Když nechcete, aby představení skončilo aneb klasika Mnoho povyku pro nic vítězí moderním pojetím
Jak uchopit klasickou shakespearovskou satiru v 21. století? Možná jako muzikální revui, možná jako mix střípků současného světa. Přesně tak se jeví nové zpracování klasického díla o pomluvách, intrikách i milostných vzplanutích Mnoho povyku pro nic v nastudování Daniely Špinar, která se tímto představením se Stavovským divadlem po sedmi letech loučí. Výrazná růžová minimalistická scéna (à la Barbie), dvanáct čísel rozložených na scéně (asociace na anonymní seznamku), dvanáct herců, barevný karneval masek s postavami z komiksů, odkaz na Star Wars, hlasy herců proměněné héliem z balónků (strážní andělé v roli policistů), komické klauniády (Benedik) a práce s umělým kouřem – to vše působí kompaktně, výtvarně a nenásilně.
Dobové kostýmy jsou převážně nahrazeny současnými „sicilskými“ střihy a černými koženými bundami (společnost Dona Pedra), meče a dýky vystřídala pistole (na scéně se i střílí). Lze však mít jednu výhradu: zdá se, že od doby, kdy na této scéně režíroval představení Věc Makropulos Robert Wilson, jeho výtvarný duch divadlo neopustil a často inspiroval další inscenace (v této například postavu Beatricie).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
