Dodnes nezhojené rány z okupace v srpnu 1968: Nejčernější den v historii Československé lidové armády
Pražské nakladatelství Academia obohatilo knižní trh publikací Daniela Povolného Nejhorší den Československé lidové armády, po níž určitě dychtivě sáhne každý, kdo se zajímá o moderní dějiny naší armády, a zejména o její postoj v krizovém roce 1968.
Na dané období bychom v současnosti těžko našli odborníka povolanějšího, než je právě Daniel Povolný. Na svém kontě má už řadu titulů. Loni kupříkladu vydal při příležitosti padesátého výročí potlačení srpnových protestů svazek Den hanby 1969: 21. srpen 1969 v ulicích českých a moravských měst.
Nezhojená rána po srpnové okupaci
Svým nejnovějším dílem Povolný navazuje na Operaci Dunaj. Mapuje klíčové události nejen den po dni, ale někdy doslova hodinu po hodině. Vytěžil všechny možné archívy i své předchozí zkušenosti a výsledkem je ucelený přehled kuriózních událostí, kdy Československo nenapadl Bundeswehr ani američtí imperialisté, s nimiž jako s pravděpodobným nepřítelem velení ČSLA počítalo, ale jeho nejbližší spojenci z Varšavské smlouvy, jejímž zakládajícím členem bylo.
Srpnová okupace způsobila ránu, jejíž stopy se nezahojily dodnes. Někdy se dokonce vynořují spekulace, zda jsme interventům neměli klást odpor, a kladou na roveň rozhodnutí nebojovat s kapitulací před mnichovským diktátem, následující bezmála třicet let před srpnovým vpádem vojsk pěti členských států Varšavské smlouvy – Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu, který hrál ovšem při invazi klíčovou roli. Takové úvahy jsou však, mírně řečeno, jalové, protože kromě morální podpory a sympatií světové veřejnosti Československo s ničím jiným počítat nemohlo a jakýkoli organizovaný odpor naší armády, přestože na rozdíl od té dnešní byla relativně velmi silná, by vedl jen ke zbytečnému krveprolití s perspektivou daleko horšího okupačního režimu, než jaký zde cizí vojska nastolila.
Čtivě napsané, bez nadsázky objevné
Autor pitvá situaci v nejvyšších velitelských strukturách, ve vojenských okruzích i u vybraných útvarů a svazků, přibližuje nám osudy různých generálů (zdaleka ne všichni okupaci pasívně přihlíželi; některé za to čekal vyhazov z armády a jejich statečné chování se dočkalo kladného zhodnocení až po „sametu“). Při této příležitosti je třeba poukázat na drobnou chybu v popisce na straně 121. Bývalý dlouholetý ministr národní obrany armádní generál Lomský se jmenoval Bohumír, a nikoli Bedřich, jak je mylně uvedeno. Při takovém množství jmen a náročnosti zpracování tématu je to však plně omluvitelná drobnost, která výborný dojem ze čtivě napsané a bez nadsázky objevné práce nemůže nikterak zkalit.
Doufejme, že se od Daniela Povolného dočkáme ještě pěkné řádky titulů věnovaných dějinám naší armády.
