Rozpačití piráti: Spíš než politickou stranou jsou pořád partou kamarádů

Pokud stále mezivolebně rostete, pokud nemusíte ve vládě přistupovat na nezbytné kompromisy, které dávají smysl z hlediska reálpolitiky, ale voliči z nich mohou mít pocit, že je zrazujete, pak nelze od stranického sjezdu čekat něco mimořádného. Poplácáme se po zádech a jedeme dál.

Přidáme-li k tomu prazvláštní členskou strukturu českých pirátů, jichž je asi jen tisíc, navíc věkově blízkých – asi třicátníků, částečně příbuzensky propojených –, je situace ještě vzdálenější představě klasického stranického uskupení. Jiným slovy: v případě českých pirátů, jakkoli v evropském srovnání nejsilnějšího pirátského uskupení, nejde o politickou stranu, ale spíš o partu lidí, kteří se vzájemně znají a kde mají konflikty mnohem spíš osobní než ideový základ.

Co dělat?

Stavějí se do role modernizátorů politiky a společnosti, přitom ale řeší vesměs jen způsob komunikace státu s občanem a možná státních institucí mezi sebou. Jistě, není to zanedbatelná agenda, jen se nelze ubránit pocitu, že problém českého státu spočívá v něčem jiném, než zda si budu moci vše vyřídit od svého počítače a jestli uvidím on-line registr všech možných státních institucí.

Výzvou pro liberální sílu, kterou prý piráti jsou a chtějí být, je velký úklid v tom, co stát a veřejná sféra obecně mají dělat, do čeho mají vstupovat, co mají regulovat. Více než dva roky v Parlamentu a proběhlé celostátní fórum nenabídly moc indicií k odpovědi na otázku, zda si to piráti uvědomují. Pokud tedy nepočítáme návrh na dekriminalizaci marihuany.

Kam kráčí?