Bad Sex in Fiction Award REFLEX 2021: V tuzemské krásné literatuře se o sexu špatně psalo i letos
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět za vámi po dvanácti měsících přicházíme s nabídkou nekvalitního sexu. Čeští spisovatelé se i ve druhém roce poznamenaném zlým virem překonávali a trousili po svých nejčerstvějších dílech mizerně napsané, krkolomné, čtenářův jemnocit i ostrovtip urážející erotické p(r)asáže. Soustředili se, možná i vzhledem k přestálým karanténám a izolacím, na takové to domácí žvýkání. Žádný dobrodružný sexus v plenéru se nekonal, zato u všelikého lízání jsme se dle statistik meziročně dočkali podobného nárůstu jako u inflace a počtu nakažených.
Předkládáme vám nyní seznam nejméně zdařilých sexuálních scén a scének, jež tuzemští spisovatelé v kalendářním roce 2021 zakomponovali do svých, až na pár výjimek kvalitních románů. Prolízáte se metalovým albem i zmrzkou, vysajete sníh z kremrolí, nastavíte se do pozice zakrslého poníka a necháte si zdát o penisu roku, nikoli o stažené vystrašené bulce. Snad vás nejnovější česká literatura vzpruží a inspiruje k velikým činům!
Ředit tajmlajnu
Tak nám zabili Bad Sex Award, a asi už definitivně. Cancel culture kosí (nejen) osobnosti kultury. Pandemie se loni postarala o zrušení kvanta kulturních akcí a nakonec i britské literární soutěže Bad Sex in Fiction Award, kterou od roku 1993 každoročně, až do 27. ročníku, uděloval měsíčník Literary Review. Anticenu za blbě napsané odstavečky sexuálního charakteru mají na svých krbových římsách i takoví velikáni, jako John Updike, Ben Okri, Norman Mailer nebo Jonathan Littell.
Reflex si však na rozdíl od velevážených londýnských porotců Bad Sex in Fiction Award nemyslí, že veřejnost je aktuálně „vystavena příliš mnoha špatným věcem a netřeba ji k tomu všemu vystavovat i špatnému sexu“ (jak zrušení loňské sex-sklizně Britové zdůvodnili), a bude nadále „ředit tajmlajnu“. Mnohem lepší než podporovat rozdělení společnosti na antivaxery a očkované, vítače a nelidy, zemanovce a rozumné lidi atd. je vychechtat se vespolek do sytosti bujné imaginaci autorů všech možných žánrů a protáhnout si těla při napodobování gymnastických úkonů a orgastických výkonů zpocených protagonistů.
Jako každoročně u příležitosti vyhlašování naší anticeny napjatě očekáváme vlnu vašich hanlivých dopisů, v nichž nás puritáni pošlou do horoucích pekel za nevinnou publikaci ukázek špatně napsané erotiky ze současné české beletrie. Prosíme: neberte se tak vážně, odložte bontón i nedbalky a vrhněte se do toho po hlavě!
10) Ondřej Horák: Pohlavní styky
Když ho o několik dní později sevřela rty a když si nad ním posléze ještě přičapla, aby mohla provést vlastní verzi Velikého lalulá, bylo šéfovi zpravodajství jasné, že tahle holka se opravdu narodila právě pro tohle. Bylo to v ní jako v koze.
Odebrali se do koupelny a do ložnice, kde začínající zpěvačka musela předvést opravdu profesionální herecký výkon. Nakonec vzala zoufale zplihlého Čeňka mezi svá ňadra a jeho maličká postava nad ní podivně visela ve vzduchu asi jako oštěpař, který se ze všech sil snaží při posledním pokusu zamezit přešlapu.
Poté, co Carmen svedla hrdinský boj s Komínkovou erekcí a mezi ňadry ucítila banální lepkavost, došla se omýt a lehla si vedle hluboce dřímajícího skladatele, přičemž si maně vybavila dvoudenní přežití na letním táboře. Dětské živoření v lese jí proti tomu, co prožila před chvílí, připadalo jako úplná brnkačka. Po tvrdé práci na neustále měknoucím Čeňkovi tvrdě usnula.
