Odešel Michal Ambrož. Paralet, Špinavý záda a Hajzl tu zůstanou

Marek Gregor 25. dubna 2019 • 04:30

Michal Ambrož & Hudba Praha - Pal vocuď hajzle! • Martin Bartkovský

„Naše nová deska není jen o ženských, chlastu a bolševikovi, ale i o věcech, které se ději kolem nás různě po světě,“ říká Michal Ambrož o právě vycházejícím albu, které natočil s resuscitovanou kapelou Hudba Praha.

Tvoje nová deska navazuje na Srdeční příběh – album, které jste udělali společně s Davidem Kollerem před třemi lety. Jak vznikl tvůj současný, až šansonový projev?

Jak všude říkám, mohou za to naši „slovenskí priatelia“, kteří, když přijeli do studia, dostali od Davida zadání, co a jak nahrát. Za dva dny měli všechno hotové a já jim k tomu dával jen pomocné zpěvy, aby se v písničkách orientovali. Když jsem jim říkal, že se jim za ty pomocňáky omlouvám, že jen tak šumluju, Marcel Burtaj s Martinem Gašparem mi řekli: „Vieš, tak to je ­lepšie.“

Eponymní album Michal Ambrož & Hudba Praha začíná písničkou od J. H. Krchovského. Proč?

Je to jednoduchý, byla to vůbec první písnička, která k tomuhle albu vznikla. Nakonec jsme ji nazvali Uprchlík, protože tyhle Krchovského verše prostě název neměly. Důležité je však zmínit, že to je koncepční deska o tom, co všechno se stane po katastrofě, kterou písnička popisuje. A taky je to pořád Hudba Praha, tedy svým způsobem výpověď o ženských, partnerských vztazích, o společenské, politické i celosvětové situaci. O dění kolem nás. O době, kdy slova přestávají mít svůj význam, kdy je často zaměňujeme, kdy už nikdo pomalu ani neví, co znamenají, což se dnes na nejrůznějších stranách děje.

Proto se v písni Velká slova ptáš: „Co je láska? Co je pravda? Co to znamená?“

Někdo ti maže med kolem huby a současně ti vysvětluje, že pravda není to, co si myslíš, že všechno je jinak. Pořád něco: jednou je to #MeToo, příště zase heslo Make America Great Again! Někde mezi tím se to všechno v nás mele, střed se ztrácí. Levice zešílela, proti ní je extrém na pravici…

Jednou jsi mi říkal, že texty Hudby Praha svým způsobem – přes partnerské vztahy – filtrují dění kolem nás.

Ještě za komoušů jsem používal hlášku, že naše písničky jsou o ženských, chlastu, bolševikovi. Což pořád platí, jen bolševik je dnes skrytější a díky tomu, že žijeme v otevřeném světě, už nemůžeme řešit jen to, co se děje tady. Vezmi si Jeremyho Corbyna. Nevím, jestli je přímo stalinista, ale každopádně chlápek, který ještě v osmdesátých letech dobrovolně chodil udávat na ambasádu ČSSR. A dneska v Británii vede opozici v parlamentu! Bernie Sanders v Americe není o moc lepší, fakt mám pocit, že najednou k nám – z onoho vzývaného Západu – vane šakalí dech!

V bookletu se označuješ za monarchistu. Jak jsi k tomu postoji dospěl?

Nějakou dobu to trvalo. Po převratu jsem volil všechny možné, dnes už zaniklé strany – OH, ODA nebo Unii svobody… Ale dnes? Beru to podle Evropy. Tam, kde mají monarchii, je demokracie o několik úrovní lepší. Konzervativní hodnoty tam jsou opravdu konzervativní a v lidech zakódované. Samozřejmě i v zemích typu Británie se kvůli už zmíněnému Corbynovi a jemu podobným můžou přihodit jisté excesy, ale královna je pořád nad vším ve smyslu: „Hoši, chvíli si tu zablbněte, ale tady je pořád monarchie.“ Jasně že se může stát, že i Britové si stejně jako brexit odhlasují zrušení monarchie, ale myslím, že se to nestane.

Letos ti bylo pětašedesát, před pěti lety jsi mi v rozhovoru pro Reflex říkal, že po operaci plic „žiješ v nastaveném čase“. Jak ses hudebně změnil?

