Svaly, krev a erotika. Vytáhněte s Conanem do boje s nejistou dobou, lepší než lexaurin
Jsou doby, kdy nám připadá, že toho máme nad hlavu. Že jsme smýkáni okolnostmi, drceni situací, se kterou nemůžeme nic dělat. Připadáme si slabí a na nic. Pro takové doby jsou jako dělané příběhy o hrdinech nadživotní velikosti.
Obvykle se nevyznačují propracovanou psychologií, a popravdě, to je to poslední, co by vám chybělo. Naopak. Jsou to hrdinové, kteří v každou chvíli a bez přemýšlení (jinak to ani neumějí) udělají správnou věc, která je v dané chvíli třeba. Jsou to lidé, s nimiž byste se nemuseli jít bát na koncert do kotle nebo do fronty na poslední kousky antibakteriálního mýdla. Hrdinové, kteří působí jako konstanta v rovnici. Jako něco, s čím nejde nepočítat a co je vždy a za všech okolností stejné.
Součástí říše mrtvých
A k takovým patří Conan z Cimmerie, svalnatý válečník, který se neztratí ani v barbarském severu, ani v dekadentně orientálním jihu, ani v neurčité břečce mezi tím, která by se na mapě Conanova světa mohla jmenovat třeba... Bohemie. Neříkejte, že to s vámi nic nedělá, když čtete příběhy o tomto hrdinovi (nebo jakémkoliv jiném). Že vám necuká ruka, když vezme desetikilový meč a jedním švihem rozetne protivníka shora až k pasu. Že se vám nezrychlí tep, když se rozeběhne a vy víte, že jeho cíl je už teď součástí říše mrtvých. A což teprve když otevře ústa a procedí nějakou ze svých hlášek, jako „Jsem Conan a teď tě zabiju!“, nebo „Zvednout kotvu, psi, odplouváme!“.
Krizový hrdina
Možná není náhoda, že dobrodružné povídky Roberta E. Howarda o hrdinovi Conanovi získaly takovou oblibu v době, kdy začaly vycházet časopisecky, počátkem 30. let 20. století. Ameriku v té době sužovala hospodářská krize, nezaměstnanost stoupala, lidé upadali v zoufalství. A najednou Conan. Hrdina, který je zosobněním jednoduchého, přirozeného života, muž, který není odkázán na nic a na nikoho.
Myslím, že právě v těchto dnech nejistot si ho užijete také se vší parádou.
Už jsme v této rubrice recenzovali první díl. Teď přichází Argo s druhým dílem této francouzské adaptace Conan z Cimmerie II. Obsahuje tři příběhy: Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela. Tentokát je tu silně zdůrazněný ženský element.
Ženský element?
Dcera pána mrazu je původně velmi krátká povídka, ve které se na bojišti dostane Conanova mysl na chvíli do světa severských bohů a vidí křehkou polonahou dívku, jak se sytí emocemi a utrpením z boje a čeká na posledního bojovníka, aby jej mohla odvést za svým otcem, ledovým bohem. Kreslíř Robin Recht z této téměř mystické povídky vykouzlil silně erotický příběh, ve kterém mladá bohyně Conana svádí, láká na své vnady, Conan jedná tak, je byl vždy zvyklý, ale skoro to vypadá, že tentokrát na prsatou křehotinku nemá. Skoro.
Stíny měsíční záře jsou dokonce dílem ženy – výtvarnice Virginie Augustinové. Tady je Conan ukázkovým ochráncem mladé otrokyně, z níž se jako ve správné červené knihovně vyklube královská dcera. Když se prosekají krvavým dějem, v němž nechybí piráti, gigantický lidoop a oživlé krvelačné sochy, dívka se namísto návratu do rodné země rozhodne zůstat s Conanem a kráčet s ním po nebezpečných stezkách, „ať tě cesta povede kamkoli“.
Žádné americké přívěsky!
Třetí příběh je posazen do historicky pozdější doby, odpovídající spíše středověku. Je nejméně „conanovský“, vlastně kdyby nepadlo toto jméno, asi byste jej v tom fousatém svalovci nepoznali.
Výtvarně i koncepčně je nejlepším z celé knihy úvodní Dcera pána mrazu. Téhož názoru je i Michael Moorcock, ten divous britské fantastické scény, který se tu překvapivě vynořil s úvodním slovem psaným v Paříži před dvěma lety. Je dobré vědět, že Moorcock žije a má se k světu a zde jsou slova, která věnoval tomuto výtvarníkovi. „V osobě Robina Rechta podle mě našel Cimmeřan jednoho z nejlepších vizuálních interpretů. Jeho nádherné kresby skvěle zachycují Conanovu podstatu, povahu toho věčného divocha, který se klidně vzdá celé říše, jen aby získal zpět ztracenou nevinnost! Jeho výtečná interpretace toho, co je na Conanových příbězích nejprostší a nejčistší, odolává tomu, co je ironicky tak americké: pokušení vše okrašlovat a ověšovat dodatky, až se pod nimi ztratí původní význam.“
Kdo by to byl řekl, že bude Francouz oproti Američanovi za puristu. V Rechtových kresbách se někdy pro zoom na detail a rychlé tahy skoro ztratíte, ale co se neztratí, je syrová energie, která z nich čiší.