Téměř osmisetstránková „kratochvilná veselohra“, jak zní podtitul románu Pohlavní styky prozaika a literárního publicisty Ondřeje Horáka, je sice poněkud rozcapená a rozkydlá, leč mezi faldy hravá a vtipná. Tedy když se k tomu čtenář prohrabe. Jak to ten chlap dokáže: názvy kapitol znějí mj. Tak proč se nevyholí?, Hotová vzpoura želé hadů nebo Neposkvrněné početí s papežem, ženský časopis zde nese přiléhavý název Vpáčená bradavka a celé to je o rozličných muchlovačkách, a přesto v textu neobjevíte ani jeden penis, o pyji či ptáku nemluvě. Zato se zde dělá Veliké lalulá (Christian Morgenstern by byl nadšen, jaké konotace jeho báseň vzbuzuje), vlastní moč se ostatně též popíjí (matka protagonisty Čestmíra). A jedna buchta vykládá, „jak jí tam ňákej strašně svalnatej krasavec strkal okurku a potom z ní eště udělal salát“. Prostě chuťovčičky, ironie, české trapno. Výborný stylista, jenž absolutně neumí krátit a miluje dějové odbočky, se s gymnastickým obrazem nabodnutého atleta a dalšími sportovními metaforami prodral na samý závěr elitního pelotonu.
9) Petr Šesták: Kontinuita parku
Díky jizvám byla teď vskutku Naše a mohla v pozdní hodinu navštívit svého učitele a schoulit se s ním pod deku, starou vojenskou deku, líbat ho, rozepínat mu poklopec, vklouznout rukou dovnitř a hníst mu přes látku trenýrek penis. Josefovi se líbilo její jemné chmýří na bedrech a na bříšku, hladil to bříško bříšky prstů, až ji to lechtalo, smála se moc nahlas, a tak ji musel umlčovat líbáním. Sál její krásné plné rty, jemně do nich kousal, byl jimi úplně posedlý, byl posedlý jejími malinkými kulatými prsy s tvrdými bradavkami, byl nejspíš opojen jejím mládím, exotickou krásou a vůněmi. Je třeba nicméně konstatovat, že navzdory nepopiratelné přítomnosti jejich vášně veliké byl jeho penis poněkud Měkký, oproti tomu, jak obvykle v podobných situacích bývával svého času Tvrdý. Jako by byl tím vším vzrušením v poslední době už nějaký unavený. Dělali jakoby nic, a nakonec se přece jen všechno povedlo, společné slastné křeče, její steny a chvíli poté jeho verze happy endu, o které už od Zrzečky věděl, že je jen ztrátou energie v podobě tělní tekutiny plné živočišné bílkoviny, zachycené v nádobě z přírodního kaučuku.
Pokud kombinujete erotiku a styl upomínající na úmorný akademismus, může vám vzniknout pěkný kočkopes. „Je třeba nicméně konstatovat“, abychom si pomohli autorovým obratem, že „navzdory nepopiratelné přítomnosti“ obojího se z toho Petru Šestákovi podařilo vybruslit ještě vcelku elegantně. Proto se v přehlídce špatného sexu drží na chvostu, ačkoli medailový potenciál v jeho psaní musí vidět i ten, kdo nikdy nepřečetl knihu. Nebo nezažil sex. Kontinuita parku je jednou z nejlepších českých próz tohoto roku, lze tedy předpokládat, že se Petr Šesták na nějaký ten stupeň vítězů brzy podívá a my se mu zde nebudeme omlouvat, že to u nás nevyšlo. Pokud by se však rozhodl postěžovat si a kontaktoval by nás, rádi bychom se jej optali, jak je možné ve chvíli, kdy je „penis poněkud Měkký“, dělat jakoby nic. A zbavovat se „tělní tekutiny plné živočišné bílkoviny“ je příjemnější, než se z Šestákova popisu zdá.
