Jiří Weigl: Írán není islámský skanzen, ze všech zemí regionu došel nejdál na cestě k modernizaci společnosti
Současná nová fáze krize na Blízkém východě soustředila pozornost na Írán a jeho roli a ambice v celém současném dění v tomto regionu. V záplavě článků, komentářů, hodnocení a analýz, které se na téma dnešního Íránu vyrojily v našich i zahraničních médiích, se ukazuje, jak přes empatii stavěnou na odiv, respekt a okázalou vstřícnost k asijským a africkým zemím a jejich obyvatelům převládá většinou v západních pohledech arogantní ignorance, neznalost a předsudky.
O dnešním Íránu si většina žurnalistů a komentátorů u nás i na Západě – snad v důsledku prvoplánové politické propagandy – zvykla psát jako o bezmála totalitní diktatuře. Titulky jako „V Íránu vládne fanatický diktátor“ apod. vytvářejí v široké veřejnosti dojem, že režim v Íránu je obdobou egyptské či syrské diktatury, či dokonce stojí v jedné řadě s bývalým Saddámovým Irákem či Kimovou Severní Koreou. Zkrátka další odporná zavrženíhodná diktatura, která si zasluhuje izolovat a svrhnout.
Tento zjednodušující, přezíravý a málo informovaný pohled si však tak významná a zajímavá země, jakou Írán je, vůbec nezaslouží. Není to pouze regionální velmoc s 85 milióny obyvatel. Od zemí v regionu se v mnohém podstatně odlišuje. Není to země arabská, jak často ignorantsky v médiích zaznívá. Je vlastí indoevropských Peršanů, kteří jsou jazykově Slovanům bližší než germánské národy, dále turkických Ázerů, jichž v Íránu žije dvakrát více než v Ázerbájdžánu, Kurdů, Arabů a řady dalších národů a kmenů. Není to země umělá, vytvořená koloniálními velmocemi, jako například velká většina dnešních arabských států na Blízkém východě. Írán je jednou z kolébek lidské civilizace, jádro světové říše Achaimenovců, která ovládla v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem celý tehdejší známý svět s výjimkou evropského Řecka a ve snaze dobýt i je vstoupila trvale do evropské historie. Starověký Írán byl hlavním rivalem římské a byzantské říše, v 8. století sice podlehl vítěznému tažení islámu, ale byla to právě vyspělá perská kultura a příspěvek Íránců, jež daly islámské civilizaci její charakter. Peršané se sice rychle islamizovali, ale dějiny islámského chalífátu byly dějinami bojů Arabů a Íránců o kulturní a politickou dominanci. Katastrofa mongolských výbojů ve 13. století zahájila prohlubující se éru úpadku a stagnace, do níž se muslimský svět prakticky bez výjimky postupně propadl a která fakticky trvá až do dnešních dnů. Írán, přestože byl poté ještě dlouho centrem velkých feudálních říší, tento osud sdílel. Přesto však je třeba zmínit některé významné odlišnosti.
Pokus o smíření politické modernity s islámskou tradicí
Írán je jedinou velkou muslimskou zemí, v níž má dominantní úlohu ší’a. Vyjadřuje to možná dávný perský odpor k arabské dominanci a jistý sklon k disidentství, faktem však je, že ší’itský islám vykazuje některé odlišnosti, které ovlivňují společenské tradice, národní mentalitu i atmosféru ve společnosti, což může hrát ve vývoji podstatnou roli.
Rozpor mezi většinovou sunnou a menšinovou ší’ou v muslimské obci má v zásadě politický původ. Šlo o spor o to, zda v čele obce může stát pouze potomek proroka Muhammada (jak požaduje ší’a), nebo kterýkoliv zbožný muslim (sunna). Zatímco sunna vycházela z tradice arabské kmenové demokracie na počátku výbojů, v ší’itských postojích se promítá tisíciletá východní tradice královských dynastií vládnoucích z Boží milosti, blízká především Peršanům. V dalších staletích však sunna tradice primitivní demokracie opustila a byla oporou muslimských despocií nejrůznějšího původu od Maroka po Indii, zatímco ší’a působila většinou jako pronásledované podzemní hnutí, rozpadající se na různé sekty uctívající tu či onu větev Prorokových potomků, jež se snažila přivést k politické moci.
V Íránu se nakonec stala dominantní odnoží ší’e ta, která uctívá dvanáctého (odtud název ithná’ašaríja – arabsky dvanáctníci) imáma (potomka Prorokovy dcery Fátimy a jeho zetě Alího) Muhammada al-Mahdího, jenž roku 868 zmizel a jehož uctívači věří, že existuje skrytě jako „Pán času“ a vrátí se jako Spasitel (Mahdí) o soudném dnu.
