Když se pouť do Santiaga zvrhne. Poslechněte si audiopovídku Kateřiny Rudčenkové
Originální audiopovídka od Kateřiny Rudčenkové s názvem Půjdu do Santiaga. Poslechněte si ji ve videu v úvodu článku načtenou herečkou Janou Strykovou. Kateřina Rudčenková je česká básnířka, prozaička a dramatička. Je držitelkou ceny Magnesia Litera; získala ji za svou čtvrtou básnickou sbírku Chůze po dunách (2013). Za dosud poslední dílo, novelu Amáliina nehybnost (2021), získala loni Literární cenu týdeníku Reflex.
Kateřina Rudčenková: Půjdu do Santiaga
Text povídky
Uprostřed lesa, kde se začíná stmívat, zazvoní Ince telefon a je to Běta a má docela temný hlas, a tak Inka začne zvesela, trochu se bojí, čím ji chce Bětka zahrnout, co může chtít, proč jí volá.
„No ahoj, Bětko! Jak se máš?“ ptá se Inka.
„No, po pravdě, nic moc,“ odpoví Bětka. Toho se Inka bála.
„Aha… To mě mrzí. Heleď, to bys nevěřila, co zrovna dělám, to mi fakt neuvěříš! Hádej!“
„Nevím,“ řekne Běta.
„Chystám se ke spánku, víš kde?“
„Nevím,“ řekne Běta.
„V lese.“
„Aha,“ řekne Běta, „jsi na čundru?“
„No právě že vůbec. Jsem v Kunratickým lese.“
Na druhý straně je chvíli ticho. Pak Bětka řekne: „Tam je to hezký.“
„Stelu si v lese, cha cha!Víš, chci spát venku, nebo možná ne rovnou spát, ale jen tu chvíli pobejt, protože chci za měsíc vyrazit do Španělska na pouť do Santiaga a na tý pouti se spí v poutnickejch ubytovnách v místnostech s palandama třeba po dvaceti třiceti lidech a to mě dost děsí, lidi tam chrápou a já jsem zvyklá spát sama v úplným tichu a vzbudí mě i sebemenší hluk, tak jsem si říkala, že bych zkusila spát venku – když vydržím mezi zvířatama, vydržím i mezi lidma, ne? Kdybych byla otrlá, spala bych po cestě prostě venku ve stanu pro jednoho, ale to bych se asi bála, sama ve španělským lese, prej se tam potulujou divoký psi a jsou bezdůvodně agresivní, navíc mám dost tenkej spacák, tak proto chci teď zkusit, jestli bude aspoň trochu v noci hřát, protože já jsem hrozně zimomřivá, víš? Jenže je jaro a bachyně zrovna vyváděj mladý, takže mám docela strach, že tu na mě za chvíli zaútočej divoký prasata a budou zuřit, že jim lezu do revíru. Jsi tam?“ ptá se Inka.
„Jsem,“ řekne Běta.
„Viděla jsem tady v trávě jasně zelenou housenku, kterou oblejzali mravenci, chvíli jsem nevěděla, jestli ta housenka žere ty mravence, nebo ty mravenci tu housenku, ale jo, byli to oni, chuděru ji ožírali a ona se jenom bezmocně svíjela, bylo mi jí líto, tak jsem jim ji sebrala a odnesla o velký kus dál, ale moc živě už nevypadala, takže těžko říct, jak to s ní dopadne.
Nechceš jít se mnou do toho Santiaga třeba taky?“
„To asi ne,“ řekne Běta.
„Říká se, že na tý cestě člověk najde sám sebe, což jsou nejspíš takový ezo kecy. Jasně že sama sebe můžeš hledat i doma, mohla bych místo cesty z Irunu do Santiaga, což dělá necelejch osm set kilometrů, osmkrát obejít Prahu a bylo by to stejně dlouhý, ale přece jen to asi nebude totéž, co?“
„Nevím,“ řekne Běta. „Obcházet Prahu by byl docela bizár.“
„Navíc jde o ten duchovní rozměr vázanej na svatýho Jakuba. A taky mě na tom láká ta možnost, nebo spíš ta iluze, že unikneš od svýho života, ve kterým tě všechno sere, a vrhneš se do neznámýho prostředí mezi neznámý lidi a okolnosti a je tu prostě ta iluzorní naděje, že můžeš ještě úplně změnit svůj život, začít po návratu se vším nanovo, úplně zgruntu, a to mě láká. Začít znova úplně načisto.“
„A co Pavel?“ zeptá se Bětka.
„No já vím, je tam ten problém, že vždycky znova narazíš sama na sebe.
