Zemřel Josef Somr. Vynikající herec, který hrál zhýralce, nevěrné manžely, opilce, křiklouny i mrzouty
„Já ty vaše ceny znám! Od vás už žádný hrnce nechci!“ křičí ve znělce karlovarského festivalu do telefonu a je to dost možná jeho poslední (a velice krásná) filmová role, kterou si Josef Somr, jenž zemřel v neděli 16. října, zahrál. I když se v poslední době neobjevoval ve filmu a v divadle, s lásku a bravurou se věnoval práci v rozhlase. V roce 2012 obdržel Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii a ve Varech ve stejném roce další prestižní Cenu prezidenta. Znělka, na kterou se nyní můžete podívat, vznikla v roce 2017.
Spoluzakladatel Činoherního klubu, profesor Jaroslav Vostrý, na mladého Josefa Somra z divadla v Pardubicích vzpomínal v rozhovoru pro Reflex i po letech. Tehdy, v roce 1965, vybírali Jaroslav Vostrý a režisér Ladislav Smoček do Činoherního klubu nový soubor: „Jeli jsme se s Láďou Smočkem podívat do Pardubic na Josefa Somra, ale moc se nám tam nechtělo. Vždyť jsme už stejně věděli, že Pepík je skvělý herec. Ale on byl zásadový a velmi trval na tom, že musíme vidět, co a jak teď hraje!“
A tak se stal Josef Somr, který původně plánoval strávit život na oblastních scénách, jedním z pilířů pražského Činoheráku. Na podmínky, které si dnešní herci už ani neumějí představit, pak vzpomínal často: „Dva roky jsem přespával v šatně, protože žádné jiné bydlení nebylo. Musel jsem vždycky počkat, až se dohraje, pak vyvětrat šatnu, ustlat si v ní na malém slamníku a ráno vypadnout, protože přišla uklízečka. Ovšem to velké herecké očekávání se mi v Činoheráku zaplaťpánbůh splnilo vrchovatě.“
Kamarádi i kolegové vždy zdůrazňovali, že byl mimořádně zodpovědný a citlivý. Jeho postavy byly ale často odlišné. S lehce naštvanou tváří hrál zhýralce, nevěrné manžely, opilce, křiklouny, přinejlepším nenaladěné, nabručené mrzouty. Přesto byl ale milován a ctěn: těžko dnes říct, která role Josefa Somra se nám vybaví jako první. Možná učitel v nestárnoucím dětském filmu Páni, kluci? Nebo další nezapomenutelný profesor, Ječmen z pentalogie o „básnících“? Pohádkoví Tři veteráni? Kotelník Kafka ve snímku Pozor, vizita!, či doktor Hanzelín v Helimadoe Jaromila Jireše?
Oscarový zadeček
S přehledem nejslavnější rolí v jeho filmové kariéře se však stala hned ta první: Výpravčí Hubička. Režisér Jiří Menzel se tehdy v roce 1966 vrátil z vojny a musel řešit problémy s obsazením Ostře sledovaných vlaků. Rudolf Hrušínský, na kterého si myslel, byl smluvně vázán jiným natáčením. A tak Menzela napadl Josef Somr: „Znali jsme se už z Kadárova filmu Obžalovaný, což byla i moje první herecká zkušenost, Josef tam měl malou roli vězeňského doktora. Pracoval jsem s ním také v Činoherním klubu, kde jsem rok před tím udělal svůj divadelní debut, Mandragoru, v níž Josef hrál. Vůbec jsem o něm nepochyboval, na to mám čuch.“ Stejnojmennou novelu Bohumila Hrabala četli studenti i jejich rodiče, film se stal hitem a vtipně erotickou „razítkovací scénu“ si vychutnával celý svět, protože Ostře sledované vlaky získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.
Josef Somr se díky Vlakům stal rychle populární. Snad jediným nespokojeným divákem byl jeho moravský „tatíček“. Pracoval totiž celý život u dráhy a bral svůdníka Hubičku jako útok na počestný stav železničářů. Na syna se urazil, dal mu dokonce pár pohlavků a delší dobu s ním nemluvil. Marně se tehdy už slavný herec bránil, že ruka, která v detailu otiskne poslední razítko na Zdeničce, nebyla ve skutečnosti jeho…
Náhoda a osud
Moc nechybělo a zarputilý Moravák Josef Somr zakotvil v rodinné železničářské a vinařské tradici. Byl ve Vracově na Hodonínsku prostřední ze tří synů, doma se museli ohánět, a že hrál ochotnické divadlo, v tom nikdo velké předznamenání neviděl, vždyť v té době existovaly podobné soubory snad v každé druhé obci. Odmaturoval na kyjovském gymnáziu a moc nevěděl, co dál. Až když jednou šli s kamarádem kolem brněnské JAMU, všimli si, že budou dodatečné přijímací zkoušky. Kamarád okamžitě začal naléhat, aby to Josef zkusil. Komisi, jejímž členem byl tehdy i Karel Höger, osobitý a talentovaný mladík zaujal.
A tak se vracovští dověděli, že jeden ze Somrů bude hercem. Josef na sobě při studiích v Brně nesmírně pracoval, četl hory knih, snažil se dohnat, co v mládí zameškal. S o to větší láskou a pýchou sledovali pak kamarádi z rodného městečka jeho popularitu. V šedesátých letech šel z role do role, českému filmu vládla mladá Nová vlna. Například režisér Hynek Bočan natočil v roce 1967 podle Páralova románu film Soukromá vichřice, v němž si Josef Somr zahrál bezcharakterního Ádu Vinše. Svou první filmovou roli zde dostala také Daniela Kolářová, tehdy studentka 3. ročníku pražské DAMU…
Aplaudující Lucerna
Za zmínku z poslední doby rozhodně stojí dvě filmové role: karbaník Baluna v Hřebejkově komedii U mě dobrý (2008) a především otec ve filmu Vladimíra Michálka podle stejnojmenné knihy Emila Hakla O rodičích a dětech (2007), kde Josef Somr – v duelu s hercem Dejvického divadla Davidem Novotným – znovu překvapil svým charismatem, energií i vnitřní ukázněností.
Získal také dvě Ceny Thálie, v roce 2005 z rukou prezidenta republiky pak medaili Za zásluhy. I v pozdním věku hrál v divadle, byl chloubou pražské Violy, vítězil v rozhlasové anketě Neviditelný herec a jeho hlas zněl v řadě audioknih, i když kvůli zdravotnímu stavu zásadnější práci před filmovou kamerou odmítal. Mihl se ale například v roztomilé epizodní roli vrátného ve filmu Jiřího Stracha Vrásky z lásky (2012).
„Musím říct, že ještě nikdy kvůli mně nepovstalo ze svých sedadel tolik lidí jako teď a to jsem před chvílí jel tramvají a metrem,“ poděkoval publiku v březnu 2012, když před aplaudující Lucernou přebíral prestižního Českého lva. Další významná pocta ho čekala téhož roku ve Varech; dojala jej k slzám. Dne 6. července 2012 byl také za jeho osobní účasti v Karlovarském městském divadle promítnut výjimečný trezorový film Žert, který natočil režisér Jaromil Jireš v roce 1968 podle románu Milana Kundery.
Jeho herectví bylo nepřehlédnutelné až do poslední chvíle: posuďte sami ve znělce, která na jeho počest vznikla k 52. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v režii Ivana Zachariáše.