Kvůli zdravotním problémům jsem se musel rozloučit s hraním na kytaru. Na druhou stranu: takovéhle rozloučení mi přijde nejlepší. A hlavně, už taky moc neřvu! I když starý pecky jo. Navíc dneska můžu používat polohy, které dřív nepřipadaly v úvahu, protože mi kytara jela na plný koule.

„Naše nová deska není jen o ženských, chlastu a bolševikovi, ale i o věcech, které se ději kolem nás různě po světě,“ říká Michal Ambrož o právě vycházejícím albu, které natočil s resuscitovanou kapelou Hudba Praha.

Hele, já si myslím, že všem všechno říkám na rovinu. Když jsem se vybabral ze zdravotních problémů a sešli jsme se s původní Hudbou Praha, zjistil jsem, že způsob, jakým jsme muziku dělali dřív, mi už nic nedává. Povídám jim: „Jsem tady a připravenej to dělat jinak.“ Dá se říct, že moji vizi – možná zkratkovitě předloženou – neunesli. Byly kolem toho docela nepříjemný peripetie. Udělali si svou partu, ale já k nim necítím žádnou zášť. S Davidem jsme si byli poslechnout jejich premiéru ve Vagonu – na můj vkus trochu moc revival. Už tehdy jsem jim říkal, že by se měli věnovat víc třeba písničkám od Ivana Wünsche, které já nikdy moc nezpíval. Nakonec se mi ulevilo, že to někdo vyřešil za mě. Oni pak zkoušeli dávat zpátečku: „Pojď zpátky,“ říkali, ale já jim odpověděl: „Když se to takhle jednou rozhodlo, nechme to tak, jak to je.“

Marek Gregor 9. října 2014 • 00:15

Zpěvák a hudebník Michal Ambrož|Nguyen Phuong Thao / Reflex

Kytarista, zpěvák a skladatel Michal Ambrož oslavil na jaře šedesáté narozeniny. Nedlouho předtím tak říkajíc utekl hrobníkovi z lopaty. V současnosti je s Jasnou pákou na turné k Černé desce, která vyšla letos v březnu. Zní to sice neuvěřitelně, ale jedná se o první studiové album ikonické kapely, jež se rozpadla před více než třiceti lety na základě denunciačního článku Nová vlna se starým obsahem v časopise Tribuna.

S Michalem se známe dlouho. Myslím, že právě od té doby, co v časopise ÚV KSČ Tribuna vyšel zmíněný článek. Jako náctiletý chlapec jsem tehdy nábožně naslouchal historkám z mejdanů v malostranském bytě po jeho prastrýci, malíři Janu Zrzavém, jež se ostatně mezi muzikanty tradují dodnes…

Jak ses ty, kluk ze vsi na Vysočině, vůbec objevil v Praze?

Měl jsem tady babičku. Od mala mě to sem táhlo. Bavilo mě v šedesátých letech chodit po Václaváku, kouřit a koukat se na dnes už neexistující neóny. Byla to atmosféra, kterou jsi u nás nikde jinde nemohl potkat.

V osmašedesátém ti bylo čtrnáct. Jak jsi vnímal sovětskou okupaci?

Shodou okolností jsem v noci na jedenadvacátého spal u jedné máminy kamarádky v Praze – dělala redaktorku v Československém rozhlase. A najednou asi ve dvě ráno volá někdo z rádia a rozčileně řve do telefonu: „Člověče, nespěte u toho! Dejte mi paní Maxovou!“ „Ona tady není, je na dovolený.“ „Až se ozve, tak ať sem okamžitě přijede. Sovětská vojska právě překročila naše hranice!“ Jak jsem byl rozespalej, moc jsem to nevnímal a šel spát. Ráno se vzbudím – ta kamarádka bydlela jen kousek od rozhlasu ve čtvrtém patře jedné budovy na Tylově náměstí – a vykouknu ven. Tam stojí tank a na něm střílí chlap z kulometu. Máma mě potom odvezla posledním vlakem z nádraží Těšnov do Okrouhlice. Jasně že jsme pak jako kluci u nás na vsi chodili malovat barvou hesla na mosty a kolportovali noviny, které nám shazovali z poštovního vagónu vlaku, protože pošta nefungovala. Byl to ale poslední nádech před ponořením do sraček, což jsme tenkrát samozřejmě ještě vůbec netušili.