Téměř dvanáct století trvající absence jediného možného legitimního vládce měla pro ší’itskou teologii i politiku závažné důsledky. Podle ní jsou při absenci Mahdího všechny pozemské vlády a vládci fakticky nelegitimní, a islámská teokratická idea spojení náboženské autority a světské vlády tak není naplnitelná. Ší’itské duchovenstvo nebylo tak úzce spojeno s vládnoucí mocí a získalo autonomní charakter a jistou hierarchickou strukturu, kterou u sunny nenajdeme. Uspořádání pozemských věcí člověka i obce je neoddělitelnou součástí islámského náboženství, a proto problém správné vlády je v ší’itské teologii trvale přítomen. Otázka, kdo má vládnout v době nepřítomnosti 12. imáma, nakonec vedla některé ší’itské teology k zformulování nároku na vládu pro kvalifikované znalce islámského práva šarí’a jako pro ty, kteří jsou díky své teologické erudici nejlépe schopni vyložit vůli nepřítomného Mahdího. Ideje, která se nejprve objevila v raném středověku, se ve druhé polovině XX. století chopili někteří radikální teologové v čele s Ruholláhem Chomejním, kteří na ní postavili nárok na moc a vládu ve společnosti pro ší’itské duchovenstvo a vybudovali kolem ní politický systém dnešní Islámské republiky (teorie tzv. velájat-e fakíh, tj. vláda znalce islámského práva).
Je třeba říci, že tento přístup je skutečnou intelektuální inovací a revoluční změnou na poli tak konzervativním, jako je islámská teologie a z ní odvozená státoprávní věda. Proto jsou íránský vývoj a postup nesmírně zajímavé, protože jde o první uskutečněný pokus, jak reagovat na politickou modernitu a inovativně ji smířit s islámskou tradicí.
Limitovaná demokracie, v níž má poslední slovo duchovenstvo
Základním problémem muslimského světa, trvajícím již dlouhá staletí, je jeho zahleděnost zpět, stagnace, strnulost a neochota se aktivně otevírat budoucnosti a změnám. Přesvědčení, že vrcholu a dokonalého uspořádání již bylo dosaženo (v době Prorokově), představuje vážnou překážku pro rozvoj společnosti, do níž změna a progres mohou potom vstupovat pouze vnesením zvenku. Muslimský svět je dnes tou částí lidstva, která se s modernizací, globalizací a působením západní průmyslové civilizace vyrovnává velmi obtížně, neochotně a konfliktně. Dosud se v něm nepodařilo nalézt a zmobilizovat vnitřní síly a nalézt tradice, jež by byly schopny usnadnit přijetí cizích civilizačních impulsů, přizpůsobit si moderní civilizaci a rozvíjet ji tak, jako se to daří na Dálném východě nebo například i v Indii. Muslimský svět zůstává stranou, zmítán komplexy a agresí uvnitř i navenek.
Z tohoto pohledu představuje moderní vývoj ší’itského Íránu zajímavou výjimku. Až doposud všechny velké modernizační experimenty v muslimském světě byly omezeny na elity vzdělané na Západě a v podstatě představovaly více méně evidentní odpoutání od místních tradic a jejich nahrazení importovanými ideologiemi, vzorci chování a institucemi vytvářejícími navenek slupku moderního státu dnešní doby, jež však klouže jako olej na vodní hladině po nehybné, pasívní a zaostalé většinové tradiční společnosti neschopné se do proudu modernity zapojit a prosperovat v něm. Islám je zde dominantní ideologií a vytváří těmto tradičním společenským strukturám pevnou oporu.
V takových zemích vzniká silné společenské napětí a nenávistná atmosféra vůči Západu. Objevuje se islámský fundamentalismus, hlásající návrat ke kořenům náboženství a hledající vzory a inspiraci v 7. století na Arabském poloostrově. Zatímco sunnitský fundamentalismus je založen na negaci moderního světa, v případě ší’itského Íránu můžeme pozorovat daleko progresívnější přístup.
Souvisí to i s tím, že sklerotizace sunnitské teologie pokročila ve srovnání s ší’ou mnohem dále. Tam si teologické autority udržely právo volné náboženské interpretace jevů na základě koránu a sunny (idžtihád), což umožnilo držet kontakt náboženského práva s rychle se měnícím životem. V sunnitském světě se „brána idžtihádu“ uzavřela již ve středověku a to rovněž přispělo k celkovému úpadku sunnitské teologie. A tak zatímco v sunnitském prostředí jsou reakcí na moderní Západ a globalizaci wahhábismus a salafíja, založené na doslovném výkladu koránu a sunny, orientované zcela do minulosti a fantazírující o obnovení chalífátu, íránský případ představuje v tomto srovnání výrazný krok vpřed směrem k modernitě.
