Woody Allen: Pravda je jedno. Důležitý je, čemu se bude věřit
Režisér Woody Allen a herečka Mia Farrowová se seznamují v roce 1979. Rok nato spolu začnou chodit, nikdy se nevezmou. Ona už má sedm dětí (tři vlastní a čtyři adoptované), on opakuje, že k dětem nemá vztah a vlastní nechce. Ona od roku 1982 hraje hlavní, nebo alespoň velké role v celkem 13 jeho filmech. Některé z nich jednoznačně patří do zlatého fondu světové kinematografie. V roce 1992 se ale vše zhroutí jak domeček z karet.
Nikdy spolu během těch společných 13 let nebydleli; každý žije ve vlastním bytě u Central Parku, aby si přes koruny stromů mohli posílat signály lásky baterkou. Woody Allen za Miou i za dětmi často chodí, některé z nich si postupem času oblíbí. A tak si nakonec v roce 1985 adoptují další dceru, Dylan, vlastně strůjkyni, oběť a hlavní hrdinku celé 29 let se táhnoucí rodinné tragédie; Allen si holčičku od prvního momentu zamiluje.
V roce 1987 se slavnému páru narodí i jediný biologický syn, Ronan Farrow, dnes třiatřicetiletý renomovaný novinář, vynikající reportér a nositel Pulitzerovy ceny. Od mládí výjimečně nadaný student, který přeskočí hned několik školních tříd a stane se už ve dvaadvaceti doktorem práv včetně advokátských zkoušek.
Syn i švagr zároveň
Právě elitní reportér časopisu New Yorker Ronan Farrow, autor zásadního článku, jenž vedl k obviněním hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, hraje v současném znovuotevření případu svých rodičů významnou roli. Ve čtyřech zhruba hodinových dokumentech, které pod názvem Allen vs. Farrow uvádí HBO, vystupovat původně nechtěl. I své o dva roky starší sestře Dylan, s níž vyrůstal, údajně říkal, aby to „nechala plavat“. Nakonec se ale ke svědkům událostí z roku 1992 přidal s poměrně zásadními a pádnými svědectvími o tom, jak byla Dylan v přítomnosti Allena bojácná a nesvá. Jak si to ovšem v dětství ještě „nedokázal dát do souvislostí“. V době, kdy došlo k jejímu údajnému sexuálnímu zneužití, bylo jemu pět a Dylan sedm let.
Mluví i o tom, že dosvědčit cokoli takové ikoně, jako je Woody Allen, je téměř nemožné. Není totiž jen obdivován, ale s jeho osobností a životním stylem se diváci na celém světě přímo identifikují. „Do takové hvězdy se lidé projektují, jako by byla člen rodiny. Fakt jí věří,“ říká Allenův jediný syn.
Ronan svůj názor na otce vyjadřuje často a jasně, třeba v roce 2013 pro časopis Life: „Je to můj otec. Je ženatý s mou sestrou. To ze mě dělá jeho syna a zároveň švagra. To považuji za morální přestupek… Nemohu mít dobrý vztah se svým otcem a zároveň být morálně konzistentní.“
Světice Mia?
Hned po prvním díle je z četného „domácího videa“ z 80. let, plného skotačících dětí na venkovském sídle, jasné několik věcí. Za prvé, mít tak velkou multikulturní rodinu, složenou namátkou z dospělejších dětí bývalého manžela Farrowové, dirigenta Andrého Previna, i sirotků různých ras, je náročné. Aby dobře fungovala, je nutná soustředěná, časově velice náročná, až „pěstounská“ péče obou rodičů, což je meta, které dvě odděleně žijící hollywoodské celebrity na vrcholu kariéry nemohly dosáhnout ani náznakem.
Série sice představuje Miu Farrowovou jako starostlivou a pozornou matku, ale kdo četl stať dalšího jejího, nyní dvaačtyřicetiletého syna, Mosese Farrowa, musí se nad obrázkem světice, který dokument vykresluje, pozastavit. Moses ve své zpovědi faktograficky a velmi konstruktivně popisuje, jak tvrdě a pomstychtivě se herečka v rodině chovala, jak přísně od dětí vyžadovala absolutní kázeň a jak trestala ty, které tak poslušné nebyly; tento Mosesův dlouhý, znepokojivý článek, jenž vyšel v roce 2018, není ani v jednom ze čtyř dílů vůbec zmíněn.
