Nový Top Gun, britský princ i nahý protest. Festival v Cannes je v plném proudu
Tom Cruise a Tilda Swintonová ošarmili svou návštěvou první část filmového festivalu v Cannes. V úvodních soutěžních projekcích pak zaujali především skandinávští filmaři: Ruben Östlund se svou kritikou bohatých Triangle of Sadness a zástupce nastupující generace, režisér Alí Abbásí, se zdrcujícím kriminálním thrillerem Holy Spider.
Křik racků, troubení výletních lodí a podmanivé brumlání náhodně projíždějícího ferrari. Lesk módních značek, břinkot příborů o talíře. Po dvou přidušených letech jsou Cannes zpátky. Slavnostní, 75. ročník nejslavnějšího filmového festivalu světa probíhá zdánlivě stejně jako před covidem.
Ovšem stejně jako se posunula společnost, posunul se i festival — k takřka nevídané digitalitě. Ve frontách už se nestojí s hodinovým předstihem, aby se do kina dostal ten, kdo přijde dřív nebo umí líp předbíhat. Každé ráno si horlivě pořizujeme lístky on-line. Pak je zase rušíme, když hvězdy nechodí včas na rozhovory nebo nám hrozí přísné uzávěrky. Nový systém se rodil v bolestech, na začátku festivalu byly servery přetížené jako Ikea za pandemie. Někteří za tím vidí laxní přípravu, jiní útok ruských hackerů. Kvůli ukrajinské válce Rusové nedostali pozvání na zdejší filmový trh, kde se obchoduje s tisíci titulů od nejvybranějších uměleckých děl až po krví nasáklý hororový brak.
Do digitálního světa se přestěhovala i filmová propagace. Ještě před pár lety byly hotely na přímořském bulváru Croisette ověšeny poutači na hollywoodské produkce. Letos je k vidění nanejvýš helma s nápisem Top Gun: Maverick – jinak mají plakáty premiéru na Instagramu.
Oficiální auta jsou elektrická, neslyšná. O to víc pak vynikne dění na slavném červeném koberci. Těch ostře sledovaných dvanáct a dvanáct schodů, které vedou ke Grand Auditorium Louis Lumière, sálu, který hostí všechny hlavní festivalové premiéry. Po stranách koberce se potí fotografové s teleobjektivy namířenými na hvězdy branže, jež doprovází suita neviditelných animátorů, kteří gesty hosty diskrétně navigují, pomůžou s vlečkou, s komplikovanou róbou, obdivuhodným talentem se vyhýbají objektivům i kamerám, zatímco dav zvědavců a fanoušků za ocelovou bariérou tleská, křičí, žádá o podpisy a selfíčka.
Přestaňte nás znásilňovat
Koberec je také místem pro manifestaci názoru — letos během zahájení se největšího potlesku dostalo projevu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jenž se do Cannes připojil pomocí telemostu. Před projekcí pohádkového filmu režiséra George Millera Tři tisíce let touhy se na koberec dostala protestantka s namalovanou ukrajinskou vlajkou přes nahá prsa a nápisem „Přestaňte nás znásilňovat“. Každý cítil sílu okamžiku.
„Bylo to od ní nesmírně odvážné,“ vzpomínala na situaci viditelně pohnutá herečka Tilda Swintonová. „Překvapila nás tím všechny, udělala silné gesto, červený koberec je pro ně nejvhodnějším místem.“ Swintonová, která září takřka nadpozemskou vznešeností, představuje ve Třech tisících letech literární vědkyni. Při návštěvě istanbulské konference vypustí z láhve Džina (Idris Elba), s nímž se pak zaplétá do intelektuální debaty na téma vyprávění příběhů a úskalí tří přání. Pro Millera, známého postapokalyptickou automobilovou sérií Mad Max, je to srdeční projekt, který vyvíjel několik desítek let. „Jsem prostě pomalý,“ smál se během našeho rozhovoru a vyprávěl o tom, „jak nás příběhy v průběhu dějin ovlivňují, v dobrém i zlém“.
Vyprávění v podobě mýtů a folklór obecně rezonují v Cannes v mnoha filmech: je tu britský hororový experiment Enys Men, kde režisér Mark Jenkin atakuje filmová pravidla a vytváří komplikovanou časovou skládačku o ženě na opuštěném ostrůvku, které začne z jizvy růst lišejník: „Film nám dává úžasnou možnost skákat v čase a prostoru, dokáže tak simulovat naše vědomí,“ říká mi Mark Jenkin, který svůj organizovaný chaos vytváří zejména ve střižně.
Inovativně působí též horor Men režiséra Alexe Garlanda, v němž Harper (Jessie Buckleyová) po traumatizujícím zážitku s agresívním partnerem Jamesem odjíždí uklidnit své nervy na anglický venkov, kde ale potkává samé bláznivé muže, jež všechny hraje Rory Kinnear. „Je to o aspektech toxické maskulinity, které vyvěrají z bolesti a smutku,“ říká mi irská herečka a zpěvačka Jessie Buckleyová, na sobě elegantní krémové „oversize“ sako. Její slova nejsou moc slyšet, z vedlejší pláže sílí dunivý zvuk techna.
