Státní vandalismus v Terezíně. Ministr Bartoš si nedokáže poradit s opravou památek holocaustu
Ministerstvo pro místní rozvoj v dubnu ZRUŠILO PODPORU záchrany rozpadajících se Drážďanských kasáren v Terezíně, jedné z nejvýznamnějších památek dějin holocaustu na našem území. Kasárna tak zřejmě míří k demolici a město Terezín uvažuje o vrácení majetku státu. Na záchranu ani údržbu budov v Hlavní terezínské pevnosti totiž nemá peníze a budovám hrozí destrukce.
Psal se 29. říjen 2017. Českem se prohnal orkán Herwart, nejničivější bouře desetiletí. Vichr způsobil škody za 1,37 miliard korun, stovky vyvrácených stromů poničily dopravní i energetickou infrastrukturu a v důsledku přírodní katastrofy zahynuli čtyři lidé. Orkán zasáhl i historické pevnostní město Terezín na Litoměřicku. Unikátní kasárenské objekty nijak nešetřil. V největším objektu pevnostního města – Drážďanských kasárnách – doslova utrhl část střechy. Trámy a suť zasypaly vnitřní kasárenský dvůr, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Kasárna od roku 2002, kdy je česká armáda předala městu Terezín, zejí prázdnotou.
Orkán Herwart odkryl zamlčovaný problém devastace rozsáhlých objektů terezínské Hlavní pevnosti. Fotografie zničené části Drážďanských kasáren se dostala na stránky českých deníků a veřejnost se začala dozvídat o havarijním stavu městské památkové rezervace Terezín. Postupně vyšlo najevo, že dvacet let ignorace problému je příliš i na bytelné vojenské budovy, které měly odolat ostřelování z děl. Statický posudek Drážďanských kasáren mnoho optimismu nedával. „Diagnóza“ byla neúprosná: buď se s budovou něco začne okamžitě dít, nebo do několika let půjde k zemi. Ale na světlo vyšly i další zneklidňující skutečnosti. Velmi brzy se ke stavu Drážďanských kasáren (nazývaných také jako Žižkova nebo Velká pěchotní) měly přiblížit i další objekty v Terezíně. Rozsáhlé budovy Vojenské nemocnice a Proviantního skladu a na terezínské poměry menší objekt Zbrojnice. V součtu se jedná o více než polovinu plochy kasárenských objektů v Hlavní pevnosti. V zemi, která si váží kulturního dědictví a své vlastní historie, by se jednalo o jasný varovný signál mobilizující veřejnou správu i občanskou společnost k záchranné akci. Bohužel, jak bývá v Česku zvykem, realita je zcela jiná…
Unikátní pevnost
Pevnost Terezín byla vybudována v letech 1780 až 1790 z rozhodnutí rakouského císaře Josefa II. Vedla ho k tomu nutnost zabezpečit severní hranici Čech proti Prusku, které dlouhodobě ohrožovalo Habsburskou monarchii. Severní hranice Čech a Moravy bylo nutné od základu opevnit, aby se neopakovala pruská invaze do Slezska, o než Rakousko přišlo za vlády Marie Terezie. K vedení moderní války už nestačilo opevňovat středověká města. Císař Josef II. proto rozhodl vybudovat dvě nové pevnostní megastavby. V roce 1780 se nedaleko Jaroměře začala stavět pevnost Josefov a v severních Čechách poblíž soutoku Labe a Ohře ještě rozsáhlejší pevnost Terezín, která byla umístěna na mimořádně strategickém místě.
Přesně tudy by probíhal pruský útok na hlavní město českého království Prahu. Kromě samotné obranné funkce byl Terezín vybudován jako armádní zázemí pro ochranu hranic. Uvnitř pevnostních valů byly postaveny rozsáhlé objekty pro uskladnění zásob potravin, nábojů, střelného prachu a dalších vojenských potřeb. Z Terezína se tak dala poskytovat logistická podpora armádě bojující na hranicích monarchie. Pro případ ústupu zase Terezín poskytoval bezpečný úkryt pro tisíce vojáků v několika kasárenských budovách. Terezín však vyniká zejména důmyslností stavebních a technických prvků. Mohutné obranné valy, systém zaplavování z řeky Ohře, pro kterou stavební dělníci dokonce vyhloubili nové koryto, a další na svou dobu mimořádně progresivní technologie činí z Terezína unikátní památku vojenského stavitelství své doby.