8) Petr Sagitarius: Klasztor, Návrat
Její postoj připomínal sjezdařské vajíčko. V podřepu pohybovala velkým zadkem nahoru a dolů, jako kdyby silnými stehny vyrovnávala terénní nerovnosti. Neměla kombinézu a jedinou hůlkou byl Romanův ztopořený penis, na který dosedala. Pomalu se blížila k cíli. Ležel pod ní a mačkal jí ňadra. Když projela cílovou branou, napřímila se a vydala vítězný pokřik. Chvíli se slastně vrtěla a pak se sklonila, aby ho políbila. Na věži jablunkovského kostela právě odbíjela půlnoc.
„Tak to bylo jízda, paní matrikářko.“
Detektivní příběhy z druhého svazku knižní série Trujkunt (tj. nejvýchodnější část našeho území, Těšínsko) sepsal někdejší jablunkovský starosta Petr Sagitarius a čerpal z míst, která dobře zná. Naše olympijsko-erotická ukázka představuje poslední řádky celé knížky, ale vyplatilo se počkat si na ně! Figurují zde majitel „hůlky“, vyšetřovatel ostravské kriminálky major Roman Saran, „malý, svalnatý blonďák s hranatou tváří a s očima barvy azuro“, a šikovná paní matrikářka („dobře tvarovaná bruneta, se kterou měl oční kontakt na třikrát jednadvacet“), jíž by hamstringy zřejmě záviděl i Rocky. Zkuste barvitě popsanou polohu, která útočí na čtenářovu představivost, napodobit doma, zejména pokud jste milovníky partnerské jógy nebo pokud máte pazoury vytahané jak gorila nížinná. Případně zavřete oči a přidělte oběma pretékárom kombinézy, místo penisu si představte sjezdařskou hůlku, namísto „mačkání ňader“ elektrickou dojičku a kravské vemeno, „vydání vítězného pokřiku“ najdete v jakémkoli filmu o Tarzanovi… To je pak teprv jízda, paní matrikářko, to má vodpich!
7) Iva Hadj Moussa: Démon ze sídliště
Vyzkoušeli jsme čtyři různý polohy – já nahoře, ona dole, pak jsme se vyměnili, pak tak trochu divně z boku a pak jsem ji lízal, hrozně dlouho, skoro celý album De Mysteriis Dom Sathanas.
Ronda měla úplně rudý tváře a pošeptala mi, že se udělala.
Nevěděl jsem, jak si to mám ověřit, ale bylo fajn to slyšet.
Copywriterku a spisovatelku Ivu Hadj Moussu už jsme v naší anticeně jednou měli. Loni „zabodovala“ se špatnou knihou o rádoby influencerce (Šalina do stanice touha), letos se umístila s dobrou knihou o mladém metalistovi. Ten žije v Táboře (což je prý maloměsto, s čímž by minimálně táborská polovina naší poroty s chutí polemizovala), vysedává po hospodách, zkouší rozhýbat poněkud skomírající kapelu a do toho poznává všechno to, co tvoří hranici mezi dětstvím a dospělostí. Třeba polohu „tak trochu divně z boku“ nebo takřka třičtvrtěhodinový orální sex – tak dlouhé je totiž zmíněné album norské kapely Mayhem. Bohužel, i přes slibné začátky zůstane z protagonistova vztahu s Rondou to co z většiny pubertálních lásek. Vzpomínky na hezké chvilky, sexuální iniciaci… a v Šimonově případě možná i na namožený jazyk.
Ještě bychom mohli přihodit pár vtípků o tom, z čeho všeho se Šimon dovedl nebo nedovedl vylízat, ale to možná až někdy příště. Třeba nad dalším románem Ivy Hadj Moussy. Tato spisovatelka se ukazuje jako perspektivní pisatelka špatných sexuálních scén a může se nadále zlepšovat. Její šestnáctiletý metalista si vylízal (pardon) sedmé místo.