V roce 1968 tehdejší Brežněvův Sovětský svaz okupoval Československo, nyní se Putinovo Rusko pustilo do Ukrajiny…

… největší průšvih je, že Putinovi se ustupuje úplně stejně, jako se ustupovalo kdysi Hitlerovi. Heslem dne je: Nikdo nechce válku. Ostatně, kdo by ji taky chtěl. Zlu se ale nesmí ustupovat. Už jsme to tady měli a opakuje se to. Historie by měla sloužit k poučení, jenže je tu hodně lidí, kteří se o historii nezajímají nebo o ní nic nevědí, nemluvě o těch generacích, jež teprve vyrůstají. Největším darem, který jsem mohl poznat po převratu, byla svoboda. Předtím jsme hledali neustále nějaký svobodný prostor, ale protože obecně neexistoval, byl nádech svobody po roce 1989 tak úžasný. Celá devadesátá léta jsme provečírkovali a oni nám to tady mezitím rozkradli. Večírky to ale byly bezvadné…

Co ty a večírky dnes?

Dneska už si zpravidla pamatuju akorát ten poslední, v mým stavu si říkáš: „Dnes naposled!“ Před nedávnem si mě kluci z kapely dobírali. Seděli jsme v hospodě venku u nás na Vysočině, končí léto, venku hezky, a já říkal: „Tak dneska tady letos sedíme asi naposledy.“ „Ty vole, nech toho, ty máš pořád něco naposled!“ Já jim odpověděl: „Ty vole, ona je to pravda, nic se neopakuje, všechno je vlastně pořád naposled. A je zapotřebí, aby člověk žil, jako by byl poslední den.“

Mimochodem, platí pořád: „Pal vodsuď, hajzle!“

Jasně že jo! Víš, za komoušů se říkalo „žlutý pes“ policajtskému autu, tomu žlutýmu s nápisem VB, a proto jsem napsal tuhle písničku, jež mířila na ně a na toho jejich „žlutýho psa“. A je taky jasný, že to platí pořád, zvlášť když se nejen tady komunisti teď tak roztahujou a naparujou a dělaj’ ze sebe neviňátka. Platí to ale taky na všechny ty různý –isty, který se pod nějakým zasraným praporem snaží svět převrátit vzhůru nohama podle vlastních pošahaných představ.

Jak vnímáš to, že ti lidé, kteří jezdili v těch „žlutých psech“, a jim podobní nám tady dneska částečně řídí život?

Pokud mysíš komouše a bývalé fízly, tak na ty tu pořád doplácíme. Stará chyba. Komunisti prostě měli dostat zákaz politiky a bylo by. Tak jako to udělali v Německu.

Může za to i fakt, že Václav Havel se rozhodl vzít k sobě Mariána Čalfu?

To je těžké hodnotit. Já měl Havla rád, určitě udělal spoustu chyb, ostatně jako každý, na druhou stranu on si k sobě prostě vzal úředníka, který tomu jako jediný rozuměl. Nikdo z těch ostatních kolem o tom vůbec neměl páru. Čalfa byl chytrej člověk z druhé strany barikády, který si budoval kariéru už za komunistickýho režimu. Takovýchhle technokratů byla plná i ODS. A myslím, že většina tzv. kmotrů má podobnou minulost. Je třeba se na to dívat pragmaticky, „soudruzi“, že! A Havel holt nebyl pragmatik, Havel byl dramatik.

Tebe nikdy nenapadlo jít do ­politiky?

To víš, že mě to napadlo. Ale ne do té velké. Vedle Prahy bydlím stále i v rodné Okrouhlici a byly chvíle, kdy jsem si říkal, že bych se do toho mohl pustit… ale i na tom našem malém vesnickém obecním úřadě to nějak podivně zmafiózovatělo. Tedy, ne že by to byly mafie v pravém slova smyslu, spíše to jsou rodinné klany, jež si na tom svém písečku plácají bábovičky.

Není ten současný stav společnosti způsoben tím, že osobnosti, jichž si všeobecně vážíme, se obávají do politiky vstoupit?