Pevnost Terezín nikdy nebyla dobyta a až na několik málo míst je zachována prakticky tak, jak byla postavena. To samozřejmě ještě zvyšuje kulturně-historickou hodnotu památky. Jednotlivé kasárenské objekty mají svou funkci v rámci celkového urbanistického plánu města. Město Terezín v jednom z materiálů adresovaných vládě České republiky k případné demolici Drážďanských kasáren uvedlo: „Aktuální zánik této stavby bude představovat mnohem větší škody. Celá urbanistická struktura města Terezín uvnitř hradeb představuje světově ojedinělý, pozdně barokní komplex vzorového města vycházející z celoevropských kulturních a architektonických tradic raného novověku. Terezínský urbanismus je symetrický a osově souměrný, kde každá budova má své jasně dané místo. Po zřícení této památky tato souměrnost ideálního raně novověkého města zanikne, respektive přijde o svou základní osu. Jinou takovou urbánní strukturu přitom již v republice nemáme.“
Největší památka holocaustu
Po zrušení pevnostního statutu v roce 1888 Terezín sloužil jako posádkové město s civilními objekty. Ty byly umístěny v Hlavní pevnosti, která se postupně proměnila v pulzující město s obchody, restauracemi a veškerým ekonomickým zázemím. Malá pevnost – několikanásobně menší objekt postavený mimo pevnostní město za řekou Ohří – fungoval jako vojenská trestnice. Ve 20. století byl Terezín využíván i pro represivní účely. Během první světové války rakousko-uherská armáda vybudovala v okolí Terezína rozsáhlé internační tábory pro válečné zajatce nepřátelských armád. V Malé pevnosti byli vězněni političtí odpůrci monarchie, ve Vojenské nemocnici zemřel Gavrilo Princip – bosenskosrbský nacionalista, jehož atentát na následníka rakouského trůnu spustil řetězec událostí vedoucích k první světové válce. Během tohoto konfliktu se začala psát i smutná kapitola dějin Terezína jako místa věznění civilních obyvatel. V roce 1914 byla do pevnosti deportována přibližně tisícovka rusínských mužů, žen a dětí z oblasti Haliče, a to pouze na základě své etnické a jazykové příslušnosti.
Během druhé světové války Terezín němečtí okupanti kompletně proměnili v obrovské represivní zařízení. Terezín zcela ztratil funkci vojenského posádkového města, všichni civilní obyvatelé se museli vystěhovat. V Hlavní pevnosti byl zřízen tranzitní tábor pro židovské obyvatele střední Evropy a v Malé pevnosti byla věznice gestapa. Celkově prošlo Terezínem více než 150 000 židovských vězňů. Přestože hlavní funkcí Terezína byl „pouze“ tranzit židovských mužů, žen a dětí do vyhlazovacích táborů ve východní Evropě, zemřelo v Terezíně v důsledku nemocí, podvýživy a krutého zacházení 34 000 lidí. Z 87 000 terezínských vězňů deportovaných do Osvětimi a dalších táborů jich přežily pouhé čtyři tisíce. Hlavní terezínská pevnost je největší památkou holocaustu na našem území. Jednotlivé objekty jsou svědky osudu židovských obyvatel střední Evropy, ale i pozoruhodných příběhů vzdoru proti nacistické nadvládě. Drážďanská kasárna byla místem utkání terezínské fotbalové ligy, kterou během druhé světové války organizovala židovská samospráva. Prostřednictvím propagandistických záběrů je tato epizoda dějin terezínského ghetta známá po celém světě. Utrpení terezínských Židů skončilo osvobozením až v samém závěru druhé světové války. Hrůzy nacistické okupace začal po válce připomínat Památník národního utrpení v Malé pevnosti (dnes státní příspěvková organizace Památník Terezín). Do Hlavní pevnosti se vrátila československá armáda a Terezín se stal opět posádkovým městem.