6) Matěj Dadák: Muž bez jazyka
A zelené šaty teď ležely v Arnoštově ložnici na podlaze, byt byl plný kytek a dárkových tašek a na Arnoštově posteli spala hvězda večera. Bylo pozdě v noci a Arnošt pozoroval to tělo, které předtím tak nějak předpokládalo, že k tomu má už jednou udělený souhlas, nečekalo na potvrzení. Než se Arnošt nadál, sedělo na něm, vzalo věci doslova do svých rukou, pak se přidržovalo čela postele, chytil je kolem boků, ale rázem dostal facku, až se mu zatmělo před očima, pokusil se o to znovu a další bomba, měl to být zřejmě varovný signál, aby nechal ruce tam, kde jsou, každopádně to fungovalo jako dobře volené údery záchranáře, který pacifikuje neukázněného tonoucího, to nemělo být žádné zpestření pohlavního styku, to byla z Beatiny strany záchrana Arnoštovy ztracené cti, možná trochu i pomsta za to, jak se k ní zachoval na Natašině chatě, a pak racionální tok myšlenek přerušila exploze a Beata se na něj položila, nechala ho pořád uvnitř a ten vrchol byl dokonale synchronizovaný, bez jeho přičinění, stal se věcí, kterou jiná věc ovládala, kterou si půjčila, použila, ale ještě nepouští, a ta extáze byla nekonečná a pokračovala ještě dlouho po vrcholu.
Teď Arnošt to tělo, které ho nejspíš zachránilo, raději přikryl a nechal spát.
Matěje Dadáka můžete znát díky jeho účinkování v seriálu Policie Modrava nebo v Činoherním klubu, také je však činný jako dramatik a spisovatel. Za svou debutovou prózu Horowitz byl v roce 2011 nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, letos k ní přidal první román. Kniha Muž bez jazyka však žádným literárním skvostem není, trpí jednak slabou zápletkou, jednak přemírou autorova stylistického snažení. V záplavě jeho (často dost kostrbatých) přirovnání by se utopila velryba. To se projevuje i ve scéně Arnoštova styku s kavárnicí a spisovatelkou Beatou. Hned na začátku popisovaného milostného zápolení se Matěj Dadák tak říkajíc střelí do vlastní nohy, když o jedné polovině sexuálního dua začne referovat jako o tělu – a patrně se mu tohle neohrabané stylistické ozvláštnění zalíbí, protože s tělem se Arnošt na následujících řádcích něco natrápí. A natrápí se i čtenář, minimálně ten, který má jazykový cit, a jakmile narazí na spojení „vzalo věci doslova do svých rukou“ (došlo vám, že se jedná o vtip, že ano?), nejraději by spisovateli doživotně odebral přístup k textovému editoru. Škoda že tak jako dostal od Beaty, pardon, od těla, bombu Arnošt, nedostal ji od své redaktorky také Matěj Dadák.
5) Andrea Sedláčková: Téměř nesmrtelná láska
Usedl na postel a pomalými gesty ze sebe stahoval tričko a kalhoty, jako by tak činil proti své vůli. Martina se na matraci posunula, aby adeptovi na milence uvolnila místo. Tomáš vedle Martiny vláčně položil své (konečně už taky) nahé tělo, kterého se ale Martina neodvážila dotknout. Patnáct let nebyla v posteli s jiným mužem než s tím svým.
Rozpačité líbání. Sáhla mu na přirození, krčící se pod peřinou jako stažená vystrašená bulka. Pokus něco s tím vysušeným jablíčkem udělat se ukázal jako marný.
„Nemohli bysme rozsvítit, abych vás viděl?“
Zdráhala se ukázat svá ňadra, zdevastovaná kojením dvou dětí. Trapností se rozplakala.
„Milenka je někdo, ke komu máš cit. Tohle byly jenom ženský, se kterejma jsem…“
Martina mu skočila do řeči, ukazujíc na postel: „V prosinci jsi během dvou týdnů spal v naší posteli se mnou, s Agátou a s Jarkou.“ Ta vidina ji znovu rozčílila a rozeřvala se jako pominutá, vyslovujíc slova, která se jí v hlavě honila celé týdny: „Já tady úplně cítím ty jejich pysky, do kterejch jsi se zahákoval! A pak jsi měl prsty ulepený od svýho spermatu. A doufám, žes používal kondom! Víš, že jsi tu naši společnou postel pošpinil, jako by ses na ni vykadil? Já se jí teď úplně štítím.“
Nová kniha režisérky, scenáristky a spisovatelky Andrey Sedláčkové je vcelku kolovrátkovitá. Dokola se v ní opakuje zhruba toto: Martina Tomáše (to je ten, co má mít prsty ulepené od spermatu) miluje, ale vadí jí jeho milenky. Tomáš Martinu miluje, ale nedá mu to a uklouzne (čtěte: zahne). Martina chce Tomáše opustit. Tomáš Martině vymluví díru do hlavy a Martina dá tloustnoucímu záletníkovi poslední šanci.