Asi trochu jo. Politiku všichni kritizují, ale vstoupit do ní nechtějí, aby se neušpinili, to je těžký. Koho pak lidi mají volit? Stačí si přečíst průzkumy veřejného mínění, co lidi chtěj’ a na co se koukaj’… Tak co bys vlastně čekal? Navíc to, že je někdo v něčem kvalitní, nutně neznamená, že bude kvalitní i v politice. Pamatuju si, jak byl Vláďa Mišík – začátkem devadesátých let – nešťastnej v České národní radě, protože politice nerozuměl, ale tím, jak je poctivej, potřeboval každou jednotlivost prostudovat – dost často šlo o věci, který ho hodně otravovaly. Takže když to pak skončilo, ohromně se mu ulevilo.

S Vlaďou Mišíkem jste se seznámili přes zesnulého basáka Jasné páky a Hudby Praha Ivana Wünsche, nebo ještě dříve?

Samozřejmě že se oni dva Leteňáci, ročník 47, kamarádili a scházeli se v hospodách od puberty. Navíc, pokud se nemýlím, Ivan nakrátko dělal i bedňáka u Flamenga. Vláďu jsem ale poznal ještě dřív, myslím v polovině sedmdesátých let, kdy jsme se potkávali ve vinárně U zpěváčků, kam Ivan nechodil, protože nepil víno. Zavedl mě tam Karel Haloun (vyhlášený grafik a nehrající člen Jasné páky; pozn. red.), chodila tam parta z uměleckých škol, pouštělo se na ksicht a po večerech tam vedle Vládi hrával třeba Petr Kalandra a nakonec i já.

Jak Ivan ovlivňoval podobu Jasné páky?

Rozhodně ne moc instrumentálně. Před Pákou na basu moc nehrál a vlastně mu to ani moc nešlo, ale tohle všecko vyvažoval přirozenou muzikálností a obřím přehledem. Byl bezvadným filtrem ve smyslu toho, že když jsem přišel s něčím novým, on mě hned varoval, že se to podobá tomu a tomu. I proto se do Páky náramně hodil, protože byla postavena na jiných kořenech. Páka byla večírková kapela… My se chtěli bavit, hrát si…

Muselo vám být jasné, že se to bolševikům nebude líbit…

Jasně že jsme všichni věděli, jak zametli s Plastikama, ale chtěli jsme si prostě dělat, co chceme my. A narazili jsme na úplně stejný mantinely tehdejší společnosti, i když v našem případě to oproti Plastikům byl „pionýrský tábor“. Pár let po Chartě? Takhle naivně? Dneska nechápu, jak nás to mohlo napadnout. Ale holt jsme na ně byli málo připravený, protože zrovna v té době se zdálo, že se půjde trochu nadechnout. My jsme byli tak zakoukaný do sebe a do svý hudby, že jsme asi nějak přestali vnímat tu komoušskou realitu.

V roce 1977 jsi podepsal Chartu 77 a následně dal na mámino přemlouvání a podpis zrušil.

Podepsal jsem ji ve druhé vlně – myslím, že společně třeba s Vlastou Třešnákem, Zbyňkem Benýškem, Vráťou Brabencem nebo Eugenem Brikciem a spoustou dalších. Téměř všechny je během několika následujících let vyhnali ze země a mně by se asi stalo totéž. Vlastně jsem se podvolil mamince, jež mě přemlouvala, abych to odvolal, že jinak ségru – jako dceru vyhozenejch komunistů po osmašedesátým – nevezmou ani na střední školu. Musím říct, že se mi přátelé ani moc nedivili. Nakonec jediný z té druhé vlny, který tady zůstal, Petr Uhl, šel sedět. Po odvolání podpisu jsem se styděl vídat s některými přáteli, jako třeba s Vlastou nebo Benýškem, připadal si blbě a ztraceně a začal se víc zajímat o hraní. Ale trable jsme mezi sebou neměli. Často, ještě před tím, než odjeli, se přišli na Páku podívat… Najednou jsem viděl, jak ty lidi mizej’ jeden za druhým, opravdu hrozný! To bylo memento!

Zachovalo se správně Československo nebo později Česko k lidem, kteří se vraceli domů?

Nevím, co bys čekal? S většinou lidí, co odešli, jsem se zase rád setkal a mají pro mě přidanou hodnotu, protože žili někde jinde a je to na nich strašně znát. Ten zážitek svobody. A teď nemám na mysli jen dřívější přátele a známé, ale během doby jsem poznal i mnoho dalších navrátilců z emigrace. Často to jsou lidé z úplně jiného oboru, avšak je na nich poznat, že někde byli, že mají úplně jinou životní zkušenost a jiný rozhled. Jak se k nim zachovalo Československo, je věc druhá. Myslím, že většinou byli spíš na obtíž, protože všechno viděli jinýma očima.