Armáda sice nebyla premiantem v památkové péči, nicméně po celou dobu druhé poloviny 20. století byly historické objekty udržovány a využívány. To vše se změnilo v divokých „devadesátkách“. V listopadu 1990 Česká a Slovenská federativní republika přistoupila ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Za tehdejšího ministra obrany Luboše Dobrovského tak začal proces masivní redukce konvenčních zbraní. Snížily se výdaje na obranu, počty příslušníků armády, technická infrastruktura a logicky i počty posádek. K další redukci povolených zbraní a techniky na cca dvě třetiny došlo ještě po rozpadu společného státu a vzniku Armády České republiky. Během devadesátých let se armáda zbavovala i rozsáhlých majetků, které už neměl kdo využívat. Tento proces se výrazně dotkl i Hlavní pevnosti Terezín. Většina armádního majetku byla převedena na město Terezín.
V důsledku odchodu vojáků dramaticky poklesl počet obyvatel Terezína. Pro pevnostní město to byla rána, ze které se zatím nevzpamatovalo. Rozsáhlé kasárenské objekty zůstaly prázdné a bez využití. Plány na vybudování univerzitního města vzaly rychle za své a město s necelými třemi tisíci obyvateli již 20 let řeší zásadní problém, jak naložit s ohromným památkově chráněným majetkem.
Řada věcí se po roce 2000 podařila. Několik objektů bylo přebudováno na státní depozitáře, některé budovy, jako např. Dělostřelecká kasárna nebo Jízdárna, zase zrekonstruovalo město Terezín ve spolupráci s Ústeckým krajem. Terezín byl zapsán na indikativní seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Na městě však zůstal jako balvan viset problém správy a údržby ohromné Hlavní pevnosti (rozprostírá se na ploše více než 2,5 km2) a zodpovědnost za rekonstrukci zdevastovaných objektů, podzemních chodeb a obranných valů. Stát údržbu pevnosti financuje prostřednictvím své příspěvkové organizace Památník Terezín, která má v majetku a ve správě Malou pevnost a několik menších budov v Hlavní pevnosti – tedy zhruba desetkrát méně majetku než Město Terezín. Podle ukazatelů uvedených ve Strategii rozvoje města Terezín přitom památník oproti městu disponuje několikanásobným rozpočtem. Výdaje na samotnou údržbu památek Památníku Terezín činily v roce 2017 30 mil. Kč, oproti tomu město hospodařilo s rozpočtem pouhých 3,6 mil. Kč. Vznikla tak značná disproporce v rozdělování státních peněz na záchranu a údržbu památek v rámci celého Terezína. Paradoxní na stávající situaci je, že zřizovatelem Památníku Terezín je ministerstvo kultury – tedy instituce, která je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky. Dokud byla majoritním vlastníkem terezínských objektů armáda, nikdo se nad „pumpováním“ státních peněz do Památníku Terezín nepozastavoval. Po jejím odchodu však rozdíl ve správě kulturního dědictví začal být čím dál markantnější a město fakticky rozdělil na dvě nesouměrné entity vlastníků budov.
Přichází Babiš
Orkán Herwart v roce 2017 nastolil otázku, jak s rozsáhlými kasárenskými objekty, které dvacet let nikdo nevyužívá, naložit. Zpočátku šlo všechno relativně dobře. V červnu 2018 se druhá Babišova vláda ve svém programovém prohlášení zavázala „podpořit záchranu památkové rezervace Terezín“. Z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje město Terezín v partnerství s Výzkumným centrem archeologie zla zahájilo rekonstrukci nevyužívaného a chátrajícího Wieserova domu, paláce francouzského typu, který je nyní jednou z nejhodnotnějších historických staveb Hlavní pevnosti. Město Terezín na žádost Ministerstva pro místní rozvoj zpracovalo strategii rozvoje, kde detailně popsalo stav objektů Hlavní pevnosti a strategické cíle spočívající zejména v zatraktivnění podmínek pro život ve městě a rozvoj cestovního ruchu a bydlení.