První z našich ukázek je vlastně jen strašlivě smutná, zejména dosadí-li si bulvárumilovný čtenář za oba protagonisty jejich reálné vzory, pohledné, sympatické, úspěšné lidi. Není divu, že po té náloži nikoli klasického postkoitálního, ale dokonce už prekoitálního smutku čtenář zajásá, když v těch takřka pěti stovkách stran konečně upoutá jeho pozornost něco jako pokaděná postel. Staromilci mezi námi si postesknou, jak ty způsoby upadají. V legendárním Kmotrovi se pod peřinou schovávala useknutá koňská hlava, ve světle této scény se představa pokaděné postele jeví jako slabý odvar.
Román Andrey Sedláčkové postavil do pozoru mnohé účastníky tuzemské kulturní scény (a u impotentního Tomáše vyvolal dost možná opačný pohyb). Není totiž zas tak těžké rozklíčovat, že do postavy Martiny soustředila Andrea Sedláčková vlastní zážitky. A „ti, kteří vědí“, snadno odhalí i Tomášovu totožnost. Přes tento bulvární rozměr to na stupně vítězů nestačí. To by se Tomáš musel do postele vykadit doopravdy, ne si tam jenom tahat milenky.
4) Martin Vopěnka: Poslední stanice Hamburk
Trpělivě se nechala osahávat, a jakmile jsem na hrudi ucítil její prsa, příkladně jsem se vzrušil. Výhodou těchhle placených seancí bylo, že se tu nemuselo hledět na předehru ani výkon – mohlo se jít rovnou k věci a rychle to ze sebe pustit – holky byly dokonce radši – samy se snažily udělat většinu práce rukama a ústy, aby zkrátily pobyt penisu ve svých přetížených vagínách.
Zase je to úplně na hovno, běželo mi hlavou, když jsem se zezadu rychle blížil k vrcholu a neměl chuť to zdržovat. Zatímco v představách jsem prožíval mnohem rafinovanější scénáře a obscénnosti, v akci to obvykle dopadalo takhle – ve skutečnosti jsem si to neuměl užít.
Zato vy si Poslední stanici Hamburk, nový román Martina Vopěnky, dozajista užijete. Tedy za předpokladu, že jste masochističtí čtenáři, kteří se rádi přesvědčují o tom, že dnes se na pulty knihkupectví dostane opravdu všechno. Tento opus předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů nenabízí jen opravdu špatný sex (skutečně se zde píše o „pobytu penisu“ a o „přetížených vagínách“), ale také opravdu špatné výkony stylistické, úvahové a kompoziční. Jako by se autor inspiroval u protagonisty své knihy, a aniž by hleděl na výkon (a nejspíš i na sebeúctu), rychle to ze sebe pustil. Na rozdíl od Marka Stejskala, jak se jmenuje muž, který se v ukázce příkladně vzrušuje a jenž za sex příkladně platí, však autor čtenáři všehovšudy sebere zhruba desítku hodin času. Na přetíženou vagínu si stěžovat nebudete, ale vaše trpělivost dostane zabrat. Literární ceny obcházejí Martina Vopěnku obloukem stejně jako shovívaví recenzenti. Že skončil se svým trpělivým osaháváním těsně pod bednou, je tedy více než příznačné. Snad bychom toto laudatio mohli zakončit slovy samotného vypravěče: „Zase je to úplně na hovno.“
3) Elsa Aids: Přípravy na všechno
Když se probouzíme poprvé, je ještě tma. Napodruhé je šero, ale teď už jsme oba vzhůru. Má žena se ke mně naklání: „Miláčku, spíš?“ Při tom se jí prsa zhoupnou dopředu a zavadí o mou paži. Její kůže je mnohem světlejší než moje, v ranním světle se zdá skoro namodralá. Vlasy se jí lepí na zpocený obličej. Vypadá jako kojenec, má po spaní naběhlé rty. Bere mě za pohlaví, špičkou jazyka olizuje temně fialový okraj žaludu a potom se ke mně natáčí zadkem, abych v ní byl co nejhlouběji. Zezadu, na všech čtyřech, mi připomíná zakrslého poníka. Náš vztah je úspěch.
