Spisovatel Vondruška prý čelí „spršce nenávisti“ a nálepce Babišova pohůnka. Mlčte, vzkazuje oponentům
Populární autor románů s historickou tematikou Vlastimil Vondruška se často vyjadřuje ke stavu společnosti a jejímu směřování. Jazykově nelze jeho textům nic vytknout, z obsahu lze pak soudit, že vidí svět pod jiným úhlem než Zpětné zrcátko. Je lhostejné, zda jeho jasně prohradní a vládně prokoaliční pohled má původ v opravdové osobní víře, či je důsledkem podprahového zadání. Vlastimil Vondruška se rád zaštiťuje historickými, tendenčně užitými paralelami i jmény velikánů, která mají dodat textům větší váhu. Nejinak je tomu u Vondruškova posledního textu „Svět podle Wittgensteina“. Autora podle jeho přiznání spojuje s jednou z největších osobností moderní filozofie nejen Kladno a železárny Poldi, patřící Wittgensteinově rodině do chvíle, než jim je komouši – na jejichž straně barikády nyní Vlastimil Vondruška stojí – ukradli. Oba autory prý spojuje – falešná skromnost stranou – stejně vytříbený pohled na smysl a funkci jazyka vyjádřený Wittgensteinovou tezí, že „hranicemi našeho světa jsou hranice našeho jazyka“.
Wittgensteinův epigon Vondruška došel v poslední době poznání, že hranice současného světa jsou tvořeny informacemi z médií. Svět je podle Wittgensteina i Vondrušky – jak vzácná shoda obou – „složitější v představách těch, jejichž komunikační schopnosti jsou díky vzdělání a životní praxi komplexnější než lidí, jejichž jazyk nedokáže pojmenovat a vnímat složité jevy. Náš svět je světem postojů, které nám předkládají nejrůznější zájmové skupiny od politických až po velké ekonomické hráče. Čím méně používáme rozum a zkušenosti z praxe, čím hůře ovládáme jazyk a známe jen hesla, tím méně rozumíme světu, který nás obklopuje,“ tvrdí Vondruška. Tesat do kamene taková slova! Detailní komentáře o sociologickém a vzdělanostním složení voličské základny Miloše Zemana, hnutí ANO, KSČM, ČSSD, SPD, SPO to jen potvrzují a Zpětné zrcátko by to lépe neřeklo.
„Podstatou demokracie,“ pokračuje Vlastimil Vondruška v úvaze, „by mělo být právo vyjádřit svůj názor, ale současně nedenuncovat názory protichůdné, schopnost respektovat a v určité míře se poddat postojům většiny.“ Aby prokázal schopnost erudovaně využít i dalšího z velikánů, cituje Vondruška Voltaira a jeho údajný výrok: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat.“ Nic proti tomu a falešná ironie stranou.
Nechutné vrácení knih
„Kdeže ale jsou časy osvícenství a klasické buržoazní demokracie!“ stýská si ale vzápětí Vondruška a čtenář s napětím čeká, co strašného se stalo. Nic zvláštního, jen prý se na Vondruškovu hlavu – po jeho „teoretické úvaze o demokracii v souvislosti s demonstracemi, které žádaly svrhnout demokraticky zvoleného premiéra“ – snesla sprška nenávisti. Vlastimil Vondruška jako autor historických románů nepochybně ví, že svrhávání se neděje prostřednictvím žádostí a suplik, ale za vyhazování řádně zvolených představitelů z oken na ostří halaparten, případně útoku ozbrojených band lůzy na úřady a věšení demokraticky zvolených představitelů státu a země. Pokud by měl v tomto vědomostní mezery, jistě mu je ráda řada těch, které Vlastimil Vondruška hájí, z vlastní zkušenosti doplní.
Občané na zmíněných demonstracích jen vyjádřili svůj názor včetně pocitu, že dotyční by se měli zamyslet nad dalším působením ve svých funkcích, a rozešli se pokojně do svých domovů. Nic více, nic méně! Vlastimil Vondruška se domnívá, že svůj postoj vyjádřili u voleb a po neúspěchu volby mají držet hubu, ať se „na zámku“ děje cokoliv.
