Kanadská prozaička Shari Lapena má v oblibě příšerné lidi
Debata s kanadskou autorkou detektivek Shari Lapenou na červnovém festivalu Svět knihy a posléze její autogramiáda přitáhly pěkných pár set nadšených čtenářů. Její románová novinka Nepříliš šťastná rodina vyšla koncem května v překladu Nadi Špetlákové v nakladatelství Kalibr.
Rozhovor s autorkou oblíbených psychothrillerů jako Manželé odvedle, Její konec nebo Nevítaný host, které jsou díky svižnému stylu i notné dávce napětí ideálním čtením na plážovou deku nebo do letadla, najdete v aktuálním čísle Reflexu. Mluví v něm o svém strašidelném domě, o možnosti, že se z jejího posledního románu stane seriál, i o pauze, která momentálně ve vydávání jejích bestsellerů, doposud publikovaných tempem jedna detektivka ročně, nastává. A co říká o své novince s názvem Nepříliš šťastná rodina, a nejen o ní?
Vaše v pořadí už osmá kniha a šestý thriller byla česky vydána počátkem června: bohatí a nesnesitelní manželé Fred a Sheila jsou zavražděni ve své honosné rezidenci v Brecken Hill a jejich dospělé děti, které s nimi pár hodin předtím večeřely – ponižovaný Dan, materialistická Catherine a nevyzpytatelná umělkyně Jenna – jsou všichni podezřelí, stejně jako stará kuchařka a chůva. Jak se vám psaly všechny ty nesympatické postavy s hluboce znepokojivými vzájemnými vztahy?
Byla to velká zábava. Mám v oblibě příšerné lidi a ráda ohledávám jejich nectnosti; bavím se tím, jak proti sobě intrikují a jak se kvůli vzájemné nedůvěře zamotávají do čím dál komplikovanější pavučiny lží… Celá Mertonovic rodina je otřesná – ale vezměte si, nebyl by očistec být jediným dobrým člověkem v takhle pekelné famílii? Hodní lidi mě nezajímají, těmi se obklopuju ve skutečném životě, ale v románech chci vidět ty nejhorší zmetky s tím nejčernějším svědomím.
Ve vašich knihách je to jak v dílech Agathy Christie: kdo to udělal, se čtenář dozví až na samém konci. V jaké fázi tvůrčího procesu se rozhodnete, kdo je pachatel?
Nikdy netuším, kdo zločin spáchal, až skoro do úplného závěru. V mých příbězích většinou vidíte hned několik podezřelých, které postupně vylučuju – a samotná se těším, na koho to slovo padne. Jen takhle můžu překvapovat čtenáře, když vím sama stejně málo jako on. V závěru skončím s pár nebožáky, kteří mají všichni podobnou motivaci i příležitost konat zlo. Ostatně právě tahle metoda stojí za tím, že jsem s thrillery začala až po padesátce, předtím jsem vydala dvě humoristické knížky a třetí mi zbyla v šuplíku. Vždycky jsem chtěla psát thrillery, protože jsem je sama četla, ale neuměla jsem dopředu promyslet zápletku a domnívala jsem se, že je to pro napsání dobré detektivky naprosto nutné, mít to celé promyšlené. Později jsem naštěstí zjistila, že ne.
V případě Nepříliš šťastné rodiny jste se poprvé rozhodla zaostřit na vztahy mezi sourozenci. Doposud, jako v Jednom z nás nebo Jejím konci, šlo vždy o komplikace v manželském soužití.
Ano, je to poprvé a je v tom úplně jiná energie. Chtěla jsem si dát pauzu od manželských etud, aby moje knihy nebyly vyloženě jedna jako druhá. Sourozenci jsou velice zajímaví – může tam být spousta lásky a nenávisti zároveň, je to úplně jiný druh intimity. Vaši sourozenci jsou lidi, co na vás vědí skoro všechno, často už od kolíbky, a staré spory stejně jako stará láska nerezaví. Vaše vzpomínky si brácha nebo ségra můžou pamatovat úplně jinak, ze své perspektivy. Stejně tak mohou různě chápat svou a vaši pozici v rodině, sledují urputně, jak je s kým zacházeno, hýčkají si svoji utajenou zášť… Někteří by jeden za druhého umřeli, ale o pár let později jsou největšími nepřáteli. I v téhle knize se ti tři vzájemně podezírají, ale zároveň nechtějí jeden druhého potopit a upozornit na jeho přečiny, aby se světlo reflektoru náhodou neobrátilo na ně samotné. A co je u sourozenců extrémně zajímavé – jsou dost často úplně jiní. Někdo má dvě děti a jsou naprosté protiklady, jako třeba ty moje.
Už vás někdy vystrašilo něco, co jste sama napsala?
To ne. Ale když se dostanu do psaní, ocitnu se v hlavě svého hrdiny, je to trochu jako herecká Stanislavského metoda. Prostě se stanu svým protagonistou, vidím, jak to vidí on, cítím jako on. Ale je to pořád jen fikce, ne skutečný život, takže se nebojím. Často ovšem bývám překvapená: Hergot, kde se tu tohle vzalo? To by mě nenapadlo!
Rozhovor se Shari Lapenou si přečtete v Reflexu č. 30/2022, který vyšel 28. července.
