Ředitelka vydavatelství Supraphon Iva Milerová nejen o tom, jak se resuscituje slavná značka

Nultá léta měla namále a zdálo se, že s nimi skončí i hudební průmysl – na jeho budoucnost by tehdy leckdo nevsadil ani zlámaný vinyl. „Nástup internetu umožnil pirátské šíření hudby, takže došlo k dramatickému poklesu prodeje fyzických nosičů, což mělo za následek propouštění zaměstnanců. Tenkrát totiž ještě neexistovaly legální servery na stahování nebo streamování hudby, takže žádné světlo na konci tunelu rozhodně vidět nebylo,“ vzpomíná Iva Milerová, která poslední rok první dekády 21. století už čtrnáctou sezónu sloužila nadnárodnímu hudebnímu koncernu Warner Music; tou dobou však už tuzemská pobočka zaměstnávala posledních sedm statečných. „To už byl opravdu personální stav na samé hranici udržitelnosti fungování firmy – taky jsme si tenkrát dělali legraci, že v globálním měřítku prodejnosti vykazujeme nižší čísla, než je procento statistické chyby... Navíc jsme se zaměřovali takřka výhradně na vydávání desek zahraničních jmen, protože podepisovat smlouvy s lokálními umělci nám centrála zakázala; existovalo opravdu jen pár výjimek, jako třeba kapela Škwor či Tata Bojs,“ popisuje tehdejší situaci Iva Milerová. A dodává ještě jeden osobní pocit: „Na začátku devadesátých let mě přitahovalo všechno, co vonělo Západem, ale po všech těch letech u celosvětového koncernu Warner Music, který nechtěl řešit potřeby a lokální specifika nějaké maličké země uprostřed Evropy, jsem si řekla, že je nejvyšší čas začít pracovat s domácími umělci.“

Vlastně tu nabídku dostala dvakrát – poprvé v roce 2001, když druhým rokem pracovala ve vídeňské centrále Warner Music pro východní Evropu; tehdy ji odmítla. Teď se tuhle výzvu rozhodla napodruhé přijmout.

Zapomenutá gramofirma

Bylo 1. září 2009, děti nastupovaly do školy, Iva Milerová na pozici ředitelky společnosti Supraphon; tou dobou už v hudebním průmyslu kroutila šestnáctý rok. „Za tu dobu jsem poznala většinu kolegů ze všech ostatních gramofirem, kromě jediné – z asi dvaceti zaměstnanců Supraphonu jsem znala jen tři! Z mého tehdejšího pohledu mi připadalo, že Supraphon se z tuzemského hudebního průmyslu dost vyděluje – a upřímně řečeno jsem se poměrně bála, v jakém stavu po svém nástupu na ředitelský post tuhle firmu najdu a co mě tam čeká,“ přiznává s odstupem let své tehdejší obavy Iva Milerová. Nepřicházela však s prázdnou – když podala ve svém předchozím působišti výpověď, své nadřízené tím velmi zaskočila; nechtěli o ni přijít, takže jí okamžitě nabídli místo na východoevropské centrále v Německu. Poděkovala, ale nepřijala. Sama však měla skvělou protinabídku – pokud by se Warner Music v rámci úspor a zefektivnění rozhodli svou českou pobočku uzavřít a do budoucna by hledali licenčního partnera k distribuci jejich katalogu na zdejším trhu, pak mají za ředitelským stolem lokální firmy Supraphon spřízněnou duši.

Dávalo to smysl. Pro Warnery pracovala spoustu let, mohli jí věřit, navíc perfektně ovládala jejich know-how. A tak se stalo, že Supraphon dostal nevěstu s velkým věnem – od konce března 2010 směla česká společnost s bezmála devadesátiletou historií exkluzívně distribuovat veškerý repertoár Warner Music. „Tenhle krok Supraphonu velmi pomohl – kromě tehdejšího příjemného zvýšení obratu tím firma také vyslala jasný signál, že se hlásí o své místo na vydavatelském trhu a vstupuje do nové éry vývoje. Taky jsme se čile pustili do digitalizace archívu – ta už sice před mým příchodem do Supraphonu nějakou dobu probíhala, ale nikterak systematicky. Navíc se k mé radosti podařilo přivést z české pobočky Warner Music skoro kompletní tým zaměstnanců, kteří měli mimo jiné obrovské zkušenosti právě i s digitalizací – tím pádem se nám jednak podařilo zpřístupnit přes mezinárodní digitální platformy nahrávky Supraphonu celému světu, za druhé pak v roce 2011 otevřít lokální digitální obchod a dnes také e-shop s hudbou Supraphonline.cz, jehož prostřednictvím jsme mohli začít veškerý obsah Supraphonu dávat k dispozici široké veřejnosti v Česku i na Slovensku,“ vypočítává Iva Milerová, která za šéfovským stolem střídala Janu Gondovou; ta se po čtrnácti letech rozhodla odejít za svou rodinou do Kanady. Ve firmě se lvem a lyrou v logu udělala nemalý kus práce, zejména v oblasti mluveného slova a vážné hudby – tak třeba bezprostředně po vítězství v mezinárodní soutěži Pražského jara 2005 podepsala Pavel Haas Quartet, který zároveň v italské Reggio Emilii získal prvenství v soutěži Premio Paolo Borciani, jehož součástí bylo i turné zahrnující přes čtyřicet koncertů po USA, Japonsku a Evropě; už o rok později vydal tenhle dnes už celosvětově proslulý kvartet na značce Supraphon svou albovou prvotinu Janáček & Haas: Smyčcové kvartety, za niž obdržel svou první Gramophone Award; dnes má těchto nejprestižnějších ocenění v oblasti vážné hudby celkem sedm. Ostatně byla to vždy právě klasika, která měla z katalogu Supraphonu v mezinárodním měřítku nejlepší zvuk.