Obrazy z dějin národa slezského: Dnes vychází druhá část Šikmého kostela, zřejmě nejčtenější loňské české knihy
Loni v únoru vydala zkušená nakladatelka a novopečená spisovatelka Karin Lednická (* 1969) úvodní díl své „románové kroniky ztraceného města“ v prvotním nákladu 2000 kusů. Úspěch druhého dílu zamýšlené trilogie Šikmý kostel, který v nakladatelství Bílá vrána vyšel 21. ledna, už se jí podařilo odhadnout lépe – těch 35 000 knížek se bez ohledu na dosud zavřená knihkupectví rychle rozprodá.
Šest set stran mapujících další osudy upracované mámy Barbory, jejího muže Ludwiga, jejich mezkovitého švagra Tomka, bezdětné, ale konečně spokojené a na místní poměry snad i bohaté tety Julky a ostatních známých hrdinů z již zaniklého hornického města Karwiné v letech 1921–1945 představuje ještě lepší počtení než čtenářkami (osobně neznám jediného mužského čtenáře této ságy rodu Pospíšilů, Żebroků a spol.) milovaný debut Karin Lednické.
Raději pod Němcem než zpátky s Čechem!
Pokračování ambiciózního opusu se totiž věnuje pozapomenutým a vysoce zajímavým problémům, které zde, v Karwiné a na Ostravsku vůbec, vinou národnostního složení lidé prožívali a řešili jinak než ve zbytku republiky; některé z nich beletrie doposud opomíjela.
Po Velké válce české menšiny v polských obcích na Těšínsku trpěly nacionalismem druhé strany, a když se vše jakžtakž vyřešilo, přišla hospodářská krize třicátých let provázená místními důlními katastrofami a nucenými uzavírkami. Slezští dědečkové dnešních obyvatel museli ve druhé světové válce bojovat na straně wehrmachtu, Poláci se podíleli na deportacích Čechů a Židů a mnozí polskojazyční těšínští starousedlíci doufali v anexi Záolží: „To už ať si nás raději schramstne Henlein jako Sudety! Raději pod Němcem než zpátky s Čechem!“ Tím vším nás autorka provádí prostřednictvím svých z národnostního, společenského i psychologického hlediska pestrých postav.
Ženko, Gabro, Málinko...
Kompozicí i stylem Šikmý kostel 2 upomíná na některé realistické romány přelomu 19. a 20. století, ať už páděním příběhu bez překážek vpřed nebo absencí „druhého plánu“. Tím, a také díky obsazení mnoha dětských postav, angažování nářečí i mimo pásmo přímé řeči či započetím vyprávění druhé knihy z perspektivy prvňačky Ženky, ve mně román vyvolal vzpomínku na knížky o valašských dcerkách Gabře a Málince z pera Amálie Kutinové, nejen ve 30. a 40. letech populární čtivo určené převážně mládeži. Regionalismů je na každé stránce Šikmého kostela snad až příliš, některé repliky jako by byly použity jen kvůli dalšímu cize znějícímu výrazu z rejstříku slezského nářečí evokujícího polštinu; část slůvek „po naszymu“ je navíc vysázena v rušivé kurzivě.
Region razovity poctivě popsany
Na úvodních několika desítkách stran knihy pak může recipient, který první díl zhltl již před mnoha měsíci, poněkud trpět nejen zmíněnou jazykovou cizostí, ale také popisností a repetitivností – postavy před ním defilují jak světci na orloji, mnohdy „děvuchy“ a „chachaři“ popisují ze svého úhlu pohledu událost, o níž už jsme, třeba i velmi podobně, slyšeli od jiného aktéra o pár stránek dříve… Dějiny kraje jsou ovšem skvěle podány, pečlivé rešerše z dobového tisku, historických spisů i pamětnických vyprávění jsou patrné na každém řádku.
Po Vytěženém kraji Veroniky Bendové nám Karin Lednická (spolu s loňskými Hornickými vdovami Kamily Hladké) objevuje další periferní, pozapomenutý kraj, svůj rodný region razovity s těžce zkoušenou krajinou i lidem. Dobré, autentické, poučné odpočinkové čtení. Fertig.
