Nemocnice na kraji města - jeden z pílířů kanálu ČT3

Nemocnice na kraji města - jeden z pílířů kanálu ČT3 Zdroj: Foto Aha! – Kateřina Moravcová, archiv České televize a INT

ČT3: Dočasný kanál České televize připomíná prošlou konzervu, kterou je zbytečné otvírat

TEREZA SPÁČILOVÁ

Jestli jste ani navzdory karanténní paralýze nepropadli pocitu, že se zastavil či dokonce vrátil čas, po pár hodinách s novou televizní stanicí ČT3 ho bezpečně mít budete. Program dočasného veřejnoprávního kanálu, jenž cílí v prvé řadě na důchodce, tak vehementně usiluje o iluzi bezpečného retra, až z toho jednomu naskakuje vyrážka.

Stejně jako blok vzdělávacích pořadů pro školáky, vysílaný na stávajících kanálech České televize, i ČT3 vznikla z nepochybně chvályhodné snahy ulevit a pomoci všem, jimž epidemie koronaviru zkomplikovala život. Na rozdíl od povedené UčíTelky a spol. se však „klidná alternativa regulérního vysílání“ nevydala právě šťastnou cestou.

Pásmo nejarchivnějších z archivních materiálů, jež tvoří pilíř jeho programu, má totiž bezmála umrtvující účinek. Maratón Televarieté a Sešlostí korunovaný megakoncertem Dalibora Jandy, toť zážitek, jenž lze mimo stav silvestrovské podroušenosti absolvovat jen s velkou dávkou sebezapření; a platit to může i v případě pamětníků, již mají být přitom primárními adresáty ČT3.

Bohulibým dramaturgickým záměrem programu je zřejmě udržet dotyčné ve vzpomínacím módu – rozuměj v bezpečí domova – co nejdéle, ale nedivila bych se, kdyby to ve výsledku dopadlo přesně opačně. Být v důchodovém věku neznamená chtít se neustále vracet, ba právě naopak: a pokud ano, tak maximálně o pár sezón „Růžovky“ zpět, ne o dekády či dokonce celé půlstoletí.

Na archivních materiálech jistě není nic trestuhodného, notabene ne v případě těch nadčasových, typu dietlovský seriál či Hovory H. Problém tkví spíš v podprahovém podsouvání myšlenky, že nejlépe už bylo a dobře se může cítit jen ten, kdo rezignuje na přítomnost. Místo abychom seniory v izolaci jejich bytů aktivně oslovovali, protože nejvíc naživu se vždycky cítili ti, kdo situaci nevzdali, odkazujeme je k hibernaci televizní pseudozábavou, a to ještě určenou jen pro ně, v jakési karanténě na druhou. 

Mimo to i ve veřejnoprávních archívech by se dala najít řada kvalitních, a přitom méně ohraných titulů, které by zasluhovaly znovuobjevit; a možná by nakonec udělaly i lepší službu. Takové řešení by však vyžadovalo víc rozvahy a péče. A taky by pak možná chyběl materiál dramaturgům hlavních stanic, protože potvá-li krize ještě pár měsíců, budeme na archivních pořadech závislí všichni bez rozdílu věku.   

Nápad vrátit na obrazovku vřelý lidský kontakt v podobě hlasatelek uvádějících jednotlivé pořady je z kategorii těch, jež zasluhují ocenit. Ne už tak vizuál celého programu, jenž s atributy minulosti pracuje nevynalézavě lacině: od studia, kde na věšáku visí buřinka a konferenční stolek zdobí hrnky z porcelánu, přes nemožně normalizační „design“ hlasatelek až po koťátka a štěňátka v kýčovité znělce.

Takzvaný lifestylový magazín, jenž třikrát denně nabízí seniorům praktické rady typu výroba ptačí budky či jak si zachovat psychickou pohodu, sice rádoby živými vstupy z obýváku spolupracovnice zvěstuje, že pokrok dorazil i mezi seniory, nicméně pachuť prošlé konzervy to stejně nepřebije. Ne že by vyvolávala nevolnost, jen ji člověku připadá zbytečné otvírat.