Vladimír Pikora: Nejlepší čas na návštěvu Kuby už byl
Na planetě je pár zemí, které si zaslouží od ekonoma zvýšenou pozornost jako makroekonomické laboratoře. Podle mě sem patří Zimbabwe, Venezuela či Kuba. Všechny tyto země se nějak snažily zásadně měnit ekonomiku k lepšímu. A nikde jim to nevyšlo.
Když jsem se vrátil před dvěma lety z Kuby, napsal jsem pro Reflex článek, který končil slovy: „Sázím na to, že Kubu čeká čínská cesta. Bude vládnout jedna strana, jež postupně uvolní šrouby do té míry, že bude v rámci pětiletek plánovat růst cen akcií na havanské burze. Rozdíl však bude v tom, že na Kubě bude těžké dohnat lidí k větší produktivitě. To není Čína ani Korea. Až moc lidí jen kouká na druhé, jak pracují, než by přidali ruku k dílu. Na kubánského tygra bych rozhodně nesázel. Blízkost USA ovšem Kubáncům pomůže. Přijdou obří investice a neuvěřitelné možnosti – pro turisty.“
Paradoxně jsem se nemýlil – a přitom jsem se úplně spletl. Obojí současně.
Po smrti Fidela Castra šlo všechno tak, jak jsem čekal. Přišlo ekonomické uvolnění. Pak ale nastala nečekaná událost, a tou byl Donald Trump. Ten otočil politiku USA vůči Kubě o 180 stupňů.
Dramatický obrat nastal vloni v létě, kdy Trumpova administrativa zakázala cesty výletních lodí na „ostrov svobody“. Nám jako suchozemcům se to nemusí zdát, ale tyto lodě, ohromné kolosy pro tisíce lidí, kubánské ekonomice náhle chybí. Kubánský ministr cestovního ruchu Manuel Marrero prohlásil, že výsledkem byl pokles počtu turistů o 20,3 %. Podle mě to ale muselo být mnohem víc.
Když jsem chtěl zajít do baru, kam jsem chodil před dvěma lety, byl prázdný a opuštěný. Restaurace i stánky na pláži na tom byly podobně. Když jsem se ptal místních, kde to všechno je, dostal jsem dvě odpovědi: nejsou turisté, není co prodávat.
Vláda sice vloni v létě tvrdila, že Trumpův tlak nepřinese zemi recesi a že navzdory sankcím ekonomika poroste o půl procenta, ale já tomu nevěřím. Pokles ekonomiky je patrný všude.
Obchody jsou prázdné. Je v nich pomalu víc prodavačů než položek k prodeji. To je ráj pro černou i šedou ekonomiku. Nedostatková je letos i balená voda. Jako turista jsem ji nesehnal. Místní však věděl, na koho se obrátit, a v obchodě, kde „nebyla“, ji dokázali koupit pod pultem. Všichni, kdo zažili socialismus, vědí, o čem mluvím.
Turisté Kubu už zničili, a proto je oškubou
Hodně lidí se bojí, že Kubu semele globalizace, a proto na Kubu spěchají, aby ještě viděli skanzen socialismu. Už je ale pozdě. Kuba už zmizela. Příliv Američanů byl v Obamově éře moc velký. Do ekonomiky se dostalo moc dolarů, za které nebylo v socialistickém hospodářství co koupit. Výsledkem je to co vždy, když je moc peněz a málo zboží – inflace. Před dvěma lety stála Piňa Colada na pláži od dvou do dvou a půl dolaru. Teď začíná na třech a může být i za šest. Podobné to je se vším pro turisty. Před dvěma lety jsem měl pocit, že je Kuba s výjimkou Havany levná. Dnes byla drahá všude.
Navíc pokles turistů vede místní k tomu, aby cizince odrbali. Člověk musí čekat past za pastí. Předpokládal jsem, že mě všude trochu oholí, ale oni turisty už neholí, oni je rovnou derou z kůže. Nic jiného jim ani nezbývá, pokud si chtějí při poklesu množství turistů udržet dolarové příjmy, na které byli zvyklí. Snad ani nechápou, že se jim to vrátí jako bumerang, až si to mezi sebou turisté řeknou.
Jako největší blbec jsem si připadal, když jsme si v jedné restauraci dali jídlo, zaplatili větší bankovkou a čekali na vrácení. Personál najednou zmizel a my jsme byli v restauraci sami – nadobro a navždy. Nebyl, kdo by nám vrátil. Nebylo koho zavolat.
Tak jasně! Slušný oběd pro turistu se pohybuje kolem 15 konvertibilních pesos a průměrný plat ve státní správě je po přepočtu na konvertibilní měnu 43 pesos. Když vám pak má někdo vrátit 20 pesos, vlastně vrací půlku měsíčního platu. Proto všude dvojí ceny, a proto má smysl se při vracení drobných ztratit, protože to drobné vlastně nejsou.
Mám pocit, že Kuba potřebuje to, co zažila Praha před zhruba deseti lety. Všichni věděli, jak se v Praze krade, i v průvodcích se psalo varování, aby turisté nevyužívali taxíky. I taxikáři časem pochopili, že tak to dál nejde a že je třeba vrátit se ke slušnému chování. Dnes už se dá taxíky opět jezdit. Kubánci si myslí, že peněženka Evropana je bezedná. Potřebují pochopit, že to tak není.
