Můžu tam jít s vámi? Andy Fletcher v Miláně vzpomínal na Prahu s policisty i Corbijnem
Pamatuji si, že se mě před vchodem do milánské galerie malá Italka ptala, zda tam může jít se mnou. Nešlo to. Byl rok 2016 a uvnitř čekala kapela Depeche Mode, která tam představovala desku Spirit. Dvacetiminutový rozhovor mi tehdy dal právě klávesista a zakládající člen kapely Andy Fletcher. Oproti Daveu Gahanovi a Martinu Goreovi byl ten „neviditelný“, to ale neznamenalo, že neměl co říct.
Koncert Depeche Mode v Československu v roce 1988 byl událostí, šlo o první velkou kapelou ze Západu, která tady po letech hrála. Na show ve Sportovní hale přišlo tehdy třináct tisíc lidí, podle pořadatelů bylo ale zájemců okolo čtvrt milionu. Veřejné bezpečnosti z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Fletcher mi říkal, že to tehdy vnímali stejně silně jako místní fanoušci, i když policisté a vojáci byli prý i na zvukové zkoušce. „My ale vzpomínáme hlavně na štěstí z toho, že lidé říkali, že na náš koncert do konce života nezapomenou,“ vyprávěl mi klidným hlasem muž, jemuž se neřeklo nikdy jinak než Fletch.
Druhá návštěva Prahy přišla o pár měsíců později, kdy kapelu doprovázel její dvorní fotograf a režisér Anton Corbijn. Gorea a další fotil na ochozu Fantovy kavárny nebo před zimním stadionem Štvanice. Jsou to neuvěřitelné snímky zmizelé, sychravé Prahy, v níž Depešáci vypadají trochu jako vetřelci. Přesto nebo možná právě proto vzbuzovali velkou pozornost.
„Kolem se najednou vyrojilo ohromné množství fanoušků a my jsme i s Antonovým fotografickým vybavením museli utíkat. Holky brečely a nějaká starší paní se na nás obořila: „Co to těm děvčatům děláte?“ smál se Fletcher při vzpomínce na dekády staré události.
Byl vděčný, že začínal v „dobré době“, nikoliv ve věku instantních celebrit a zkonstruovaných virálních momentů. Přesto říkal, že to dnes mladé kapely mají těžké. „Když nemáte stabilní příjem peněz, těžko se můžete věnovat něčemu naplno. A jezdit na šňůry. My jsme měli štěstí v tom, že jsme začínali v menších klubech a postupně rostli,“ vyprávěl mi.
V rámci kapely měl pověst jakéhosi „rozhodčího sporů“ mezi Gahanem a Gorem, v rozhovoru mi ale řekl, že to není zcela přesné. „Takhle to v rámci kapely nefunguje. Jsme tři. Každý má právo na svůj názor. A někdy jsme já s Davem proti Martinovi a někdy Dave a Martin proti mně. Kdybychom byli čtyři, nastávaly by mnohem horší, patové situace,“ usmíval se patrně v narážce na bývalého člena kapely Alana Wildera, jenž po neshodách odešel.
Gahan měl v polovině 90. let problémy s drogami a i Fletcher v Miláně souhlasil s tím, že nejtemnější období kariéry zahalila právě „Daveova nemoc“. Její překonání je ale prý udělalo silnějšími. „Byli jsme v New Yorku, Dave měl zpívat, ale nebyl toho schopný. S Martinem jsme si říkali, že to je konec. Ale Dave je od takřka fatálního předávkování čistý,“ sdělil.
Když nepracovali na desce nebo nebyli na šňůře, prý se zas tolik nevídali, Gahan žije v New Yorku a Gore v Kalifornii. Musel jsem se zeptat ale i na to, zda Depeche Mode pomýšlí na důchod. Radši jsem hned dodal, že si nemyslím, že by měli, i když bylo jasné, že Fletchera by to neurazilo. „Nevím. Hudba je droga. Můžete si myslet, že s tím seknete, až vám bude šedesát. Nebo šedesát pět. Ale je to velmi, velmi těžké. Naštěstí,“ řekl mi.
Andy Fletcher zemřel včera ve věku 60 let.
