Mystičtější než kdy dřív! Jodo poráží diktaturu a vrací se k Bohu
Alejandro Jodorowsky se podle všeho dočká dříve či později kompletního vydání svých komiksů v českém jazyce. Jeho kosmické vize totiž čtenáře lákají a stále je z čeho vybírat. Přece jen se dvaadevadesátiletý autor komiksům věnuje dlouhé dekády. O variace na svá oblíbená témata přitom nikdy neměl nouzi.
Měsíční tvář (vydalo nakladatelství Crew v edici Mistrovská díla evropského komiksu) je zaručeně nejmystičtější ze všech v češtině vydaných komiksů. Alespoň co se týče mystiky čistě křesťanské, protože v komiksu Šílená ze Sacre-CoeurAlejandro Jodorowsky neváhal zapojit nadpřirozeno jihoamerické.
Zázrak i atomové zbraně
Jodorowsky fascinuje svoje čtenáře spojováním nespojitelných nádob. Technicistní postapokalyptická společenstva rozkládá silou zázraků a zázraky potírá postmoderními zbraněmi. Zdánlivě nesourodé obrazy ale pod jeho rukama ve většině případů dojdou fascinující syntézy, která nakonec přece jen dává smysl a servíruje udivenému divákovi poselství o důležitosti duchovního světa. Ten má v podání chilsko-francouzského filmaře, herce, mystika, filozofa, autora komiksů, dramatika a spisovatele vždy navrch nad světem hmoty.
Jako správného mystika jej ale fascinují oba světy stejně. Jeho hrdinové musejí projít bahnem, blátem i krví (pokud možno obohacenými o krvesmilstvo a nějakou tu bratro/otco/matkovraždu), aby došli nejniternějších poznání a završili dílo boží.
Ezoterika se skvělou kresbou
Uznáváme, že to celé zní ezotericky až hanba, ale v Jodorowského podání jde ve většině případů o zábavnou podívanou. Znalci jeho díla si sice mohou postupně odškrtávat autorovy oblíbené motivy, ale kroucení hlavou, které se při četbě zákonitě dostavuje, bývá povětšinou doprovázeno libými čtenářskými zážitky. Valnou zásluhu na tom mívají i výtvarníci, se kterými Jodo spolupracuje. Prakticky bez výjimky se jedná o skutečné mistry řemesla – a nejinak je to u Měsíční tváře.
François Boucq patří spolu s Moebiem k ikonickým komiksovým spolupachatelům. V jeho podání už jsme v češtině mohli číst první knihu Bouncera (druhá se právě připravuje), dále pak jeho uhrančivé komiksy Čertův rypák a Tulipánek (v jednom svazku). Realistická, a přesto poetická kresba je přesně to, co se k Jodorowského scénářům skvěle hodí. A v Měsíční tváři dostal prostor jak ke znázorňování technocivilizace, tak k návratu k historii při ztvárnění znovustavěné gotické katedrály.
Diktatura versus království boží
A o čem že Měsíční tvář je? Nejlépe by možná posloužil falešný citát Jana Nerudy z pera Zdeňka Svěráka: „Děj vyprávět bych nesvedl…“ Tak je příběh spletitý. Na ostrově Damanuestra (španělsky to samé jako Notre-Dame) vládne v paláci ve tvaru vejce diktátor, jehož moc stojí na těžbě záhadného vzácného prvku. V podzemí se nacházejí vzbouřenci, kteří touží po jeho svržení. Ostrov přitom bičuje jedna obří vlna za druhou a obyvatelé stěží přežívají.
Odnikud se objeví Borrado, laskavý a němý hrdina s úsměvem idiota, takřka bez výrazu v tváři, inu, Měsíční tvář. Ovládá vlny i přírodu a už samotnou svou existencí ohrožuje establishment. Po mnohých peripetiích vylíčených v pěti albech, která vycházela od roku 1992 až do roku 2004, dochází k znovuustavení rozbořené katedrály, která symbolizuje návrat boží mezi lid, jenž sešel z cesty. Tolik smíru s křesťanskou myšlenkou u autora jen tak nenajdete. Mystičtější snad už ani Jodo být nemůže, ale zároveň je Měsíční tvář opravdu uhrančivě krásný a poetický komiks, který patří k těm silnějším z jeho děl.
