Pětadvacátá Ji.hlava: Filmařka Diana Cam Van Nguyen hýří kreativitou a prolamuje hranice mezi žánry

Viděl ten film váš otec?

Viděl. Ještě dřív, než byl někde uvedený, protože jsem nechtěla, aby se o něm táta doslechl z médií. Než jsem mu ho ukázala, varovala jsem ho, ale reagoval vlastně fajn. Ptal se na praktické věci, jako jak jsem sehnala herce, kolik stálo natáčení a tak. K tomu, aby se vyjádřil osobněji, jsem do něj musela šťouchat, bylo vidět, že mluvit nechce. Ale film přijal a teď, když má úspěch, má radost. Mám pocit, že film Milý tati nebere úplně osobně, ale doufám, že v něm něco zanechal.

To byl, předpokládám, jeden z hlavních důvodů, proč jste snímek natáčela. Posunulo to váš vztah?

Vlastně jsem už delší dobu ani nečekala na to, jak bude táta reagovat. Už během práce jsem cítila změnu v sobě. Během vývoje filmu jsem četla hodně inspirativních věcí o vztahu dcery a otce, poslouchala podcasty o odpuštění… Chodila jsem i na terapii, abych se ujistila, že nejsem jen fracek, který se vzteká na rodiče; abych si byla jistá, že je v pořádku točit takovýhle film. Psycholožka mě ale přesvědčila, že je správné se jako dítě ozvat. A řekla mi, že si myslí, že to téma už mám v sobě stejně srovnané. Vztek na tátu ve mně mizel a dostávala jsem pocit, že už nezáleží na tom, jak film přijme on. Změnila jsem pohled na celou situaci a vnímám, že náš vztah je jiný. Film jsem dělala s myšlenkou na svého tátu, ale mým hlavním záměrem bylo, aby se dostal k divákům.