Tři svazky teroru: Z pekla Leopoldova vzhůru za svobodou
Nakladatelství Academia vydalo spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů rozsáhlou, třísvazkovou publikaci Jaroslava Rokoského ÚTĚK Z LEOPOLDOVA s podtitulem Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu.
Vědec a vysokoškolský pedagog Jaroslav Rokoský se v Útěku z Leopoldova zaměřuje na legendární útěk šestice politických vězňů z nejkrutější věznice v Československu, k němuž došlo 2. ledna 1952. Tedy v době vrcholícího teroru gottwaldovského režimu nejen proti jinak smýšlejícím, „sociálně nebezpečným a třídně nespolehlivým elementům“, ale v kulminující fázi dokonce už i proti vlastním, a to často vysoce postaveným lidem. Proces s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ je toho pádným důkazem.
Z muklů štvanci
První ze tří svazků je věnován osudům hlavních protagonistů tohoto nevšedního příběhu a začíná již obdobím německé okupace, která nemilosrdně prověřila charaktery porobené, ale také vzdorující české společnosti. Převratné změny nastolené v takzvané třetí republice, kdy se mnozí lidé ukájeli – zcela naivně, jak se později ukázalo – chimérou prezidenta Edvarda Beneše, že Československo se může stát jakýmsi mostem mezi Východem a Západem, umožnily nevídaný nástup dravě se k moci deroucím komunistům.
Druhý svazek se zaobírá vlastním útěkem z Leopoldova, této staré pevnosti původně vystavěné na obranu křesťanské Evropy proti expandujícím hordám muslimských Turků, a dobrodružné putování za svobodou. Šestice odvážných mladých mužů, kteří neměli co ztratit, neboť pět z nich zde mělo protrpět zbytek života, se z muklů přeměnila v prchající štvance, pro něž sebemenší klopýtnutí znamenalo hrozbu zatčení se všemi z toho plynoucími katastrofálními následky a znásobením utrpení. Jejich anabaze a to, jak se kdo zachová, jde-li o vězně na útěku, vypovídají mnohé o tehdejším stavu české a slovenské společnosti.
...a z Leopoldova se vynáší
Třetí svazek líčí poměry panující ve staré pevnosti Leopoldov, kde trpěli vězni nejrozmanitějšího politického přesvědčení, vyznání, profesí i věku. Náčelníci věznice s dozorci měli instrukce, že zejména s odsouzenými za protistátní trestné činy rozhodně nemají zacházet v rukavičkách, což někteří horlivci měrou vrchovatou plnili. Pokud jste netušili, že v Leopoldově proběhla v srpnu 1955 dokonce vzpoura, tato publikace vám rozšíří obzory stejně tak, jako se dozvíte, jak se kdo za mřížemi choval a jaký vzkaz vyslali slovenští vězni na Západ.
Závěrečná kapitola je pak smutným potvrzením dobového rčení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova se vynáší. Neveselé, rozhodně ne sváteční, ale zato velice poučné čtení.