A tak se samozřejmě i divákovi, který rozumí jednoznačnému nastavení dokumentu, totiž že Woody Allen je vinen, musí mihnout hlavou otázka, zda Dylan skutečně není jen obětí manipulativní, zhrzené matky, která jí historku o zneužití tak dlouho opakovala, až jí malá dcera uvěřila a ráda o ní mluvila i na kameru. Cokoli je totiž v tak velké, a navíc slavné rodině dobré pro to, aby na sebe malé dítě aspoň na chvilku upoutalo pozornost.
Co je nezdravě blízký vztah
Z minisérie taky jasně vysvítá, že svěřovat se s problémy terapeutovi je sice roztomilé v Allenových filmech, ale v reálném každodenním životě rozvětvené rodiny už tolik ne. Dylan, adoptovaná do rodiny ve věku šesti týdnů, chodí na terapii od pěti let (od roku 1991), protože je považována za „tichou, nepřítomnou a velice bázlivou“. Důvodem jejího stavu údajně je, že Woody Allen má k holčičce nezdravě blízký vztah, vlastně ji chvíli nenechá na pokoji, neustále ji chová a hladí, což skutečně na domácích videích vidíme. Uvěřitelné jsou i vzpomínky několika chův, že s ní občas lehával v posteli jen (on i ona) ve spodním prádle.
Mia Farrowová mluví o Allenově „neuvěřitelném soustředění na ni“ od chvíle, co byla batole. Woody Allen zase říká Farrowové: „Upřímně si myslím, že pomoc potřebuješ ty.“ A do třetice chodí už od roku 1990 k terapeutce i Allen sám: slavná specialistka na sexuální fantazie Ethel Personová (zemřela v roce 2012) označí jeho chování ke čtyřleté Dylan za „ne úplně normální, ale ne sexuální“, a přidává dovysvětlení, že Allen nemá s dětmi zkušenosti, a tudíž se musí naučit, jak jim projevovat náklonnost zdravě.
Sedmnáctého prosince 1991 si Woody Allen oficiálně adoptuje nejen Dylan Farrowovou, ale také třináctiletého Mosese, jenž se posléze – v dospělosti – k otci přikloní a také odmítne v dokumentu HBO vystupovat (Moses Farrow dnes mimochodem pracuje jako terapeut se specializací na adoptované děti jiných ras). Otázkou samozřejmě je, jakou roli hrají v nekonečné bitvě „které dítě bude s kým“ peníze. Na jiném místě dokumentu totiž Ronan Farrow tvrdí, že Allen mu slíbil zaplatit za jeho vysokoškolské vzdělání pouze tehdy, když veřejně odsoudí svou matku a sestru – což on odmítl.
Jako z Hustleru
Třináctého ledna 1992, necelý měsíc po adopci Dylan, se celá pestrobarevná rodina zhroutí jako domeček z karet. Mia najde u Allena pornofotografie její již plnoleté, adoptivní dcery Soon-Yi. Vypadají, jak říká v dokumentu, „jako z Hustleru“. Terapeutka jí poradí, že to oběma nejmladším dětem musí hned říct, což zhrzená Farrowová větou „tatínek si vyfotografoval nahé fotky Soon-Yi“ opravdu udělá.
Čtvrtého srpna 1992 má pak dojít k onomu inkriminovanému znásilnění sedmileté Dylan, kterou Woody Allen odvede na malou půdu do jejich venkovského domu v Connecticutu; na videu pak holčička opakuje, jak přesně osahával její „privátní části těla“.
Válka, ve které je zainteresováno patnáct dnes už dospělých dětí, z nichž některé stojí proti sobě jako skály, se tedy táhne od roku 1992, ovšem s tím, že jejím účastníkem je i sedmileté dítě, jež vyrostlo a rozhodlo se mluvit, což Dylan udělá už v roce 2014 (dávno před hnutím #MeToo) v článku pro deník The New York Times.
Taky už víte, že se tahle kauza bude dál rozplétat v obřím dramatu, jež zahrnuje „incestní aféru“ s už plnoletou Soon-Yi, kterou Mia Farrowová adoptovala ještě s Andrém Previnem v roce 1977? Režisér si Soon-Yi mimochodem v roce 1997 vezme, adoptuje další dvě děti – a manželství trvá dodnes.