Kubě došla venezuelská ropa
Asi nejhorší je nedostatek pohonných hmot. Většina čerpacích stanic nemá co prodat. Benzín se dá sehnat jen ve větších městech a mimo město ho má třeba jen každá třetí čerpací stanice. Člověk pak nenakupuje ve chvíli, kdy benzín potřebuje, ale když ho mají.
Leckterý Američan si jistě myslí, že nedostatek ropy Kubu ekonomicky položí, ale to je jen tím, že tam nebyl. Na Kubě je snad víc koňských povozů než v Africe. Koně jsou i na dálnici. Běžný Kubánec na auto nemá, a tak ho ropa nepálí.
Kuba je ekonomicky velmi navázaná na Venezuelu. To, co přišlo ve Venezuele, jsem ale ve svém výhledu také nečekal. Venezuelská ropa došla. I když propojení Venezuely s Kubou je stále cítit – na plakátech i dnes ukazují zesnulého Fidela Castra s Hugo Chavesem.
Modernizace ekonomiky přichází pomalu
Jsem zvyklý cestovat individuálně. Když jsem z ČR zjistil, že už lze přes internet objednat auto v autopůjčovně, byl jsem na Kubu natěšený. Čekal jsem díky náznakům e-komerce pokrok. Navíc jsem věděl, že i jako turista si mohu koupit tamní SIM kartu s připojením na internet. Přišlo však hrozné zklamání. Internet je sice teoreticky všude v civilizaci, ale prakticky má velké výpadky, je stále drahý a pro běžné Kubánce nedostupný. E-komerce zde proto stále není. Kvalita služeb tomu odpovídá.
Po ujetí asi 3000 km jsem cestování vzdal a usadil se na Varaderu v představě, že tady člověk dostane služby, které si platí. Bylo to ale naivní. Všude na Kubě zápasí s nedostatkem toaletního papíru. V relativně luxusním hotelu sice byl, ale asi jen zatím. Když jsem prvně přišel na oběd, měli na jídelním stole ještě ubrousky. Když jsem odjížděl, už jich měli tak málo, že je rozřezávali na víc kusů, aby snížili spotřebu.
Když jsem byl na Kubě před dvěma lety, byly půjčovny plné čínských aut. Čína ale dává od Kuby ruce pryč. Najednou jsou v půjčovnách francouzská auta, nejspíš ale vyrobená pro neevropské trhy. Že bude chybět vzadu pás pro cestující, jsem vážně nečekal!
Alespoň doufám, že nová evropská auta mají na Kubě stejné emise jako v Evropě. Staré vraky z padesátých let mají totiž už na první pohled emise šílené. Evropa může tlačit na ekologii jako divá, ale pokud se tyto země nezmění, pro planetu bude vše při starém. I když je pravda, že problémy s ropou přinesly i tady změny. Na silnicích začaly jezdit elektrické skútry. Důvod elektromobility je zde ale čistě technický, a nikoli ekologický. Pionýři Grétu jistě neřeší.
Změny jsou nutné, ale asi v nedohlednu
Podle vládních dokumentů se Kuba snaží o diverzifikaci ekonomiky, zvýšení exportů a nahrazení dovozů domácí výrobou. To bude ale těžké. Kuba je globálně konkurenceschopná jen ve výrobě alkoholu, doutníků a cukru. Ani jedné z těchto komodit současný svět směřující ke „zdravému“ způsobu života nefandí. Teoreticky by mohli vyvážet i potraviny, ale na to nemají technologii ani kvalitu. Všichni si ze školních jídelen pamatujeme na příšerné kubánské pomeranče. Stále chutnají hrozně, ale džus je z nich výtečný.
Všem progresivistům bych návštěvu Kuby ordinoval povinně. Jimi oslavovaný garantovaný příjem, který chtějí stále v Evropě někde zkoušet, na Kubě už léta provozují. Lidé nemusí pracovat a mají systémem zaručené, že dostanou základní věci k přežití. Mnozí proto také dobrovolně nepracují, a pokud už pracují, tak za to chtějí hodně dolarů v platu, úplatcích nebo jiných výhodách. Ekonomika je tím nekonkurenceschopná po všech stránkách. I v pětihvězdičkovém hotelu sekají keře mačetou jak ve středověku. Kdyby dostali technologii, posunuli by se výš, ale s garantovaným příjmem jich asi víc pracovat nebude. Mnoha lidem stávající situace prostě vyhovuje. Tlak na změnu jsem nikde nepozoroval.
Z většího nadhledu je jasné, že tento skanzen socialismu nemůže trvat věčně. Nicméně byl bych překvapen, kdyby na Kubě došlo k rychlým změnám. Ale možná se mýlím. Stačí jen pár změn v globální politice. V Americe se třeba dostanou k moci demokraté a garantovaný příjem okopírují do USA, aby rozložili další ekonomiku. Pak se třeba američtí progresivisté v hledání lepších zítřků přičlení ke Kubě. Svět je prostě plný paradoxů a lenosti myslet a pracovat.
