Komunistům mizí voliči. Své věrné musí mobilizovat skrze překroucenou historii
Konec pokusu o puč pravicových stran ve vládě Národní fronty. Takové hodnocení při připomínce výročí 25. února 1948 použil v článku na facebookovém profilu KSČM místopředseda této strany Stanislav Grospič. Tento tendenční shluk slov a frází pochopitelně vyvolal ostré odmítavé reakce u velké části politické scény, ale i u veřejnosti.
Ostatně jako vždycky když se takto literárně rudí pohlaváři snaží vykládat historii po svém. V kontextu dnešní doby však dává toto jejich konání zvrácenou logiku. Straně utíkají voliči a nebýt její podpory Babišově kabinetu, neštěkl by po ní ani pes. A skrze tyto tendenční bláboly, které zaručeně nemalou část veřejnosti nadzvednou, komunisté mobilizují hrstky svých věrných. Na podzim se konají volby a strana se potřebuje odrazit ode dna.
Komunisté sice mají ve sněmovně nejmenší počet svých zástupců v novodobé historii, přesto je jejich vliv paradoxně nejvyšší. Svými hlasy totiž drží u moci menšinový kabinet Andreje Babiše. Dostali za to samozřejmě pár funkcí a trafik a snaží se prosadit i některé svoje programové představy.
Nicméně tu hlavní, a sice zdanění finančních náhrad za nevydaný církevní majetek, smetl Ústavní soud pod stůl, což byl pro komunisty skutečně tvrdý políček. Svým hlasováním věrně podporují Babišovu vládu anebo podporují takové návrhy (jde vesměs o personálie), které vytočí strany středopravé opozice. Samozřejmě byli proti i ve věci podání ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana.
Přes to všechno však KSČM příliš vidět ani slyšet není. Vládní agendu si přisvojil Andrej Babiš a koaliční ČSSD přenechal jen to, co se nepovedlo, a v táboře opozice si svůj pak prostor střeží ODS, Piráti či KDU-ČSL. Přestože v různých průzkumech komunisté drží svých konstantních 6 až 7 procent, je to pro ně samozřejmě málo a chtěli by více. Vzhledem k tomu, že prakticky nemají žádný program anebo jej neumí komunikovat, musejí se uchylovat k získání pozornosti svými pokřivenými historickými exkurzy. Navíc voličstvo jim vymírá nebo již uteklo k Babišovi do ANO. Zbylo jim už jen tvrdé jádro.
Vodou na mlýn jim je, že nemalé části české veřejnosti je historie ukradená. Znalosti mnoha lidí jsou žalostné a nejhorší na tom je, že v této historické negramotnosti jsou na čelních místech i zástupci nastupující mladé generace. Přestože televize, noviny, časopisy či weby chrlí historické filmy nebo dokumenty popisující tuto dobu (speciálně o dění na přelomu 40. a 50. let minulého století), jejich sledovanost je nižší, než by měla být.
Místo toho mnoho lidí doma sleduje bezmyšlenkové seriály na Nově nebo se nedívá na nic. Tito lidé jsou pak snadno manipulovatelní a při absenci kritického myšlení a zvídavosti pak často podlehnou líbivým frázím, nesplnitelným slibům anebo překrouceným informacím typu „jedna paní povídala“. Toto je nelichotivá vizitka české společnosti. Vinu na tom mají všichni. Nejen současná vládní garnitura, ale i strany, které tu vládly před deseti či patnácti lety.