Válka Allenových. Vlastně Farrowových
Frustrující na celé věci je, že si vůbec nejste jisti, kdo je v tomhle slavném hollywoodském skandálu, který je zároveň neobyčejnou rodinnou tragédií, viník a kdo oběť. Je obětí Woody Allen? Rozhodně ne. Je jí Mia Farrowová, jež i v dokumentu z roku 2020 vystupuje „jen pro svou dceru Dylan“? Taky spíš ne. Jsou těmi oběťmi všechny dnes už dospělé děti, které byly jen figurkami na šachovnici zlatého páru a musely v rozbité rodině zkrátka nějak přežít?
Skrytá pravda se nechce nechat přesvědčivě dohledat ani po mravenčí práci právníků všeho druhu, píáristů, psychologů, psychiatrů, novinářů a nyní, díky minisérii HBO, dvou špičkových investigativních dokumentaristů.
Mimochodem, filmaři Amy Zierlingová a Kirby Dick, autoři dokumentu Allen vs. Farrow, se problematice zneužívání v nečekaných prostředích věnují opakovaně. Jejich dokument Neviditelná válka (2012) pojednává o drsných osudech znásilněných žen v americké armádě, Lovný revír (2015) pak rozkrývá neuvěřitelné chování uhlazených studentů prestižních a drahých soukromých amerických univerzit. Slavný, na Oscara nominovaný film Kick of Fight (2004) natočil letos osmašedesátiletý režisér Kirby Dick jako zpověď muže zneužitého katolickým knězem.
Už zmíněná témata napovídají, že dívat se na filmy dvojice Zierlingová–Dick klade na diváky velké nároky, ale že tvůrci vědí, na co, a hlavně jak se ptát, aby odkryli cosi velice dovedně utajeného. Natočit minisérii Allen vs. Farrow znamenalo pro oba tvůrce projít 60 krabic dokumentace, desetitisíce soudních spisů, policejní složky, velice osobní rodinné audio- i videonahrávky. Výsledkem tříleté přípravy je fakty i argumenty nabitý dokument, který se poměrně jednoznačně staví na stranu Mii Farrowové, a především dnes pětatřicetileté dcery Dylan, jež si na onen moment zneužití dle svých slov přesně pamatuje – její spokojený rodinný život s manželem a malou dcerkou je možná jediná katarze, kterou minisérie přináší.
„Je to vlastně zrcadlo naší společnosti,“ říká v rozhovoru pro Hollywood Reporter režisérka Amy Zierlingová. „Způsob, jakým tyto zločiny zůstávají nepotrestány, všechny důvody, proč k nim dochází, způsob, jakým jsme všichni do jisté míry nevědomky i vědomě spoluvinni. Woodyho osobnost nás všechny odzbrojila. Kult celebrit dodává jakémukoli chování štít beztrestnosti. Naplňujeme tyto osobnosti určitou důvěrou a láskou a pak nemůžeme uvěřit jejich kognitivní disonanci. A pak vlastně kryjeme jejich zločiny.“
Režisér Kirby Dick k tomu dodává: „Choval se jako: ,Jsem jen rozcuchaný chlap chycený ve světlech reflektorů. Ta zlá žena jde po mně.‘ Vždy se vykresluje jako oběť, což je opět klasické. U lidí, kteří jsou obviňováni ze sexuálního napadení, je to vždycky první krok, který učiní. Říkají vždy:,Jsem oběť, protože jsem byl falešně obviněn.‘“
Mia a Sinatra
Základním stavebním prvkem celé minisérie je nikdy dosud neviděné video, jež natočila Mia Farrowová a v němž sedmileté dítě opakovaně popisuje své zneužití. Allen dál trvá na tom, že Dylan nikdy neublížil.
Čtrnáctého srpna 1992, to jsme ve druhém díle dokumentu, jde Mia Farrowová s malou Dylan k lékaři, aby popsala, co se jí dělo, a doktor to vyhodnotí jako „podezření z obtěžování dítěte“. Na scénu se dostává jeden z mnoha slušných a pracovitých profesionálů, kteří se případ upřímně – a po léta – snaží rozplést. Je jím Frank Maco, connecticutský prokurátor, jenž si dává velký pozor nebrat celou věc jen jako „hollywoodský vztah, který se pokazil“. Nakonec se rozhodne případ nedat k soudu, aby dítě ušetřil dalšího traumatu, a slíbí rodině, že jej může kdykoli vyhledat, až Dylan vyroste.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Mia Farrowová měla pletky s Frankem Sinatrou když jí bylo 19 let
- Woody Allen odmítl jít na detektor lži
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