Má láska menstruuje. Když skončíme s milováním, jsme celí od krve a povlečení taky. Vstáváme z postele, stahujeme z matrace prostěradlo a odcházíme do koupelny. Na dnešek se těšíme. Pojedeme někam, kde jsme ještě nebyli.
Možná si pamatujete, že před rokem zvítězil v naší soutěži Ondřej Macl díky své debutové próze Výprava na ohňostroj. Je až překvapivé, kolik shodných rysů má loňská účast tohoto literáta s letošní účastí Elsy Aidse (jehož kniha Přípravy na všechno sice vyšla v roce 2020, ale do naší soutěže jsme ji tehdy nestihli zařadit). V obou případech se jedná o prozaické prvotiny dříve již publikujících (a uznávaných) básníků, v obou případech se jedná o knihy nadprůměrně kvalitní, a především v obou případech sehraje svou roli v inkriminované sexuální scéně menstruace. (Pokud zde vzniká nový sexuální topos české prózy, porota jásá!) Ondřej Macl nás loni zaujal neotřelou obrazností (vzpomínáte na jeho příchod Rudé armády a spojení „klouže to opravdu jak dobře promazaná lyže“?). Elsa Aids je na první pohled umírněnější, ale ani on v sobě nezapře básníka. Kdo by se takhle po ránu nechtěl pomilovat s namodralou ženou, která připomíná zároveň kojence a zakrslého poníka! Za to to zakrvácené povlečení bezpochyby stojí a Elsa Aids si odnáší zasloužený bronz.
2) Jana Bernášková: Coura
„Kájo, tobě se stačí ke mně jenom přiblížit a už jsi celý hotový.“
„Jsem, kočičko moje, jsem nadrženej jako blázen.“ Přetočí si mě tváří v tvář a políbí mě na rty. Právě zmáčkl tlačítko do přízemí, dole roztaju a zvlhnu.
Zeptám se rošťácky: „Tak jedeme na výlet?“
„To víš, že jo, ty moje prcino,“ a silnýma rukama si mě vytáhne do pasu, já ho obejmu nohama a odnáší si mě tak do ložnice. Odhodí mě do postele jako Tarzan a já se směju, protože když jsem šťastná, tak se směju pořád. Někdy i při milování. Nalehne na mě a ve vteřině do mě zasune penis roku. Tak mu teď říkám a Karel z toho samozřejmě roste ve všech směrech, což se odráží i na výkonu.
Muže je třeba chválit, to už mi říkávala starší kolegyně v divadle.
„Kájíku, ten ,tvůj‘ je dokonalý…,“ špitnu.
Myslím, že byl vytvořen přímo pro moji frndičku.
Ohleduplný čtenáři, považuj účast tohoto spisku v soutěži za rozmar poroty. Nepatří sem, neboť to v žádném případě není dobrá literatura. Ale poté, co jsme loňský (pochopitelně značně autobiografický) román herečky Jany Bernáškové Jak přežít svého muže posadili na druhé místo žebříčku naší soutěže, nedokázali jsme nepřečíst její aktuální román s vkusným a uměřeným názvem Coura. Spis přetékající nejen erotickými, ale především stylistickými prasárnami vypravuje o „Lucii a jejích rozverných přítelkyních“. Tou Lucií se myslí herečka a taktéž prcina Lucie Májová, matka ohavně šišlajícího a zároveň spisovně hovořícího spratka jménem Kiki a přítelkyně nebožáka Káji (větou „Kájíku, ty jsi můj cukrouš“ chudáka erotomana před očima čtenářstva vykastrovala již na str. 17). Chcete-li si sexy „holčinu“ Lucii lépe představit, jde o dámu, jež „dýchá svůj vlastní dech. Je to, jako bych líbala mrtvou krysu.“ Tak co – líbí? „Už jsi celý hotový“ – bať?