Namísto adekvátní reakce a záchranného plánu však ze strany českého státu přišla typická byrokratická rezistence. Ministerstvo kultury vytvořilo komisi složenou z úředníků několika rezortů, ta ale k žádným hmatatelným výsledkům nedospěla. Opuštěné budovy chátraly dál a zejména v Drážďanských kasárnách postupně došlo k další degradaci objektu. Bylo zřejmé, že demolice je stále reálnějším rizikem. Také se ukázalo, že vzhledem k významu budovy pro symetrický urbanismus města by Terezín v případě demolice kasáren nenávratně ztratil možnost zápisu na seznam UNESCO.
Na konci července 2020 do Terezína zavítal premiér Andrej Babiš s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou. Návštěva slibovala změnu kurzu, ale bohužel vše opět skončilo velmi mlhavým výsledkem. Překvapivě se návštěvy nezúčastnil tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek, byť by mu z logiky věci měl problém hroutících se kulturních památek nejvíce ležet na srdci. Na jednání byl oznámen vznik další komise – tentokrát ministerské – a začalo se řešit financování záchrany Drážďanských kasáren. Andrej Babiš po jednání novinářům řekl: „Chtěl bych přispět k celkové obnově Terezína. Se zástupci města, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou jsme se dohodli, že se zasadíme o to, aby se celá pevnost Terezín stala národní kulturní památkou, což by umožnilo použít na její obnovu i finance z evropských fondů. Celková investice je odhadována na 3,2 mld. Kč. Ročně sem dorazí 300 tisíc turistů. Tohle místo naší historie si rekonstrukci zaslouží.“
O tom, jak laxně český stát přistoupil k naplňování tohoto slibu, svědčí vyjádření mluvčí ministerstva kultury, které Českému rozhlasu poskytla deset měsíců po premiérově návštěvě v Terezíně: „Kdy se sejde skupina, se musíte ptát ministerstva pro místní rozvoj, případně pana premiéra, protože tu skupinu jako takovou vlastně sliboval vytvořit pan premiér a my jsme s ním i dokonce na toto téma korespondovali. Řekli jsme, že jsme připraveni v té skupině logicky být, ale procesně tu skupinu má zaštiťovat ministerstvo pro místní rozvoj.“ Role ministerstva kultury je v terezínské kauze dlouhodobě více než pozoruhodná. Lubomír Zaorálek za celou dobu svého působení v křesle ministra kultury do Terezína ani jednou nezavítal. Jeho úřad neustále zdůrazňoval, že nemá peníze a že se zájemci o problematiku Terezína mají obracet na Úřad vlády. Místo záchrany Hlavní pevnosti Terezín jako nejvýznamnější památky holocaustu na našem území měl ministr Zaorálek během svého funkčního období jinou prioritu: založit v Praze novou příspěvkovou organizaci Památník ticha, která má na místě bývalé železniční stanice Praha-Bubny za 300 miliónů korun ze státního rozpočtu postavit nový betonový památník holocaustu. Tento nově vybudovaný památník (v Praze by po Pinkasově synagoze šlo již o druhý památník obětem holocaustu), by mimo jiné připomínal deportace pražských Židů do Terezína. Ministr kultury Lubomír Zaorálek našel pro svůj záměr dát přednost památníku v Praze před opravou terezínských kasáren podporovatele i mezi představiteli židovských organizací. Například předseda Židovské obce v Praze František Bánayi v červenci 2020 v Lidových novinách napsal: „Je pravda, že některá kasárna v Terezíně jsou v neutěšeném stavu. Problémem je, že se pro některá terezínská kasárna obtížně, dlouho a marně hledá smysluplná náplň. Bez jasného projektu a perspektivy společenského využití je obnova každé památky problematická.“ Jinými slovy, je zřejmě lepší se „nepotřebných“ kulturních památek zbavit a stavět v Praze betonové novostavby. Paradoxní na bubenském projektu je, že podle zřizovací listiny Památníku ticha z května 2021 je účelem zřízení této příspěvkové organizace mimo jiné „naplňovat funkci státu v oblasti péče o kulturní dědictví“…
