Nesmrtelná babička: Režisér Jiří Strach o „své“ Jiřině Bohdalové

„Jirásková a Bohdalka?“ vyvalili oči televizní dramaturgové.

„To ses zbláznil jak zjara, ty dvě tě zašlapou do podlahy ateliéru, projdou se ti po zádech a máš po kariéře…!“

Ale mladý režisér si trval na svém.

„Šel k monitoru,“ řekla Bohdalka, když jsme natočili záběr. „Co mi tam střihneš?“

„No tak, paní Bohdalová, ta ­první stála celá za prd, druhá klapka skvělá kromě konce, třetí výborná celá, čtvrtá dobrej konec a pátá – ta byla už jen taková do počtu.“

„Fajn, jdem dál.“

Další záběr. Stop. „Strach, k monitoru! Co mi tam střihneš?“

A takhle to šlo první tři dny ­tahem.

Čtvrtý den říkám: „Jiřinko, pojďte se podívat.“

„Nemusím,“ řekla hvězda. „Já už ti věřím.“

Tehdy mě vzala mezi své režiséry, o kterých ví, že ji umějí přečíst, že si z ní nenadělají do kalhot, že mají odvahu říct jí pravdu, když sem tam není herecky stoprocentní. A že to je, panečku, solidní sestava! – Frič, Kachyňa, Lipský…

Jiřina stála poprvé před kamerou v roce, kdy ještě žil prezident Masaryk i Karel Čapek. Víc než osmdesát let herecké kariéry a zkušeností. Když nejste povýšený nafoukanec a chcete té zkušenosti naslouchat a čerpat z ní, je to pro mladého režiséra víc než doktorát z FAMU a filmové vědy dohromady. Pamatuje ty doby, kdy se točilo poctivě, pamatuje všechny, kteří u filmu a divadla něco znamenali a dokázali, pracovala s legendami, na něž už dávno koukáme ve filmech pro pamětníky. Zažila doby kruté, když jí bolševici zavřeli do vězení tatínka, doby estébáckých výslechů, doby, kdy se kolem ní motaly manželky soudruhů z ÚV a chtěly slyšet na vlastní uši Křemílka, zažila čas slávy i čas zákazů. Pomluvy lidí i bulváru. Zažila lásky i zrady, zažila všechno.