Paní Bernášková se jistě chtěla v této anketě umístit znovu, protože nedbala našich loňských připomínek: penis přirovnává k „vesmírné raketě“ a o protagonistčině vagíně opět píše jako o „frndičce“. Erotické scény se v této knize rozprostírají jako polnosti bohaté selky i přes několik stran a jsou tak explicitní, užvaněné a přiboudlé, až se čtenář rdí. Jazykovou komiku v sofistikovaném díle střídá humor situační: když kupříkladu Kájík a protagonistka podnikají „muchlovačku“ v lese a ona touží „být součástí jeho, lesa a sojky bonzačky“, „najednou celou tu romantiku přeruší Karlovo vyjeknutí: ‚Do prdele! Au! Mravenci!‘ a začne pode mnou nadskakovat.“
Vzrušilo vás snad v poslední době něco víc než tohle?
No, možná ten pan Stančík…
1) Petr Stančík: Pravomil. Ohlušující promlčení
„Lížeš rád zmrzlinu?“
Přikývl jsem s očima zabořenýma do podlahy. Neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Dýchal jsem zhluboka a srdce mi bláznivě bušilo. Moje mužství, náhle zatvrzelé krví, trčelo vzduchem jako šavle tasená na nepřítele. Snažil jsem se je udržet ve skrytu sevřené mezi stehny, avšak stále mě zrazovalo.
„Já zase k smrti ráda vysávám sníh z kremrolí,“ zašeptala mi Lidunka do ucha, pak mi otočila hlavu k sobě a rozevřela mi rty dlouhým vlahým polibkem. Teď už jsem se svému mužství nebránil. Naopak, šel jsem tam, kam mi ukazovalo. Přestal jsem se řídit rozumem a nechal to na pudech. Rázem bylo všechno mnohem snazší. Tak jsme spolu na gauči mlsali až do večera. Já vylízal tři kopečky zmrzliny a Lidunka vysála tři kremrole.
Láska je totiž spojená s jídlem mnohem víc, než jsem kdy vůbec tušil.
Mezi literárními recenzenty platí pravidlo, že přirovnávat knihy k jídlu je tabu. Při četbě románu Pravomil od Petra Stančíka si jeden říká, že tohle doporučení by se mělo kromě literatury vztáhnout i na další volnočasové aktivity. Nositel Magnesie Litery 2015 za tlustoprdný román Mlýn na mumie je známý svou zálibou v kulinářství, v jazykové hýřivosti i v popisech poněkud výstřední erotiky. V inkriminované scéně však jako by se, podobně jako jeho protagonista, přestal řídit rozumem a nechal to na pudech.
Cukrárenskému vyvrcholení předchází otřepané přirovnání zduřelého pohlaví k tasené šavli. A zatímco metaforu s vysátou kremrolí si lze celkem snadno představit, dovedeme-li do důsledku informaci o vylízaných kopečcích zmrzliny, z nichž, na rozdíl od vysáté kremrole, nic moc nezbude, můžou se v naší fantazii sexuální radovánky proměnit v krvavý masakr. Za tu představu udělujeme první místo. Petr Stančík si na ně brousil zuby už dlouho.
Borec nakonec
Andrej Babiš: Sdílejte, než to zakážou!
S vámi
Mezinárodní den seniorů v Olomouci. Políbil jsem snad čtyřicet důchodkyň. A bylo to skvělé. Nejmladším tam bylo šedesát let. To byla taková kategorie mladší žáci, protože jsem narazil i na vypracované atlety 80+. Respekt.
I sám pan předseda vlády při výkonu funkce zažívá ono příjemné chvění v podbřišku, jak svým voličům (perem Marka Prchala a spol.) připomněl v letošní předvolební publikaci. Člověk si říká, jak moc by změnilo volební výsledek, kdyby v této vypjaté (až přepjaté) woke metoo době A. B. nebyl takový sexista a ageista a políbil tehdá v Olomouci i muže, ony přítomné „vypracované atlety 80+“. Ano, pak by si teprve zasloužil respekt!
