Můj milý deníčku, končíš: Na karlovarské filmové přehlídce přestává vycházet tradiční Festivalový deník
Vycházíval v pěti jazykových mutacích a byl pravděpodobně světovou raritou. V jeho redakci sedávaly známé kulturní osobnosti – brigádničil tu Jaroslav Weigel z Divadla Járy Cimrmana, profily tvůrců psávala třeba filmová historička Galina Kopaněvová nebo překladatel a kritik Vladimír Bystrov… V létě roku 2005 jsem v redakci Festivalového deníku zakotvila i já – a zůstala tam dvanáct let.
Letos už tištěný Festivalový deník v rámci MFF KV nevyjde, a nevyjde ani napřesrok, ani nikdy jindy. Utrousila jsem tedy pár vzpomínek staré zbrojnošky v 130stránkovému průvodci po aktuálním, 55. ročníku karlovarského festivalu; tento obsáhlý filmový magazín vyšel včera jako příloha nového Reflexu č. 33/2021. V jakémsi sedmistránkovém nekrologu za Festivalovým deníkem jsem si dovolila vzpomenout na jednotlivé rubriky, veselé historky z natáčení i zajímavé osobnosti, které prošly redakcí periodika, jejž důvěrně znám nejen jako někdejší baťůžkářka, ale i jeho korektorka, redaktorka, editorka... a především fanynka.
Nejprve ideologie...
Co se v článku v tištěném Reflexu nepíše, je fakt, že podoba Festivalového deníku se v čase pochopitelně dramaticky proměňovala. Před rokem 1989 to byl seriózní věstník komunistické ideologie, kinematografie v něm často hrála druhé housle, jak upozorňuje třeba režisér Miroslav Janek ve svém dokumentu Filmová lázeň (2015). Nejstarší dochovaná čísla „obrázkového festivalového bulletinu“, jak tiskovinu tehdy označovala tiráž, jsou z roku 1958; ani filmoví historici a lidé kolem festivalu netuší, zda v první dekádě existence festivalu deník vycházel.
Posléze stával tři koruny a pod barevnou titulní stranou skrýval dalších jedenáct černobílých stran. Editorka festivalového katalogu Marie Grofová, která před třemi lety oslavila padesát let práce na festivalu, ve Festivalovém deníku z 3. července 2018 vzpomínala, jak během roku 1968, jejího prvního u MFF KV, „s šéfredaktorem Festivalového deníku Oldřichem Adamcem zpracovávali příspěvky o zahraničních kinematografiích. S jednou telefonní linkou, na psacích strojích značky Consul. Stala se ovšem neuvěřitelná věc – na jaře byla zrušena cenzura. Jaká úleva! Do té doby jsem musela s každou stránkou rukopisu dojít na Hlavní správu tiskového dohledu pro razítko Schváleno k tisku, jehož udělení bylo zcela na libovůli úředníka.“
...potom infotainment
Po sametové revoluci pak už nešlo o šíření dobrého jména KSČ, ale o progresivní infotainment západního střihu: program a profily umělců či recenze filmů doplňují rubriky využívající celebrity, komiksy, fejetony, rozhovory a reportáže ze stanového městečka i z dění na kolonádě.
V letech 2000 a 2001 výrobu Festivalového deníku zajišťoval měsíčník Premiere, posléze po dva roky Mladá fronta Dnes a od roku 2004 jej vydával a tiskl deník Právo; partnerská periodika ovšem do personálních záležitostí ani do obsahu novin nezasahovala. A totéž platilo o osvíceném vedení festivalu...
Budiž mému deníčku, jak jsme mu v redakci důvěrně přezdívali, země lehká. Nechť Vary zdárně proběhnou i bez jeho servisu, jejž bude divákům částečně suplovat i aktuální filmový průvodce Reflexu, který si pořídíte společně s číslem 33/2021.
