Velká kniha o kole od známého experta: Když Bůh byl nejvíc rozkochán, tu bicykl nám stvořil
Draisina, velociped, vysoké kolo, bezpečník. I tak se nazývali různí předchůdci dnešních bicyklů. O tom, jak přesně vypadali a kdo je hlavně u nás vyráběl, podává podrobnou zprávu česko-anglická kniha Na kohouta si vyskočím s podtitulem Historie velocipedu v Čechách 1817-1918.
Jejím autorem i vydavatelem je Jan Králík (* 1954), novinář a publicista, který se zabývá historií motorismu. A také je velkým fanouškem starých kol, tricyklů, „kvadrucyklů“ a podobných strojů: mimo jiné resuscitoval Český klub velocipedistů 1880, nejstarší svého druhu ve střední Evropě, a v letech 2004 a 2005 byl prezidentem International Veteran Cycle Association.
Kolo vyrovnává handicap chudých
Kniha přináší především bohatou obrazovou dokumentaci ve formě dobových fotografií, plakátů i karikatur. V krátkých doprovodných textech přitom líčí technický pokrok v této oblasti včetně četných kuriozit, například kola poháněného také rukama.
Vedle toho autor popisuje obecnější sociální dopady cyklistiky, totiž že v době, kdy většina lidí za celý život neopustila své město či obec, kdy využít dostavník nebo vlak byla výsada bohatých, znamenalo prý kolo coby dostupný přepravní prostředek revoluci. Což se může zdát přehnané, nicméně též obsáhlá a důkladná kniha Bicycle: The History od Davida V. Herlihyho (Yale University Press 2004) konstatovala, že kola vytvořila svět, ve kterém i chudý člověk mohl cestovat daleko a podle libosti.
Zakázané pocení a nežádoucí svalstvo
Dále Králík zmiňuje překážky, které byly do cesty stavěny potenciálním cyklistkám: oponenti namítali, že dáma, která by se coby sportovkyně namáhala a jela s plnou silou v potu tváře, by údajně působila odpudivě: „U dámy nesmí býti práce viditelnou; u ní zdáti se musí, že kolo puzeno neviditelnou silou vpřed s ní samo ujíždí.“
Kromě toho autor reprodukuje i obecnější dobové výhrady, které varovaly před negativními zdravotními dopady jízdy na kole. Tak v časopisu Zlatá Praha vyšel roku 1898 článek tvrdící, že jízda na kole „ubíjí knihu a je pouze nástrojem vyvinutí lýtek a zploštění mozku“, což dokládá i přiloženou ilustrací kostry cyklisty, která už nepůsobí jen jako pozůstatky silně zdeformovaného jedince, ale jako příklad nového živočišného druhu s krátkým nahrbeným trupem, velmi malou mozkovnou a naddimenzovanými dolními končetinami.
Kolo a kultura
Autor čtyřsetstránkové, jedenapůlkilogramové, šesti sty obrázky vybavené publikace Na kohouta si vyskočím krátce naznačuje i kontakty uměleckého světa a cyklistiky: například že životní láskou pěvkyně Emy Destinnové byl cyklistický závodník Jindřich Vodílek (1876–1932), jehož podobiznu si nechala uložit do své rakve pod hlavu. Sama prý také jezdila na kole, případně se sestrou na tandemu, a napsala cyklistickou jednoaktovku U cíle. Nebo že k dvacetiletému jubileu založení Českého klubu velocipedistů byl Jaroslav Vrchlický vyzván, aby k té příležitosti složil báseň, za niž pak utržil 60 zlatých.
V několika kapitolách se autor pouští také na pole kulturní reflexe cyklistiky, zvláště jeho literární exkurzy ale nedopadají dobře. Některá jeho tvrzení jsou zcela nesmyslná, například že básník Ján Kollár vděčí Karlu von Draisovi za to, že z jeho bohatého díla se dnes cituje právě jen několik jeho veršů inspirovaných draisinou, tedy dřevěným odrážedlem pro dospělé patentovaným roku 1818: „Abych pak běh zrychlil kroku svého a přitom si času uspořil, koupil jsem si stroj, jejž utvořil v Manheime Drais“. Ve skutečnosti existuje mnoho jiných veršů ze Slávy dcery, které jsou nepoměrně citovanější, a to nejen díky bratrům Ebenům („Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok“).
Jindy Králík o sbírce Cyklistské písně večerní (1889) od Jindřicha Lemingera soudí, že jde o „slabé veršovánky“. Uniká mu ale kontext, totiž že už názvem se Leminger hlásil ke slavné a ve své době populární sbírce Vítězslava Hálka, na niž jsou jeho verše humornou variací. Takže slova „Když bůh byl nejvíc rozkochán, tu lidské srdce stvořil, a pak na věčnou památku v ně svoji lásku vložil“ Leminger nahradil verši „Když Bůh byl nejvíc rozkochán, tu bicykl nám stvořil, a řek: jdi nyní na ten svět, by lid se tobě kořil“. Takže spíše než o slabé veršovánky jde o obstojnou parodii.
Kancelář pro uvádění omylů na pravou míru
Králíkovo zkoumání toho, jestli Kollár osobně jezdil na draisině a jestli Jan Neruda skutečně viděl velocipedy už roku 1863 v Paříži, jak tvrdil v jednom fejetonu, pak působí jako nechtěně komická „kancelář pro uvádění omylů na pravou míru“. I když to Králík zpochybňuje, díky svým citovaným veršům Kollár jistě byl (vedle mnoha jiných, podstatnějších věcí) také průkopníkem cyklistiky, ať už na draisině někdy fyzicky seděl, či ne.
Různých knih o cyklistice u nás rozhodně nevychází málo, z těch posledních uveďme esejistickou antologii silných osobních výpovědí cyklistů-amatérů z řad humanitně vzdělaných či umělecky zaměřených českých intelektuálů Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině (Paseka 2021). Existují i tituly věnované vybraným vývojovým typům, jako Dobrodružství cyklistiky: éra vysokého kola v Čechách (Regionální muzeum, Kolín, 2021) obsahující i detailní popis nasedání a sesedání. K dispozici jsou dále jednotlivé kapitoly v rámci jiných knih, jako třeba ta závodně-cyklistická v publikaci Dějiny vybraných individuálních sportů (Repronis, 2010). I po vydání knihy Na kohouta si vyskočím ale stále platí, že na české dějiny cyklistiky, které by komplexně zhodnotily dobové diskuse, jež rozvoj cyklistiky provázely, i sociální důsledky tohoto rozvoje a případně uměleckou tematizaci, stále čekáme.
