Dánští Rytíři spravedlnosti přinášejí jedinečný mix zábavy a hloubky, absurdního humoru a intimity
Je to po dlouhé době čirá filmová radost. Pocit, že sledujeme něco, kde má každý detail, každé slovo i gesto své nezpochybnitelné místo a vše do sebe téměř dokonale zapadá. Rytíři spravedlnosti mají tu smůlu, že vstoupili do kin v době, kdy do nich ještě skoro nikdo nechodí, ale zasloužili by si, kdyby je v nich lidé stihli objevit.
Mads Mikkelsen měl loni plodnou sezónu. Kromě oscarového Chlastu, v němž podává herecký výkon ďábelských parametrů, exceluje jako voják Marcus i v zatím posledním snímku dánského režiséra Anderse Thomase Jensena o svérázných vykonavatelích pomsty. Ten nicméně skýtá i jiné trumfy než „jen“ Mikkelsenův bezbřehý talent: především zcela jedinečný mix zábavy a hloubky, absurdního humoru a intimity, akce, dojetí a vůbec prvků z podstaty nesourodých, leč zde propojených s nenuceností bezmála zázračnou.
Na začátku by vás nenapadlo, že zrovna tenhle příběh může nabídnout i něco jako taškařici. Marcuse, vojáka dlouhodobě působícího kdesi na Blízkém východě, před Vánoci nečekaně odvelí domů. Při železničním neštěstí zemřela jeho manželka a Marcus se musí postarat o dospívající dceru Mathilde, kterou, jak mu sama záhy vmete do tváře, vlastně vůbec nezná. Námět, z něhož by většina tvůrců dokázala vykřesat pouze obligátní psychologické drama, promění Jensenova vynalézavost v pestrou žánrovou hru.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