Chci jít a aspoň na chvíli na všechno zapomenout, i na Pavla, na práci, už mám dost toho, jak mi neustále všechny moje přístroje hlásí přeplněnou paměť, počítač, mobily, čtečka, tablety, já mám taky přeplněnou paměť a votravuju s tím snad někoho?“
Běta se trochu unaveně uchichtne.
„Pavel se má teď už snad docela dobře. Hele, pamatuješ si na tu holku, na Marii, jak manžel její sestry tu sestru zabil a pak za to šel sedět?“
„Tu z béčka?“ zeptá se Běta.
„Jo, přesně tuhle. Tak on šel sedět a po těch rodičích zbyly dvě děti, co týhle Marii zůstaly na krku, a ona se kvůli tomu nemohla s nikým seznámit, protože kdo chce holku s dvěma dětma, co ani nejsou její a jsou to děti vraha a zavražděný mámy, že jo? Tak tuhle jsem ji potkala a co nevidím – nasedá do velkýho auta a za volantem vousatej chlupatej chlap, nakládaj děti a hurá! Někam jedou, asi na výlet. Tak vidíš, naděje umírá poslední, i když nevím, jestli to nebyl nakonec ten otec, že už ho pustili z vězení, nevím, jak vypadá, neznám ho. No nic.
Já vím, do Santiaga teď chodí každej druhej, a navíc o tom každej třetí smolí knihu, ale to je mi jedno. Poprvé po dvanácti letech mám konečně volno celej měsíc v kuse a chtěla jsem ho za každou cenu strávit v zemi, kde se mluví španělsky, protože se už tři roky španělsky učím, víš? Měla jsem původně jet do Hondurasu, pozvali mě na festival, tak jsem si řekla, že když už tam pojedu, procestuju trochu Jižní Ameriku a na to je určitě nejlepší umět španělsky, protože tam moc anglicky nemluvěj, jenže do toho přišel covid a Honduras padl, ale španělsky jsem se učila dál.
Tak hele, už se tu docela stmívá, roztáhla jsem karimatku a zkusím si lehnout, než přijdou ty prasata. Teď mi došlo, že ti čerpám kredit, jak melu a melu, prosím tě, nemám ti zavolat zpátky?“
„To nemusíš,“ řekne Běta, „mám neomezený volání.“
„Tak super. Jo, tuhle jsem poslouchala rozhovor s jedním českým poutníkem, co taky šel tuhle pouť do Santiaga, ale on vůbec nešel po těch známejch vyšlapanejch cestách, ty ho nudily, šel z Čech přes Německo, Francii, Pyreneje, celý Španělsko, ale bez map a navigace, řídil se jenom hvězdama, věděl, kde má mít Severku, aby šel na západ, a v kapse měl jenom sto eur, to je dneska rozpočet tak na tři čtyři dny, ale on spal venku a jedl, co kde našel, pytlačil pstruhy, a dokonce prej snědl i mrtvýho bobra! Prý byl čerstvě mrtvej asi v pasti, už nevím, ale dovedeš si představit, že jíš bobra, co najdeš po cestě? Jak ho jako stáhnul z kůže? Tak tohle já doufám dělat nebudu.
Jsi tam, Běto?“
„Jsem,“ řekne Běta. „Mrtvýho bobra nejez.“
„No jasně, to bych se poblila. Hele, když jsem sem teď jela, do autobusu nastoupila nejdřív jedna rodina s kočárkem, pak na další zastávce nastoupil kluk s violoncellem a na další zastávce do těch stejnejch dveří nastoupily ještě dvě ženský s kočárama, už se tam fakt nemohli všichni vejít, ale narvali se tam, autobus praskal ve švech a ta jedna matka si sedla vedle mě a bylo jí blbě a začala zvracet do pytlíku! Prej že už je zase těhotná. Co ty lidi všechno vydržej, to je teda neuvěřitelný.
S tím lidským tělem je taková potíž, tyhle naše zapůjčený těla, nástroje blaha a bolesti, co nám chátraj pod rukama a co budeme muset vrátit…
Hele, je tady vedle mě strakapoud!
Tady je strom, ve kterým je díra, když jsem přišla, slyším, že v něm něco hučí a bublá jak malá povodeň, tak jdu blíž a vidím, ve stromě díra ve vejšce mý hlavy a v ní schovaní ptáčci, celý hnízdo, jen občas vykoukla hlavička. Až za pěkných pár minut se ten rodič odvážil vylézt ven a letěl jim pro jídlo.“
„Inko, já…,“ nadechne se Běta.