A co že tak strašného provedli Vondruškovi jeho oponenti? Jakou podobu měla ona sprška nenávisti? Jeden z oponentů mu poslal balík s tím, že na důkaz nesouhlasu s Vondruškovými vývody – co je a co není demokracie – vyřazuje jeho knihy ze své knihovny a vrací je autorovi. No fuj! Jiná čtenářka Vondruškovi napsala, že se jí nelíbí postoje některých postav románu „Kronika zániku Evropy“, a proto hned jak knihu dočte, prodá ji dál. No teda, to je ale hnus! Vlastimilu Vondruškovi je také líto, že jej kdosi nazval Babišovým pohůnkem. Pravda, není to gentlemanské. Proč by koneckonců Vlastimil Vondruška nemohl mít shodný názor s Andrejem Babišem, a když na to přijde – je otázkou, zda ve střízlivém stavu – i s Milošem Zemanem.
Veřejnoprávní pohůnci sametové revoluce
„S názory, se kterými nesouhlasíme, se lidé od antiky vyrovnávali sofistikovanými rétorickými metodami. Znalost rétoriky byla nezbytná k tomu, abyste se mohli pohybovat v lepší společnosti a mohli se zabývat politikou… Bylo to umění, které obsahovalo schopnost srozumitelně a jasně vyjádřit svůj názor (a v první řadě vůbec nějaký mít), ale současně logicky odhalit slabiny v úvahách protivníka a inteligentně je fakty vyvrátit,“ dokončuje Vlastimil Vondruška kurz demokratické diskuze pro své názorové protivníky. Šedivá je teorie, zelený je strom života. Nejlepší je proto uvést několik příkladů diskusních příspěvků – aspoň těch publikovatelných – z klávesnic bojovníků za demokracii a neodvolatelnost jejich zvolených představitelů (citace z iDnes):
„Ta tvoje dcera je fakt hnusná děvka, díky za její fotografii. Čekej její hlavu na tácu společně se zdechlinou prasete!“
„Tak téhle redaktorské blbce bych přál, aby si ji některý z mírumilovných čmoudů podal!“
A ještě něco pro zasmání z webu Nová republika:
„A president Zeman je vlastenecký státník, který je populární a známý ve světě! Také má legitimitu, a to dvojnásobnou! Tebe nezná nikdo, ty NULO! Mě zná v Americe více lidí, než tebe zná v Česku! Pani Melanie Trump mi poslala dopis! Poslala tobě dopis paní Zemanová, ty přehlížený, snaživý nekňubo? NEPOSLALA! Jak president Zeman, tak premier Babis, patří k Trumpovcům! T.zn., že oni mají 160 millionu kamarádů v Americe! Jejich opozice ztrácí čas a usiluje o vysněné trafiky zbytečně! Já jsem bystrozraký pozorovatel! h.“ Je přirozené, že Vlastimil Vondruška může stát, na jaké straně barikády chce, aniž by mu Zpětné zrcátko podsouvalo, kdo je tajemný Kdovíkdo za ním. Jen ze zlomku příkladů výše uvedených není jisté, zda jeho spolubojovníci za demokracii jsou opravdu něco jako Rychlé šípy.
Připusťme, že je relevantní, chce-li Vlastimil Vondruška vyrovnávat skóre, nazývat i příznivce Bakaly jeho pohůnky. Ani jednou však nezaznělo z Letné či Václavského náměstí: „Bakala na Hrad!“ A Křetínský? Ten má dost starostí, aby se udržel ve Spartě. Zní-li však ve Vondruškově argumentaci slovní spojení „pohůnci veřejnoprávní, za nimiž stojí kdovíkdo?!“ je třeba se ohradit! Pokud ovšem viděním antického demokrata Vondrušky nebyli nakonec i demonstranti z roku 1989 jen veřejnoprávními pohůnky, za kterými stál kdovíkdo.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
