Mašíni a ti druzí: Třetí odboj to nemá jednoduché
Po sametové revoluci se po dlouhých čtyřech desetiletích (s čestnou výjimkou pražského jara) konečně dostalo uznání československým legionářům coby představitelům prvního, protirakouského odboje. Z prachu zapomnění se znovu vynořili i hrdinové druhého, tentokrát protinacistického odboje, kteří bojovali na západní frontě. Ovšem se třetím, protikomunistickým odbojem je to zkrátka svízel.
Proč tomu tak je, se snaží objasnit více než dvousetstránková publikace TŘETÍ ODBOJ V DIDAKTICKÉ PERSPEKTIVĚ. DĚJINY V DISKUZI, vydaná Ústavem pro studium totalitních režimů a Nakladatelstvím Lidové noviny, již editoval historik a didaktik soudobých dějin Jaroslav Pinkas.
Vzpomeňme na Mašíny
V našem povědomí představitele prvního i druhého odboje přijímáme, a pokud prezident republiky při příležitosti státního svátku 28. října vyznamenává například poslední žijící veterány britského Královského letectva (RAF), ale i bojovníky ze Svobodovy armády na východní frontě, většina lidí to kvituje s povděkem a žádné emoce to nevyvolává. Ale vzpomeňte si třeba na případ bratří Mašínů. Nikdo z aktérů třetího odboje tak nerozděluje více než třicet let po pádu železné opony a komunistického režimu společnost.
Je přitom třeba zdůraznit, že k jejich odpůrcům ani zdaleka nepatří jen zapřisáhlí stalinisté, kteří se nedokážou smířit s tím, že lidé mohou konečně svobodně vyjadřovat své názory. Pro jedny je řádění Mašínů vrcholem, onou pověstnou třešničkou na dortu protikomunistické rezistence, ztělesňující jakési, abychom parafrázovali Johna Fitzgeralda Kennedyho, „profily odvahy“; vždyť se neváhali komunistické zvůli a přesile postavit se zbraní v ruce.
Pro své odpůrce však zůstávají bezohlednými vrahy, co neváhali podříznout omámeného a spoutaného člověka. Je hořkou pravdou, že právě jejich běsnění, lemované mrtvolami, poskytlo vládnoucímu režimu vítanou příležitost k represím končícím hrdelními tresty a mnohaletými žaláři. Za podpis Dvou tisíc slov ani za jakoukoli jinou politickou angažovanost během „obrodného demokratizačního procesu“ v osmašedesátém roce nikdo popraven nebyl.
Lesní bratři a prokletí vojáci
V jiných zemích vznikajícího východního bloku dosáhl ozbrojený odpor proti stalinistickým režimům mnohem většího rozsahu a intenzity než v Československu. Stačí připomenout „lesní bratry“ v Pobaltí či „prokleté vojáky“ v Polsku. V průběhu padesátých let minulého století sice vládnoucí moc všechny jejich větší skupiny zlikvidovala, nicméně jednotlivci se v hlubokých lesích skrývali dokonce ještě v šedesátých letech. Ani hodnocení jejich činnosti však není jednomyslné.
Do sborníku přispěli četní autoři a za pozornost jistě stojí. Vždyť se nejedná o tak vzdálenou minulost a pochopit ji není jednoduché. Recenzovaný sborník k tomu může přispět.