Íránská revoluce let 1978/79 patří průběhem, tragikou i dlouhodobými důsledky k velkým světovým revolucím srovnatelným s Velkou francouzskou nebo ruskou. Znamenala odmítnutí importované modernizace v režii prozápadních elit, jak ji praktikoval šáh Pahlaví, a po složitých a krvavých peripetiích vytvořila relativně stabilní režim, který se od svých předchůdců i současníků v regionu výrazně liší a trvá již čtyřicet let (jako u nás komunismus!).
Nejde o primitivní osobní diktaturu či tradiční feudální despocii, jako jsou monarchie Arabského poloostrova, ale o pokus vytvořit na základě vlastních tradic politický systém, jenž by spojil ší’itské náboženské představy a politickou demokracii. Výsledkem je poněkud bizarní uspořádání, které má charakter jakési limitované demokracie, v níž regulační pravomoci a poslední slovo náleží ší’itskému duchovenstvu. V souladu s Chomejního teorií „velájat-e fakíh“ (vláda islámského právníka) stojí nad institucemi v podstatě moderními (vláda, parlament, prezident) náboženské kontrolní orgány (nejvyšší duchovní vůdce, Rada dohlížitelů atd.), jež mohou do fungování ostatních státních institucí zasahovat, stanovovat jim různá omezení a měnit jejich rozhodnutí.
Uvalování dalších sankcí není vhodnou taktikou
Vedle těchto omezení však v Islámské republice existuje velmi živý a autentický politický život, vyhrocené soupeření konzervativních a progresívních politických sil na všech úrovních, parlament je místem skutečných politických bojů atd. To je v regionu zcela výjimečné. Íránská regulovaná polodemokracie na jedné straně vynucuje oddělování pohlaví na veřejnosti, tradiční oděvy a formální cudnost žen, na druhé straně je však veřejná a politická aktivita žen normální stejně jako garantované zastoupení etnických a náboženských menšin v politickém životě.
Čtyřicet let trvání tohoto zvláštního hybridního politického systému Islámské republiky íránskou společnost nepochybně změnilo a nasměrovalo paradoxně k modernímu světu více než násilný export demokracie v západním provedení. Bizarní náboženská představa o Bohem seslaném řádu a zmizelém Spasiteli, jehož vůli mohou vykládat pouze duchovní, limituje demokracii, jejíž instituce a mechanismy však v zemi poprvé v historii vznikly a zakořenily. To je předmětem kritiky a Írán je dáván do řady s dalšími autoritativními režimy a diktaturami.
Ve svých povýšených odsudcích bychom však měli být na Západě opatrnější. I naše demokracie se rovněž dostává pod nevolenou kuratelu justičních expertů a soudobé trendy posilování soudcokracie na úkor demokracie si nezadají s ambicemi ájatolláhů. Teorie o existenci mimo společnost existujících přirozených lidských práv nemají daleko k představám o Bohem seslané šarí’i, z čehož plynou ambice právních expertů získat monopol na jejich výklad a aplikaci na úkor demokratických institucí. Rovněž netolerantní ideologie, jimž je pluralita a svoboda myšlení ve společnosti proti srsti, jsou na dnešním Západě na velkém vzestupu, takže Islámská republika dnes zase až takovou anomálií není.
Lze však říci, že v důsledku tohoto čtyřicetiletého vývoje je dnes Írán ze všech zemí regionu paradoxně nejdále na cestě k modernizaci společnosti a překonání náboženské tradice svírající tradičně muslimský svět. Desetiletí trvání izolovaného teokratického režimu limitované demokracie, prolezlého korupcí a nekompetencí, přispěla k sekularizaci širokých vrstev společnosti, diskreditaci islamismu jako vládnoucí politické ideologie a k rozmachu přirozených sympatií široké veřejnosti vůči Západu. Dnešní Írán je tak paradoxně v důsledku svého vnitřního vývoje nejdále na cestě k prosazení otevřené a demokratické společnosti v případě, že by se současný režim významněji otřásl. Demokracie má v zemi zakořeněné podhoubí. To naprosto nelze říci o jeho sousedech v regionu, včetně těch, které pokládáme za prozápadní.
Po čtyřiceti letech usnadňuje přežívání současného íránského režimu hlavně vyhrocená atmosféra konfrontace se Západem a apel na národní hrdost a tradice ší’itského mučednictví. Proto vyhrocování konfliktu, jako je třeba dnešní krize kolem zabití generála Sulejmáního a uvalování dalších sankcí, není ze strany USA nejlepší taktikou. Íránský režim vnější hrozba vnitropoliticky paradoxně posiluje. Nikoliv sankce, ale otevření země světu je cestou, jak docílit změny a konečně získat v Íránu příklad fungující, a navíc prozápadní demokracie na Blízkém východě.
Autor je výkonným ředitelem Institutu Václava Klause.
