Spisovatel na dosah ruky: Ota Pavel by dnes oslavil devadesáté narozeniny
Ta mimoběžnost je neskutečná. Ve chvíli, kdy nad Českem bouří vypjatá debata o tom, zda Milan Kundera byl špatný, či dobrý člověk, přišel čas oslavit nedožité devadesátiny Oty Pavla (2. 7. 1930–31. 3. 1973), který si v knize Filóna Alexandrijského zatrhl větu: „Buď vlídný, protože každý, koho potkáš, bojuje svůj velký zápas.“ Mimořádný zjev české literatury připomene jeho český obdivovatel, jeho polský životopisec, jeho katalánský překladatel, jeho „novosvětský“ pamětník, jeho herec a taky Vladimír Merta, který jako študák v 70. letech natočil na FAMU téměř nikým neviděnou, a přesto pozoruhodnou verzi povídky Smrt krásných srnců.
Nesnesitelná lehkost psaní
Jako malý kluk jsem chodil do literárně-dramatického kroužku, kde jsem se musel naučit nazpaměť povídku začínající těmito třemi větami: „Bylo mi tak kolem šesti. Bráškové mě do své společnosti moc nebrali. Nebyl jsem jich hoden.“
Ten pocit kluka vyřazeného z party si pamatuju dodnes. Tři krátké věty vytvořily háček, na který mě chytil spisovatel, jenž dokáže vzbudit dojem, že ho má člověk pořád na dosah.
Pamatuju si, jak jsem byl pyšný na rychlost, s níž mi text lezl do hlavy. Až později mi došlo, že je to zásluha jeho autora. Jazyk povídky Černá štika ze souboru Jak jsem potkal ryby splývá po příběhu logicky a přirozeně jako voda v řece, kterou Ota Pavel proměnil ve velkou metaforu života, neboť v ní můžeš „plout nebo zemřít“.
Od chvíle, kdy mě poprvé vzal k řece děda, velký rybář, jehož fotografii s kapitálním sumcem, davelským úlovkem, přinesla i Lidová demokracie, čekal jsem na svou černou štiku. A taky tu byl fotbal. Úplně jsem rozuměl tomu, jak hrála Dukla mezi mrakodrapy, ačkoli já kopal jenom za Spartak Vršovice. Ota psal tak, že jsem uvěřil, že fotbal bolí všude stejně. A pak mi jednou otčím, režisér, vyprávěl, jak spisovatele navštívil doma a pochválil mu puclák na poličce. Když se loučili, měl ho už zabalený u bot. Nakonec spolu žádné povídky nezfilmovali, protože na přelomu 60. a 70. let nebyl v televizi zájem o židovské látky, ale ten džbánek máme dodnes. Nikdy jsem se neodvážil z něj napít.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