„A tos věděla, že když dostaneš berle, tak už je nemusíš vracet?“ přeruší ji zase Inka. „Můžeš si je schovat do příštího úrazu. On Pavel teď chodil o berlích, víš, tak proto to vím.“
„A co se mu stalo?“ ptá se Běta.
„Spadnul ze štaflí a naštípl si koleno, chudák. Nějak se mu to podebralo, dostal antibiotika, ortézu, berle, injekce do břicha. Ten do Santiaga nepůjde. On by teda nešel ani tak. Ale už se mu to snad hojí.
Hele, teď zrovna se ten strakapoud vrátil do díry a nesl tam v zobáku něco fakt velkýho! To je krásný. Já chci bejt taky strakapoud, ale nejsem, no. Jsem vyzobaná slunečnice. Jsi tam?“
„Jsem,“ řekne smutně Bětka.
„Nezdržuju tě?“
„Ne, dobrý.“
„Takže půjdu do Santiaga, prostě krize středního věku na mě přišla, jo.
Už nevím, kam patřím. Pořád přemejšlím, jestli jsem Husákovo dítě, sněhová vločka, boomer, mileniál nebo generace X, Y nebo Z, už se v těch termínech, kterejma nás označujou, nevyznám a taky by mě zajímalo, jestli moje přecitlivělost a všechny obsedantně kompulzivní poruchy, co mám, a nízkej plat, jestli to všechno teda jde svýst aspoň na něco z toho. Ekologickej žal občas taky trošku cejtim a taky ekonomickej a ekumenickej, jsem žalama a žalmama úplně prolezlá skrz naskrz. Ale pro jistotu jsem si před odchodem z domu udělala avokádovej toust, abych neměla hlad, a kdyby náhodou v Mexiku zavřeli mafiánský avokádový plantáže a mělo by to být naposled, protože mně avokádo fakt chutná, a když si nemůžu dovolit koupit byt a za chvíli nebudu mít ani na nájem, koupím si aspoň tuhle drahou zeleninu nebo ovoce nebo co to je, že jo.“
„A kdy tam jdeš, do toho Santiaga?“ zeptá se Běta.
„No, nesnáším horko, tak půjdu v červenci. Do Španělska jedině v červenci.
Mě totiž poslední dobou prostě vůbec nic nebaví a už nevím, kam se vrtnout.
Mám debilní a nudnou práci, vyčerpanej vztah, celý roky přemejšlím, co bych mohla dělat, čím bych se konečně chtěla stát, mám pocit, že jsem pořád na začátku, ale ty vole, táhne mi na padesát! No ale co? Některý lidi to kleplo už ve třiceti, i takoví byli. Jediný, co mě ještě baví, je chodit! To jediný mi přijde smysluplný. Tak dokud můžu, budu chodit. Půjdu osm set kilometrů a uvidím, třeba na ten smysl života přijdu po cestě.
Jo, šel tam každej druhej, ale ne každej, tak půjdu taky, protože jinak tady doma chcípnu nudou nad sebou samou.
Když sedím zavřená doma, tak dobrodružství asi nezažiju, leda by nade mnou někomu praskla voda a zazvonil na mě soused nebo instalatér, nová láska mýho života, jenže žiju v nejvyšším patře, takže mě vytopí leda déšť a prd láska.
Jak teď prošlapuju na cestu nový boty, procházím Prahou a příměstskýma oblastma, Klánovice, Běchovice, Počernice, Kyje, náplavky a víš co? Všechny břehy všech řek a rybníků jsou obsazený ukrajinskejma rybářema a mládeží, nevím, jestli jsou to uprchlíci nebo jestli tam seděj už dlouho, u Kyjskýho rybníka seděli asi už před válkou, tam jsem myslela, že jsem překročila hranice a vešla do jinýho státu. Jsi tam ještě?“
„Jsem,“ řekne Běta. „Ale už asi budu muset jít.“
„Za Běchovicema jsem slyšela zpívat slavíky, víš, jak nádherně zpívá slavík? A žijou tam prej i ledňáčci a moudivláčci. Dokonce žluva hajní zpívala u rybníka V pískovně. Znáš žluvu?“
„To je ten zelenej datel?“
„To je žluna. Žluva je žlutá, je to africkej pták, kanárkově žlutej, nádhernej. A zpívá jako flétnička.
