ČT3: Dočasný kanál České televize připomíná prošlou konzervu, kterou je zbytečné otvírat
Jestli jste ani navzdory karanténní paralýze nepropadli pocitu, že se zastavil či dokonce vrátil čas, po pár hodinách s novou televizní stanicí ČT3 ho bezpečně mít budete. Program dočasného veřejnoprávního kanálu, jenž cílí v prvé řadě na důchodce, tak vehementně usiluje o iluzi bezpečného retra, až z toho jednomu naskakuje vyrážka.
Stejně jako blok vzdělávacích pořadů pro školáky, vysílaný na stávajících kanálech České televize, i ČT3 vznikla z nepochybně chvályhodné snahy ulevit a pomoci všem, jimž epidemie koronaviru zkomplikovala život. Na rozdíl od povedené UčíTelky a spol. se však „klidná alternativa regulérního vysílání“ nevydala právě šťastnou cestou.
Pásmo nejarchivnějších z archivních materiálů, jež tvoří pilíř jeho programu, má totiž bezmála umrtvující účinek. Maratón Televarieté a Sešlostí korunovaný megakoncertem Dalibora Jandy, toť zážitek, jenž lze mimo stav silvestrovské podroušenosti absolvovat jen s velkou dávkou sebezapření; a platit to může i v případě pamětníků, již mají být přitom primárními adresáty ČT3.
Bohulibým dramaturgickým záměrem programu je zřejmě udržet dotyčné ve vzpomínacím módu – rozuměj v bezpečí domova – co nejdéle, ale nedivila bych se, kdyby to ve výsledku dopadlo přesně opačně. Být v důchodovém věku neznamená chtít se neustále vracet, ba právě naopak: a pokud ano, tak maximálně o pár sezón „Růžovky“ zpět, ne o dekády či dokonce celé půlstoletí.
Na archivních materiálech jistě není nic trestuhodného, notabene ne v případě těch nadčasových, typu dietlovský seriál či Hovory H. Problém tkví spíš v podprahovém podsouvání myšlenky, že nejlépe už bylo a dobře se může cítit jen ten, kdo rezignuje na přítomnost. Místo abychom seniory v izolaci jejich bytů aktivně oslovovali, protože nejvíc naživu se vždycky cítili ti, kdo situaci nevzdali, odkazujeme je k hibernaci televizní pseudozábavou, a to ještě určenou jen pro ně, v jakési karanténě na druhou.
Mimo to i ve veřejnoprávních archívech by se dala najít řada kvalitních, a přitom méně ohraných titulů, které by zasluhovaly znovuobjevit; a možná by nakonec udělaly i lepší službu. Takové řešení by však vyžadovalo víc rozvahy a péče. A taky by pak možná chyběl materiál dramaturgům hlavních stanic, protože potvá-li krize ještě pár měsíců, budeme na archivních pořadech závislí všichni bez rozdílu věku.
Nápad vrátit na obrazovku vřelý lidský kontakt v podobě hlasatelek uvádějících jednotlivé pořady je z kategorii těch, jež zasluhují ocenit. Ne už tak vizuál celého programu, jenž s atributy minulosti pracuje nevynalézavě lacině: od studia, kde na věšáku visí buřinka a konferenční stolek zdobí hrnky z porcelánu, přes nemožně normalizační „design“ hlasatelek až po koťátka a štěňátka v kýčovité znělce.
Takzvaný lifestylový magazín, jenž třikrát denně nabízí seniorům praktické rady typu výroba ptačí budky či jak si zachovat psychickou pohodu, sice rádoby živými vstupy z obýváku spolupracovnice zvěstuje, že pokrok dorazil i mezi seniory, nicméně pachuť prošlé konzervy to stejně nepřebije. Ne že by vyvolávala nevolnost, jen ji člověku připadá zbytečné otvírat.