Národní plán (ne)obnovy
V roce 2021 se o havarijní stav terezínské Hlavní pevnosti začala ve větší míře zajímat zahraniční média. Reportáž přímo z Drážďanských kasáren odvysílala stanice BBC, informace přinesla i německá a švýcarská média. V Drážďanských kasárnách se mezitím zřítila celá vnitřní stěna poškozené části objektu, čímž fakticky začal proces konečné destrukce. Na Ministerstvu pro místní rozvoj v reakci na to konečně vznikl plán, jak záchranu objektu financovat – samozřejmě jak jinak než z evropských zdrojů. V rámci Národního plánu obnovy ministerstvo alokovalo prostředky pro Terezín i Josefov. V červenci se uskutečnilo setkání vládních institucí s představiteli ohrožených pevnostních měst. Kromě ministryně Dostálové byli přítomni i hejtmani Ústeckého a Královéhradeckého kraje a rezortů financí, obrany, průmyslu a obchodu, zdravotnictví, zemědělství, spravedlnosti, kultury a dopravy. Klára Dostálová přítomné informovala o možnosti čerpání finančních prostředků z Národního plánu obnovy pro obě pevnostní města až do výše 1,3 mld. Kč. Z hlediska celkových nákladů na záchranu památek se sice jednalo o malou část, ale prostředky by alespoň pokryly nejnutnější rekonstrukční práce. Pro Drážďanská kasárna šlo o zřejmě poslední šanci na záchranu. Terezín i Josefov zahájily přípravné práce k předložení projektů s perspektivou zahájení rekonstrukcí v co nejbližším termínu. Terezín navštívila i ministryně financí Alena Schillerová a financování z Národního plánu obnovy i dalších programů vyjádřila podporu.
Na podzim loňského roku se konaly parlamentní volby a Babišovo hnutí ANO odešlo do opozice. Čerstvě zvolení poslanci stran nové vládní koalice sice během pietního shromáždění k připomínce 80 let od zřízení ghetta Terezín v Praze na Masarykově nádraží hovořili o nutnosti záchrany pevnostního města, nakonec ale dopadlo všechno úplně jinak. Ministrem pro místní rozvoj byl jmenován šéf Pirátů Ivan Bartoš. První náznaky přehodnocení podpory z Národního plánu obnovy byly patrné už po jeho nástupu do funkce. V důsledku toho Ústecký kraj odmítl financovat projekční práce a příprava projektu záchrany Drážďanských kasáren se tak zcela zastavila. Ivan Bartoš je poslancem zvoleným za Ústecký kraj. Terezín – včetně zdevastovaných Drážďanských kasáren – navštívil i během předvolební kampaně v červenci 2021. Na rozdíl od naprosté většiny českých politiků je tedy s celým problémem dobře obeznámen. O to překvapivější bylo ministrovo vyjádření k záchraně Drážďanských kasáren pro Český rozhlas letos v březnu: „Tam jdete do toho rizika jednak, že to za ty peníze nedáte a pak nesplníte ten milník, a nesplnění nějakého milníku v tom plánu obnovy může mít za příčinu, že nedostanete nic v té dané komponentě proplaceno. Spíš bych byl racionální, soustředil se na národní zdroje, možná dílčí části se pokusit uplatnit v nějakých standardních programech, které jsou z Evropské unie.“
