České vysoké školy by neměly být tak lehké, aby je vystudoval každý. Snížilo by to kvalitu našich životů
O tematiku vysokoškolského vzdělávání se zajímám dlouhodobě, ostatně již skoro dvacet let na českých vysokých školách aktivně působím. Takže mě zajímají jejich problémy. Jedním z aktuálních prý je, že naše univerzity a další vysoké školy neuniverzitního typu sužuje postmoderní virus zvaný vysoká studijní neúspěšnost. Dle oficiálních veřejných zdrojů platí, že VŠ v Česku dokončí jen zhruba polovina studentů. Pozor, velké procento neúspěšnosti se týká oborů nejen technických, ale i humanitních. Takže neplatí okřídlená hospodská hypotéza, že „fildu nebo práva musí úspěšně vystudovat každý, kdo se umí podepsat a najde budovu školy“. A má otázka zní: Je to vlastně celé dobře, nebo špatně?
Politici a další mediální rozumbradové rádi lkají nad vysokou studijní úmrtností. A již se chystají „hledat řešení“. Inu, jak jinak. Kterak trefně konstatují v této souvislosti liberální ekonomové: Jakmile se politik „snaží hledat řešení“, tak si raději držte peněženky. Zamysleme se však nad touto věcí komplexněji a bez předsudků.
Na jednu stranu je určitě pravda, že neúspěšní studenti pro stát znamenají zbytečné náklady. A také že některým neúspěšným mladým lidem (respektive jejich rodičům a prarodičům) klesá po studijním vyhazovu sebevědomí. Asi se nedobře poslouchají otázky sousedek, jak ten váš Adámek studuje v tom Brně? Nikomu se nechce odpovídat: „Víte, on už tak nějak nestuduje, holomek jeden.“ Nic na tom nemění fakt, že pomyslný Adámek se může najít v něčem jiném a vydělávat si na hypotéku jinde dokonce více i bez dokončeného vysokoškolského vzdělání. A že i bez „svátečního papíru v tubě“ může být třeba i šťastnější.
Popravdě, skutečné důvody pro ukončení studia nejsou a vlastně ani nemohou být z podstaty věci přesně zmapovány. Exstudenti je nikomu moc nesdělují, a naštěstí ještě nežijeme v úplném matrixu, takže je nezná ani stát. Dle výzkumů a analýz MŠMT se mezi hlavní příčiny řadí vysoká náročnost studia a nespokojenost s kvalitou výuky. A také to, že mnozí mladí vlastně ani moc nevědí, co od studia a života chtějí. Takže se hlásí na obory, o kterých za pár měsíců či let zjistí, že je vlastně nezajímají a nebaví.
Marečku, podejte mi osnovy, snížíme náročnost studia
Lepší informovanost o skutečné náplni studijních oborů by jistě pomohla, ale určitě by to nebyl žádný všelék, jak si možná slibují politici a ministerští úředníci. Tak jako mladí lidé častěji mění partnery, tak prostě mění (či v polovině ukončují) i studijní obory, to už k tomu věku ve svobodné společnosti tak nějak patří.
Cestou do pekel by však byla snaha o optimalizaci náročnosti studia (tedy, že by se stalo jednodušším), aby ho dokončilo více lidí. Touto cestou se opravdu nevyplatí vydávat, i když by státu stoupla úspěšnost ve statistikách. Pokud by výrazněji a dlouhodoběji poklesla kvalita a náročnost výuky na univerzitách a dalších VŠ, tak by se to následně promítlo do kvality života celé společnosti, a to si snad nikdo rozumný nepřeje.
Naopak by se měla zahájit pořádná diskuze o zavedení školného (nijak extrémního či likvidačního) na českých veřejných školách, ale to je již námět na další komentář.
Autor je právník a vysokoškolský pedagog.