Z venkovských legend a zvyků čerpá i ukrajinské drama Pamfir, jež se podobně jako Men a také Enys Men promítá v progresívní sekci Directors’ Fortnight. Na pozadí tradičního karnevalu režisér Dmytro Sucholytkyj-Sobčuk rozehrává pašerácké drama z hranic mezi Ukrajinou a Rumunskem. Film působí autenticky a z paměti jen tak nevymažu výjev mužů, kteří se nadopují povzbuzujícími léky a pak utíkají bukovým lesem s krabicemi kontrabandu na zádech.
Ruce v pěst, vzhůru k nebi
Samotná soutěž mi v prvních dnech přišla především jako jeviště velmi dobrých hereckých výkonů, živější reakce v sálech vyvolali ale až severští tvůrci. Po úspěchu s folklórní fantasy Tina a Vore (2018) obrátil mladý dánský režisér Alí Abbásí svůj zájem do Íránu, kde se narodil. Procedurální kriminálka Holy Spider vypráví o stavbaři, který v třímiliónovém poutním městě Mašhadu před dvaceti lety zavraždil 16 prostitutek, protože urážely jeho víru. Pokud by zdejší porota v čele s charakterním francouzským hercem Vincentem Lindonem chtěla při udílení Zlaté palmy uvažovat politicky, Holy Spider je dokonalý kandidát na vítězství. Do jádra příběhu staví odvážnou reportérku, která se rozhodne řádícího vraha vypátrat navzdory rozbujelé patriarchální moci. Bolestný zážitek z filmu umocnila krátce před projekcí demonstrace několika žen s dýmovnicemi. Ruce v pěst, vzhůru k nebi… Na rozvinutém transparentu 129 jmen žen, jež se ve Francii za poslední dobu staly obětí femicidy, čili byly zavražděny kvůli svému pohlaví.
Ve své údernosti a otevřenosti je Holy Spider ještě tvrdší než novinka satirika Rubena Östlunda Triangle of Sadness. Švéd už smysl pro nemilosrdné odkrývání lidské trapnosti prokázal: v Cannes exceloval s alpskou Vyšší mocí (2014) a triumfoval na festivalu s kritikou povrchnosti výstavnické branže Čtverec (2017). Ve svém novém filmu se podobně jako nedávný canneský laureát Bong Joon-Ho se svým Parazitem (2019) strefuje do zbohatlíků a influencerů. V Triangle of Sadness se ocitáme na partnerské večeři, která eskaluje ve zdánlivě zbytečný spor o vyrovnání útraty. Modelka Yaya (Charlbi Deanová) okatě platit nechce a modela Carla (Harris Dickinson) to štve, protože ho pozvala. Yaya pak na usmířenou vezme Carla na výletní jachtu, na jejíž palubě je anglický výrobce ručních granátů i ruský zbohatlík obchodující s hnojivy: „Vydělávám na hovnech!“ křičí rozpustile. Kapitán Smith v podání Woodyho Harrelsona je věčně pod parou a na potkání cituje Marxe. Jsme svědky fenomenální kapitánské večeře, scény, kdy publikum křičí smíchy. Östlundovy filmy mohou působit anarchisticky — jde ale o metodickou práci. Režisér je vyhlášený tím, že scény natáčí klidně sedmdesátkrát, než je spokojen s výsledkem. A přesto, že je hvězdou především evropského artového okruhu, v poctivé přípravě si ničím nezadá s největší hvězdou, která zatím letos Cannes navštívila, totiž s hollywoodským hercem Tomem Cruisem.
Top Gun, jak jinak než letní hit
Ten přijel představit svůj akční velkofilm Top Gun: Maverick, ale také pohovořit o své kariéře. Cruisova mistrovská lekce nevyčnívala zábavností, ale právě akcentem na píli, sebevzdělávání a respekt k ostatním. „Byl jsem ten kluk, který si psal na zeď cíle, jako jaké filmy se mi líbí nebo čím chci být. Pak jsem na nich pracoval.“ Cruise připomněl, že už od prvních rolí poctivě obcházel všechny filmové profese a od starších kolegů vyzvídal, aby se přiučil o světlech, objektivech, kostýmech. „Musím pochopit celý filmový proces, jedině tak se dokážu sám zlepšit.“ V jednom ze srdečnějších momentů pak Cruise zavzpomínal na moment, jenž ho přivedl k filmovému kaskadérství. V dětství vyšplhal na štít domu s padákem vyrobeným z prostěradel a skočil. „Nabil jsem si zadek a bál se výprasku, protože jsem mámě ušpinil prostěradlo,“ rozesmál Tom Cruise publikum v Cannes.
Potlesk si pak vysloužil, když slíbil, že vždycky bude točit filmy do kin. Zatímco se totiž na červeném koberci řeší velká politika, na filmovém trhu se debaty stáčejí spíše k tomu, jestli se diváci vrátí do kin, případně kdy a kdo je tam vrátí.
Po polovině festivalu mi připadá, že inspirativních novinek je k vidění dost. Ale masu dokáže přesvědčit právě až nadživotní zážitek typu Top Gun: Maverick. Že to bude letní hit, o tom je tu přesvědčen každý.