Když 1. dubna přijel Ivan Bartoš osobně do Terezína, bylo už rozhodnuto. Ministr oznámil, že slíbené peníze na záchranu Drážďanských kasáren nebudou. Společně s hejtmanem Ústeckého kraje Janem Schillerem potom představili nový „plán“: cesta k obnově kasáren, které mají vzhledem k historii města podle Bartoše národní význam, vede údajně kombinací státních a krajských zdrojů. Jan Schiller absurditu aprílového dne dokreslil emblematickým výrokem, že kraj je sice připraven při obnově kasáren pomoci při přípravách studií a projektové dokumentace, ale musí být jistota, že to bude pokračovat dál. „Rozhodně nechceme financovat projektovou dokumentaci takzvaně jen do šuplíku,“ prohlásil. Na časové ose jsme čtyři roky a pět měsíců od orkánu Herwart. Drážďanským kasárnám už pomalu zvoní umíraček…
Ministr Bartoš v dalších mediálních i facebookových vyjádřeních představil celou řadu důvodů „proč to z Národního plánu obnovy nejde“. Od nesplnění „green“ a „digi“ kritérií až po nepřipravenost projektové dokumentace. Asi nejvíce zarážející na rozhodnutí vyloučit rekonstrukci Drážďanských kasáren z Národního plánu obnovy je fakt, že projekt téměř v polovině objektu počítal s vybudováním nových obecních bytů. Je to přitom vláda Petra Fialy, která v současnosti plánuje masivní rozvoj obecního bydlení, a to paradoxně i z prostředků Národního plánu obnovy. Ten chce vláda kompletně „překopat“. V rozhovoru pro deník E15 k tomu Ivan Bartoš řekl: „Nejsme spokojeni s tím, jak je plán připraven. Opravdu jsou v něm nesmysly. Evropská komise, která plán schválila, nemůže dohlédnout například to, že pevnost Terezín není brownfield, ale v plánu je její oprava v této sekci začleněna.“
Začátek konce, nebo konec začátku?
Vše je tedy opět na začátku. Kombinace byrokratického oportunismu a nekonečných politických slibů dovedla Drážďanská kasárna – největší památku holocaustu na našem území – k pravděpodobné demolici. Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš sice slíbil „hledat reálné možnosti financování rekonstrukce“, město Terezín však v reakci na zrušení podpory z Národního plánu obnovy oznámilo, že pokud se do září letošního roku nevyjasní financování oprav, začne podnikat kroky k opuštění objektu. To by znamenalo de facto navrácení rozsáhlých kasárenských budov státu. Městu se není co divit. Už v říjnu 2020 Územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem reagovalo na podnět k prošetření povinnosti města Terezín pečovat o kulturní památku následujícím vyjádřením: „V otázce bylo shledáno, že vlastník provádí určité kroky, aby dokázal zajistit dobrý stav objektu, bohužel toto úsilí nepřináší potřebný efekt. Není to tak, že by o památku vůbec nepečoval a nic v tomto směru nedělal. Ukazuje se však, že je tento úkol nad rámec finančních možností, které má město Terezín v současnosti k dispozici.“
Toho, že město Terezín na údržbu a záchranu Hlavní pevnosti nemá prostředky, jsou si vědomi všichni zainteresovaní aktéři. Nikdo se však k převzetí ohrožených budov nemá. Spíše to vypadá, že stávající majetkové uspořádání všem vyhovuje. Zodpovědnost za památkovou péči padá na hlavu městu a ministerstvo kultury je tak „z obliga“. Představitelé Památníku Terezín a ministerstva kultury letos v únoru například oznámili financování rekonstrukce budovy Muzea ghetta ve výši 170 milionů Kč z prostředků státního rozpočtu. Pokud by stát vlastnil všechny památkové objekty v Hlavní terezínské pevnosti, zřejmě by peníze musely jít jinam – na opravu budov, které jsou ve výrazně horším stavu, protože jinak by byl stát obviněn z nedostatečné památkové péče. Nekoordinovaný a nerovnoměrný postup při rekonstrukci kulturních památek v Terezíně tak působí jako jakýsi státem řízený vandalismus, jehož smyslem je zbavit se finančně nákladných rekonstrukcí a postupným oddalováním záchrany památek dospět k jejich samovolným destrukcím nebo řízeným demolicím.