No nic, tak už ležím v tom spacáku a docela to jde, jen doufám, že mě nikdo neuvidí, hlavně ty bachyně. Jsem tu jak blázen. Budu si muset ještě pořídit nepromokavý kalhoty a nepromokavý ponožky a rychleschnoucí ručníček z mikrovlákna, merino trička, pončo a minideštník, můj život konečně zase získal nějakej smysl, když nakupuju tyhle funkční věci, vyhazuju peníze, který s inflací začaly ztrácet na hodnotě tím šíleným tempem, celej život šetřím a co! Teď všichni přijdem o úspory, tak bude lepší si honem ještě něco užít, než ten psychopat odpálí atomovku… Já vím, za humny válka, lidi umírají, utíkají, nemají kde bydlet a já tady řeším takový podružnosti. Člověk aby se za to teď styděl.
Je hrozný sucho, půda je jako troud, na všem sedí pyl, před pár dny se mi z toho udělala alergie, napuchlo mi oko a taky mám asi něco se slinivkou, to nemám ze sucha, ale ze suchýho února, jak jsem vysadila na měsíc alkohol a pak se zase napila, organismus mezitím odvykl, zvracela jsem celej den až do noci a bolel mě uvnitř nějakej orgán, prej je v těch místech slinivka, tomu se říká zanedbaný pití.
Myslíš, že až umřeme, že ta duše, co vyjde z těla, bude mluvit a myslet nějakým konkrétním jazykem?“
„Jak to myslíš?“ zeptá se Běta.
„Já jen že jsem se už učila anglicky, francouzsky, německy, rusky, japonsky, teď španělsky, a když člověk umře, tak si ty jazyky vezme s sebou do hrobu, tak by mě zajímalo, jestli v duši zůstane aspoň nějaký otisk těch slov. Jsou přece svědectví a výpovědi dětí, co si záhadně vzpomínají na svý předchozí životy, najednou v pěti letech začnou mluvit jazykem, s kterým nikdy nemohli přijít do styku, takový případy jsou známý… Takže možná se ty jazyky neučím úplně nadarmo a v příštím životě jako když najdeš.
Teď tu zas byl! Ten strakapoud. Ale teď už asi fakt půjdou všichni v tý díře spát.
Běto, já už nemůžu, mám dojem, že jsem vyčerpala všechny možnosti, nevím, co se sebou, pořád jsem se ptala dovnitř, ven, ptala se všech okolo, ale přišlo jen tisíc odpovědí, který nic nevyřešily, terapie, meditace, šamanský cestování, dechová cvičení, umělcova cesta, vaginální mapování, psychedelika, rady a návody, který fungujou jen chvíli, furt se dál motám v kruhu, a proto si teď stelu na listí, možná ani ne z vlastní svobody, ale realizuju nějaký nevědomý zadní plán, o kterým netuším, jak se mi vzal v hlavě… Jak poznám, že je to moje?
Chtěla bych být jednou konečně šťastná z toho, co činí šťastnou mě, jenže co to je? Jak to poznám? Jo, chůze, hory, slunce a moře, to asi jo.
Cítím se poslední dobou tak hrozně osamělá, Běto, a kontakt s lidma na tom vůbec nic nemění, ale vešla jsem tuhle náhodou do svatýho Ignáce na Karláku, kde mají údajně nejkrásnější kapli Panny Marie Lurdské, no nevím, zdála se mi spíš dost plastová, jak ta Lurdská jeskyně, tak ta Marie, ale náhodou tam zrovna začínal koncert, tak jsem zůstala, byl to sbor a celý orchestr a varhany, a i když se ve vážný hudbě docela orientuju, hráli a zpívali skladby od dvou skladatelů, které jsem neznala, soudobej Američan Whitacre a Francouz Maurice Duruflé, Requiem číslo 9, bylo to tak nádherný, byla jsem dojatá k pláči z tý krásy. Je to tak zvláštní, že Bůh obdařil člověka hlasem, kterým může nejen mluvit, ale taky bůhvíproč zpívat, něco tak zdánlivě neužitečnýho jako zpěv, napadlo mě, že asi Bůh sám se schoval do toho lidskýho hlasu, je to naše spojení s ním, s andělskými sférami, kam se můžeme pozvednout od toho strašnýho pinožení, povznést se do výšin nad naše životy.
A tak teda říkám ano, smysl mají tři věci, chůze, příroda a sborová chrámová hudba, která nás pozvedá nad to nízké a každodenní…
Ještě jednou vylezl ven ten strakapoud, jé, ten je tak roztomilej.
Tak já už taky půjdu, Běto, jsi tam ještě?“
„Jsem.“
„To jsi hodná, že jsi zavolala. Asi je hlavně důležitý se z toho všeho nezbláznit, viď? Musíme vytrvat až do konce… Všechno si úplně zbytečně moc bereme, že jo. Ach jo. Kde vlastně jsi? Jseš doma?“
„Ne, Inko,“ řekne Běta a zas je chvilku ticho. „Jsem v Bohnicích.“
