Jste to, co nosíte: Kritický pohled do našich šatníků plných laciných hadrů a lidského utrpení
„Dháka neustále potřebuje nové ruce k práci. Ty staré totiž rychle ztrácejí mladickou zručnost nebo prsty v lisech a strojích,“ píše v knize Život na míru polský novinář a reportér Marek Rabij.
Publikace Marka Rabije (* 1974) Život na míru, kterou vydalo slovenské nakladatelství Absynt jako devatenáctý titul jedinečné edice Prokletí reportéři, je zaměřena na bangladéšský oděvní průmysl, nemilosrdné podmínky tamních pracovníků a pracovnic a v neposlední řadě na pokrytectví západních podnikatelů, již si v bangladéšských továrnách nechávají šít jednu kolekci za druhou a pouze na oko se zasazují o dodržování adekvátních podmínek.
Svižně vyprávěná reportáž začíná popisem havárie bangladéšské továrny Rana Plaza, která se zhroutila v dubnu roku 2013 a v jejíchž troskách zemřelo téměř tisíc dvě stě lidí. „Z Rana Plaza,“ píše polský reportér, „navržené jako kancelářská budova, se bez potřebných povolení stalo sídlo pěti oděvních továren. Patra, kde měly původně stát jen pracovní stoly s počítači, byla zavalena stovkami těžkých řezacích a šicích strojů.“
„Sorry, Šáhino!“
Zhroucení bangladéšské továrny přibližuje Marek Rabij, který se spolu s fotografem vydal do Dháky necelé dva týdny po této katastrofě, prostřednictvím příběhu přeživší švadleny a muže odklízejícího sutiny, ale popisuje třeba i osud dívky jménem Šáhina. Ta zemřela poté, co byla v troskách továrny pět dní uvězněna. Jeden britský bulvární deník pak noticku o tragédii doprovodil titulkem: „Sorry, Šáhino.“ Po kapitole, která zachycuje „nejtragičtější a nejsmrtonosnější neštěstí v textilním průmyslu na světě“, se autorův fokus stáčí k obecnějšímu dění okolo bangladéšského textilního průmyslu.
Nechceš? Tak běž
Polský reportér ukazuje kruté sociálně-ekonomické zázemí bangladéšských pracovníků a pracovnic; a skutečnost, že jejich početné rodiny mnohdy žijí na několika málo metrech čtverečních bez elektřiny, je ještě tím menším problémem. Z hlediska pracovníků a pracovnic samotných je horší, že nemají možnost jakkoliv se bránit proti opatřením nadřízených, nemůžou si říct o vyšší plat, snesitelnější podmínky, často musejí pracovat dlouhé hodiny navíc bez adekvátní odměny. A pokud by si stěžovali, pokud by žádali, aby jim čas navíc strávený v továrně byl řádně proplacen, dočkají se jednoduché odpovědi: Něco se ti nelíbí? Klidně se můžeš sbalit a odejít, na tvoje místo se třesou desítky dalších.
Potěmkinovské továrny
Marek Rabij také líčí, jak před podmínkami bangladéšských továren zavírají oči západní firmy. „I ti nejcyničtější západní manažeři,“ píše reportér, „však musí jednou za čas oficiálně vyjádřit obavy o pracovní podmínky v krejčovských dílnách. (…) Aby nemuseli majitelé nejvyužívanějších továren v Dháce posté vysvětlovat, proč mají ve výrobní hale děti nebo proč přestavěli další únikovou cestu na sklad, spočítali si náklady a vytvořili moderní ‚potěmkinovské továrny‘, kde lze doslova jíst z podlahy, na zdech visí množství hasicích přístrojů i směrnice bezpečnosti práce a děti švadlen se občas ve firemní školce pod dohledem kvalifikovaného personálu učí anglicky.“ Právě tyto budovy se předvádějí západním novinářům, politikům a oficiálním delegacím, zatímco v „reálných“ továrnách jsou stovky lidí neadekvátními podmínkami denně ohrožovány na životě.
Co se skrývá v šatníku?
Útlý paperback je čtivý. Marek Rabij, promlouvající k českým čtenářům prostřednictvím překladatelky Michaly Benešové, používá osvědčené „triky“, které známe od dalších autorů „absyntovek“: časové prostřihy, umné splétání obecnějšího výkladu a individuálního příběhu, to, že nás do komplexnějších situací uvádí prostřednictvím konkrétních postav, a podobně. Funguje to. Život na míru dost možná zhltnete za dva večery – a pak budete dlouho do noci zkoumat etikety ve svém šatníku.
