Hranice je překročena a Rusové zase opakují historii
U kořenů ruské agrese není nic než závist a nepřejícnost. Bylo tomu tak v minulosti a je tomu tak pořád. O ruské rozpínavosti můžeme číst u kustoda z Ermitáže Nikulina i u Jiřího Weila se stejným pocitem, s jakým sledujeme aktuální zprávy. Teď jen nezůstávat nepoučitelní.
Od ruského vpádu na Ukrajinu myslím znovu na vzpomínky Nikolaje Nikolajeviče Nikulina (1923–2009) V první linii. Z Leningradu až do Berlína (český překlad 2018). Kustod sbírek starých mistrů v Ermitáži v nich shrnul válečnou zkušenost z let 1941–1945, kdy byl v Rudé armádě svědkem nejen nařizovaného drancování a znásilňování na dobytých územích, ale také vražedného zacházení s vlastními lidmi. „Tato selekce ruského národa je časovaná puma: vybuchne během několika generací, v 21. nebo 22. století, kdy množství vybrané a vychované bolševiky vytvoří nová pokolení sobě podobných,“ uzavřel Nikulin v roce 1975.
Text mohl vyjít až po třiceti letech; teď jako by se ta apokalyptická vize začala naplňovat. Příslušníci generací utvrzovaných nejdřív sovětskou a pak putinovskou propagandou o svém „uražení a ponížení“ Západem ničí prosperující Ukrajinu a jejich mindráku dává křídla mesianistické přesvědčení o potřebě zachránit svět před kapitalistickou prohnilostí. U kořenů agrese přitom není nic než závist a nepřejícnost. O tom svědčí snaha nejen tu nepoddajnou zemi ovládnout, ale především ji zničit, destruovat všechno, co tvoří její životní styl a kulturu. Protože politika se mění, kultura však zůstává, je kontinuitou bytí.
„Co je nám do Evropy! Celou Evropu strčíme do kapsy! Kdepak Evropu, tu jsme již předstihli. Ameriku strčíme do kapsy!“ Ne, to není výmět současné ruské nebo předtím brežněvovské propagandy. Takhle charakterizuje Rusy už jedna z postav románu Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), který teď vyšel v novém, komentovaném vydání v nakladatelství Triáda. „Vždy cosi vadilo, vždy cosi ukazovalo, že je hranice překročena.“
Vracejme se ke starým knížkám, které nečteme kvůli těm často blbým novým. Je v nich to, na co po letech pracně znovu přicházíme, stále stejně nepoučitelní.