Kdysi jste zpívali: „Špinavý, špinavý, špinavý / mi ukázala záda / nepila, kouřila, nevadí / vždyť to má tolik ráda,“ dnes zpíváte: „Nakreslím na zem pruh křídou / rozdělíme si byt / ty budeš čekat na Frajera / já budu tiše pít.“ Myslíš, že to částečně definuje proměnu rockera v čase?

Nevím… Když plyne čas, tak, řekněme, ostrý písničky se už dělají hůř, protože máš třeba na duši a na těle různé šrámy, jež tě poznamenají a vytvářejí nějaký smutek, který jsem já třeba před nedávnem docela intenzívně prožíval. Ale proč by proti nějakému výkřiku nemohl přijít povzdech?

Jak se žije rockerovi bez kusu plíce?

Já to měl trochu virtuální, ve smyslu toho, že ve mně našli něco, co nebolelo, a nijak jsem to necítil. Když mě kuchli, bylo mi po operaci hodně blbě, ale oklepal jsem se dost rychle a neměl žádné výrazné problémy a jako vzorný pacient přestal kouřit. Nejvíc mi vadilo, že nemůžu kouřit trávu – zkoušel jsem to perorálně, ale to mě nebavilo, protože to máš jindy, než to potřebuješ. Jenže pak mě po půl roce chytlo revma a já začal znova kouřit. Takže: Nejdřív jsem měl pocit, že jsem z toho operací jako myška vyklouznul, pak mě hnali na chemoterapii, ale protože jsem tam viděl, že půlka lidí je nemocná z nemoci, druhá z té léčby, tak jsem odtamtud rychle utek’ a zdálo se, že mi nic není. Až po půl roce mě chytla nemoc, na kterou se neumírá, ale je nevyléčitelná. A teď vidím, že to nebylo jen tak. Že žiju v nastaveném čase, a takhle to musí člověk brát. Koneckonců nic jiného nezbývá.

VOJTĚCH LINDAUR 24. listopadu 2011 • 00:15

Zpěvák a hudebník Michal Ambrož|Reflex

Zatímco v Polsku se z gdaňských loděnic vyvalila mohutná vlna odporu proti komunistické vládě a spěla k založení Solidarity, v Československu to zkraje roku 1980 jen zašplouchalo: v tuzemském málem skomírajícím rocku počala se vzdouvat takřečená česká nová vlna, jež už navždy pozměnila charakter zdejší populární hudby. Za její věrozvěsty byla považována kapela Jasná páka, jež svůj první koncert ODEHRÁLA 18. 11. 1981.

SNAD POPRVÉ V HISTORII tohoto žánru (Želva, Mišík, Prokop a Plastici budiž vytčeni před závorku) se z už značně zdevastovaného podhoubí urodilo cosi velmi autentického (ve smyslu rock’n’rollového rebelství) a cosi výsostně českého se všemi odkazy na dávnou kulturní tradici absurdity, ironie a černého humoru (od Kafky, Haška, Ladislava Klímy až po Hrabala či Bondyho). Na hony vzdálená artrockovým slovanským epopejím či jazzrockové ekvilibristice měla česká, tehdy spíš pražská, nová vlna také jen málo společného s čitelnější britskou či americkou new wave. Žánrový rozptyl kapel v první polovině osmdesátých let byl velmi široký: reggae (Babalet), šantánové ska (Nahoru po schodišti dolů Band), depresívní romantismus (Precedens), dechovkově rocková perzifláž (Krásné nové stroje), velvetovský revival (Garáž), intelektuální punk (Dybbuk), „nový“ pop (Letadlo), retro (Visací zámek) a jistěže jedinečná směs všeho dohromady v podání někdejšího jazzrockového ansámblu Pražského výběru. Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě.

A Jasná páka byla a dodnes je, bůh a ještě pár z nás tušíme proč, považovaná za pionýry a věrozvěsty české nové vlny.

