V nelidské zemi: Revizionistické vzpomínky na věznění za druhé světové války i na formování polské armády
Píšeme-li dnes cokoli o tragických válečných událostech dvacátého století, má smysl na začátku připomenout, že tehdy statisíce lidí dobrovolně – a někdy i nedobrovolně – umíraly za svobodu, nebo za představu svobody. Dnes, v době světové nákazy, umírají desetitisíce za nesvobodu. Kolaterální škody boje proti koronaviru budou mnohonásobně větší. Není to tak trochu absurdní?
„V průběhu psaní ve mně nesláblo, ale narůstalo vědomí tragické protikladnosti Polska a Ruska. Našich koncepcí, našich historických cest,“ napsal Józef Czapski (1896–1993), polský malíř, spisovatel, esejista a v době druhé světové války také důstojník polské armády, na začátku své knihy V nelidské zemi, která je podstatným a také nejdelším textem eponymního svazku jeho vzpomínek. Autor, narozený v Praze, žil po skončení války v Paříži a patřil do okruhu revue Kultura, nejdůležitějšího polského zahraničního periodika, v němž publikovali špičkoví exiloví spisovatelé a filozofové od Gombrowizce a Miłosze po Kołakowského a Mrożka.
Uniknutí katyňskému masakru
Czapski je však navíc důležitým svědkem jedné z tragických událostí, lemujících průběh druhé světové války. Díky diplomaticko-administrativnímu zásahu patřil k hrstce těch, kteří unikli naplánované decimaci příslušníků polských jednotek orgány NKVD, když se ocitly po sovětském záboru části Polska v polovině září 1939, necelé tři neděle po Hitlerovi, v zajateckých lágrech.
Události označované dnes jako Katyň, katyňský masakr, jsou spojeny s více místy, odhady počtu mrtvých se liší, poslední (nejpravděpodobnější) číslo je 24 000. Katyň je stále otevřenou ranou nejen polsko-ruských vztahů a evropské historie obecně, ale i hodnocení SSSR jako jednoho z vítězů druhé světové války, Stalina a dalších tehdejších sovětských představitelů. A je to i po osmdesáti letech memento při přípravě mezinárodních smluv a vůbec pro mezinárodní vztahy, jež musí být založené na důvěře.
„Izolováni“ v internačních táborech
„Nevím, kde mohou být. Možná se nacházejí na území okupovaném Němci, možná se někde rozptýlili,“ odpověděl Stalin v březnu 1942 na otázku generála Władysława Anderse, kde by mohlo být několik tisíc polských důstojníků zajatých a poté „ztracených“ po útoku SSSR na Polsko. Podle jiných pramenů prý Koba (Stalin) prohlásil, že utekli někam do Mandžuska. Po německém napadení SSSR se z nepřátel stali spojenci a Anders dostal za úkol vybudovat polskou armádu. Mimochodem s centrem v Buzuluku – stejně jako v případě vzniku samostatné československé vojenské jednotky. A i naši vojáci, kteří uprchli před Němci do Polska a pak do SSSR, zde byli „izolováni“ v internačních táborech. Neměly podobu zajateckého tábora či přímo gulagu, ale o téhle fázi se příliš nepsalo.
Trhliny v polsko-sovětském „přátelství“
Jenže chybějící polští důstojníci byli už na jaře 1940 na návrh šéfa NKVD Beriji zastřeleni. Sovětská věrchuška hrála svoji oblíbenou hru, protože při prosazování proletářské revoluce je všechno povolené. Formující se polské armádě scházely elity a Czapski byl pověřen pátráním po svých druzích. Spoustu z nich znal osobně, potkal se s nimi v táboře Starobělsk, kam byli zajatí polští vojáci umístěni (dále také do Kozelska a Ostaškova). O tom ostatně píše v prvním textu, Starobělské vzpomínky. Důstojníci z těchto tří míst byli právě tím „lidským“ obsahem Katyně.
Nejprve se polské vedení domnívalo, podle některých zpráv, že je odvezli na sever SSSR (Vorkuta, Norilsk), ale postupem doby bylo jasné, že jejich osud se naplnil jinak… Když v dubnu 1943 Němci s odpovídajícím propagandistickým cirkusem ohlásili nález hromadných hrobů, Andersova armáda (80 000 osob) byla už rok pryč, byla evakuována přes tzv. perský koridor do Palestiny a vytvořila 2. polský sbor; to už je však jiný příběh. Jeho součástí je i to, že polsko-sovětské „přátelství“ začalo mít po krátkém smíru zase trhliny.
Vždycky je něco jinak
Součástí knihy, jež vyšla ve výtečné edici Paměť (Academia), je i doslov Natalie S. Lebeděvové. Ta napsala mj. o formování Andersovy armády po obnovení diplomatických styků, kdy sovětská vláda udělila všem polským občanům, zbaveným svobody na území SSSR, amnestii: Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR vydalo 12. srpna dekret o amnestii, jehož obsah se shodoval s protokolem přiloženým ke smlouvě. Podle údajů NKVD SSSR pobývalo k 1. srpnu 1941 v táborech, vězeních a ve vyhnanství celkem 381 000 osob.
Autorovy vzpomínky na věznění, na formování polské armády, na jeho marné snahy zjistit cokoliv o spolubojovnících a o přesunu do Íránu, včetně zaznamenaných vyprávění dalších Poláků, Rusů a příslušníků neruských národů o svých osudech, jsou, vzhledem k našemu většinou stále kompaktnímu a „jasnému“ pohledu na druhou světovou válku, opravdu revizionistické. Něco bylo jinak. Vždycky je něco jinak. A protože vládnout dějinami znamená vládnout současnosti, rozhodně stojí za to, abychom si občas svoje místo, svůj pohled, svoje názory trochu „poštelovali“, vykalibrovali sami. A nebáli se strhnout pečeť „kalibračních“ úřadů…
