Na štamprli do Jedové chýše: Prahou ožralou s kumštýři, vožungry, experty na slovo vzatými i se šantaly
Vydat v tomto období (pro pořádek a historii: v Česku momentálně vládne pandemie a lockdown, restaurační zařízení jsou už několik měsíců zavřená) knihu, která se jmenuje Praha ožralá, působí trochu (hodně) jako černý humor. Ale zlý úmysl bych v tom nehledal. Naopak.
Procházka po restauracích a jídelnách minulosti, kterou nám autoři připravili, je velmi osvěžující a připomíná čtenářům realitu, kterou ještě stále považujeme za normální. A ač míří do minulosti, možná ukazuje světýlko na konci tunelu v budoucnosti.
Všude se můžeme trošičku napít
Ediční řada průvodců nakladatelství Academia patří mezi mé oblíbené a zahrnuje několik okruhů, kterým se soustavně věnuje. Jednotlivé svazky mapují různé kapitoly naší dávné i nedávné historie, podrobně přibližují třeba druhou světovou válku, ale také temná padesátá léta a činnost Státní bezpečnosti. Většinou je to poučné, ale zároveň ne příliš optimistické čtení.
Jako protiváhu tu máme i svazky, které nějak souvisejí s literaturou (Praha avantgardní) nebo jsou snad lehce frivolní (Praha erotická). Do tohoto segmentu právě přibyla Praha ožralá Radima Kopáče a Petra Stančíka, která potěší nejen nás, co jsme svým skromným způsobem přispěli k jejímu obsahu a mnohá místa v knize popsaná známe jaksi z vlastní zkušenosti.
Budeme putovat staletími po hospůdkách a vinárničkách jednotlivých pražských částí, z Prahy jedna do Prahy deset, a všude se budeme moci trošičku napít. Ve středověké Jedové chýši, kde se za časů Egona Erwina Kische tančilo s mrtvolou, v hospodě U Ježíška, v níž úřadoval Jan Neruda, i v dejvické nádražce, kde je uctíván televizní hlasatel Miloš Frýba.
O chlastu tady toho zas tak moc není
Případné zájemce však musím upozornit, že se často pohybujeme dosti hluboko v historii a novější archeologické vrstvy ještě čeká odkrytí. Přesto tu zejména zájemci ve věku padesát plus mohou najít a konfrontovat vlastní zkušenost s novými fotografiemi, starými grafikami a kresbami, a především popisy a historkami z pera Radima Kopáče, nesmírně pilného literárního a výtvarného publicisty a klíčového úředníka Ministerstva kultury ČR, a plodného literáta a známého gourmeta Petra Stančíka, kteří jsou hlavními autory svazku.
Druhé upozornění míří k nefalšovaným alkáčům: o chlastu tady toho zas tak moc není. Autoři si vybírají hlavně ty osvěžovny, kde se nejen konzumovalo, ale zejména takové, v nichž se ve chvilkách mezi nápoji také tvořilo a kudy, jak se říká, prošla česká literatura či výtvarné umění. A kde k tomu hráli výteční muzikanti, o filmařích nemluvě.
Projdeme se pamětí
Nenašel jsem klíč, podle nějž bych vybral pouze nějaké zastávky, které vás v obsáhlé, a přece nutně nekompletní Praze ožralé čekají, a nebudu napovídat, které zastávky tu naopak chybějí. S knížkou příjemného, pro bedekry typického formátu (malá, čtyřsetstránková, brožovaná, omyvatelné desky) můžete, až budou povolené vycházky, vyrazit a projít se historií.
Smutným faktem je, že řada hospod, které jsou tu tak lákavě popsané, už neslouží svému účelu. Kde se umělci ke svým tvůrčím schůzkám scházejí dnes, těžko říci. Pod rouškou na kafi někde u pumpy?