STARÁ VLNA – NOVÁ VLNA

Stalo se nejspíš na jednom z mnoha pověstných večírků v letenském sídle Vladimíra Mišíka. Leténský bohém známý pod zkratkou JIW (Jan Ivan Wünsch) si ze spousty různých mejdanových týpků vybral k řeči uhrančivého vlasatce, folkaře a kytaristu orchestru divadla Semafor(!). Ačkoli trochu vypadal jako Ernesto Che Guevara, jmenoval se Michal Ambrož: vyznali si lásku k Rolling Stones. Podruhé na sebe narazili v baru divadélka Rubín, které nemělo nic společného s tehdy vynalezenou Rubikovou kostkou, protože se dávno předtím jmenovalo Orfeus. Alkohol zboural zábrany a oba vytasili svá privatissima: Michal doznal, že zrovna založil rock’n’rollovou kapelu, a Wünsch připustil, že kdysi hrával na baskytaru. Notovali si, plácli si.

Kapela s dosti slabomyslným názvem Mrňous Singers sestávala kromě Ambrože z akademického malíře ďábelského vzezření Dády Albrechta v roli hlavního zpěváka, Josefa Jandy, ortodoxního surrealisty- klávesisty, teenagerů Davida Kollera (bubny) a dalšího kytaristy – Bohumila Zatloukala. Jen málo uspořádaný hluk ostřil dívčí jekot (Markéta Vojtěchová a Ivana Fraňová). Když JIW, bez baskytary, zato se síťovkou s množstvím lahvových piv, přišel v lednu 1981 na první zkoušku, původní baskytarista František Chobot už měl jednosměrnou letenku do SRN. Seznamovací večírek proběhl ke spokojenosti všech, třiačtyřicetiletý Ivan si ovšem ráno uvědomil, že na baskytaru nesáhl dobrých patnáct let a chystaný repertoár (Johnny Winter, Dylan, Yardbirds, Bowie a samozřejmě Rolling Stones) bude (v rozporu s jeho příslovečnou leností) vyžadovat jistý trénink. Pokušení však bylo příliš silné a jistou výzvou byl i Kulhánkův (tehdy profesionální LA Blues Band) despekt, s nímž mu půjčoval jednu ze svých baskytar Fender.

Nezbývalo než vymyslit nový název: Wünschův návrh – Těžká doba – z pochopitelných důvodů neprošel, a tak se zamyslel surrealista Pepa Janda. Úsloví „jasná páka“ ve smyslu „to je zřejmé“ bylo tehdy velmi frekventované zejména v hospodách U Třemošné, Radhošť či U tržnice, kde tenkrát členové začínající kapely prakticky bivakovali. Mimo jiné tam tehdy potkali Luboše Schmidtmajera, zvaného Pupi, který se navzdory době stal šéfem nově založeného Junior klubu Na chmelnici. Snad tenkrát mezi řečí padlo datum 18. listopadu 1981. Že by se to vymyslelo tak jako koncert „stará vlna – nová vlna“. Stará vlna – to mělo být jen příležitostné sdružení (Vladimír Mišík, Jan Hrubý, Vladimír Merta, bří Veselí, kteří si mezi sebou proházeli nástroje) a ta „nová“ byla jasná.

Pravda, leccos bylo nazkoušeno (první letní soustředění v Ambrožově sídle v Okrouhlici bylo nesmírně zábavné i plodné, duch malíře Jana Zrzavého křepčil v rytmu rock’n’rollu, až se jeho originály na stěnách třásly), dokonce se v repertoáru objevily první vlastní skladby (Ryba Badys, Kollerova Majolenka, Výlet či Paralet), leč tréma byla obrovská, a když asi po hodině spustil milosrdný osud oponu nad tím představením, novopečení umělci se defnitivně ponořili do alkoholové mlhy. Ku podivu všech se však po Praze začalo o Jasné páce mluvit v superlativech – konečně zase big beat! Cosi se dalo do pohybu: přibyly další písničky (Špinavý záda, Pal odsuď, hajzle, Cizej chlap), jež byly vším na míle vzdálené od tehdejšího „slušně vychovaného“ rocku, plného jasných zpráv, návodů na to, jak by se měli mladí lidé organizovaně bavit a čeho by se měli podle Oldy Říhy vystříhat. Byly totiž o životě ve státě, který realitu maskoval stupidními hesly. Znamenité posilující slogany, zejména v okamžiku, kdy se máry s mrtvým Brežněvem neplánovaně vysypaly do kremelského hrobu ještě před funébrmaršem. I když se to tak nejevilo, cosi končilo.

