle něj stojí máma pirátská a v ruce drží Molotovův koktejl. „Na, táto, skoč si na balkón. To ti udělá dobře.“