DEFINITIVNÍ ŘEŠENÍ ROCKOVÉ OTÁZKY

Prvně jsem Halounův plakátek s vývrtkou kombinovanou s pivním otvírákem (ano, i to byla „jasná páka“) uviděl na lampě pouličního osvětlení. Zval na koncert kapely kamsi do Čisté u Rakovníka – zaujal mne ten název i obrázek, tak jsem jel. Koncert se nekonal. O deset let později jsem se Ivana ptal proč asi. Příznačně si to nepamatoval. V Praze jsem si to vynahradil. Z poměrně konzervativního adoranta Franka Zappy či Doors, rocku v opozici, Třešňáka a zdejších Extempore se během půldruhé hodiny stal poměrně logicky nadšený příznivec těch pravda, divně nalíčených, ale přes všecky opičky velmi velmi syrových rockerů. Jasná páka!

JIW, tehdy prodavač podniku Včela na úseku ryby-drůbež-zvěřina, se už vzhledem a gesty poněkud vymykal: na pódiu působil přes obvyklá promile vlastně docela rozvážně, decentně, tak nějak sošně – a když člověk přivřel všecky uši, tak by si byl mohl myslit, že právě on je hudebním pilířem kapely. Nebyl. Byl však (společně s Michalem Ambrožem) tím, který svým přístupem k životu vytvářel jedinečné prostředí, jímž Jasná páka okouzlovala i posilovala mladé posluchače napříč sociálním i intelektuálním spektrem.

V průběhu dvou úchvatných let (do jara 1983) se Jasná páka malinko proměňovala – odešel David Koller, Bohouš Zatloukal, Pepa Janda a Ivana Fraňová, přibyli Zatloukalův starší bratr Vladimír, bubeník Libor Kubánek a pak taky další dračice: Zdena Pištěková a Alena Daňková. V repertoáru přibývaly vlastní skladby, konečně tak trochu v duchu vzývané nové vlny (hlavně pod vlivem newyorských B 52’s, jež Ivan do nejdelší smrti – v roce 1999 – miloval), a Páka se snad proti své vůli stala ikonou těch časů, stejně důležitou jako Plastici v první polovině předchozí dekády. Jen Pražský výběr byl populárnější, ale Ambrož, Albrecht a Wünsch byli neskonale důležitější. Z „rockového“ pohledu byly ty časy prakticky identické s koncem šedesátých let – po určitém uvolnění cenzury (ano, na sklonku sedmdesátých let se více méně mimoděk a z velké části taky díky dramaturgii legendárních Pražských jazzových dnů či ostudě z procesu s undergroundem) veřeje zatrusené stranovládou a Esesem poskoky zdánlivě pootevřely. Krásné zdání, brutální probuzení made in StB: akce stíhala akci. Byly promyšlené: jedna navazovala na druhou s cílem likvidovat rašící „kontrakulturu“ s důrazem na populární hudbu. Jednou z nich byl i pověstný Trojanův vyhlazovací seznam (1981) – „ty smíš, ty jen málo, vy za dvě piva, ostatní nic a nepoddajný zbytek zfárat do dolů“. Kriminál po blamáži s Plastic People už tento neblaze proslulý pražský kulturní pověřenec (kapitán StB) neriskoval. Jeho druzi ve zbrani, další Pepíci Goebbelsové, nejprve poslali k ledu Vladimíra Mišíka (až do konečného zapomnění), deklasovali v mezích zákona odbojný (odborný) časopis Melodie a zjara 1983 se konečně rozhodli vymazat z dosud nepokažených myslí i Pražský výběr, jenž svým koncertem „urazil pracující Hradce Králové“. Z dnešního pohledu nepochopitelné absurdní drama korunovali komunisté akcí, kterou z jejich pohledu lze nazvat „definitivní řešení rockové otázky“.

Dvanácté číslo časopisu Tribuna (jemuž se poměrně právem říkalo Árijský boj) nabídlo čtenářům neuvěřitelnou slátaninu nazvanou Nová vlna se starým obsahem, podepsanou smyšleným jménem Krýzl Jan, ve skutečnosti to však byl celostátní povel k likvidaci všeho a všech, kdo se vymykal oficiálně vykolíkované představě o kultuře. Hloupost toho textu byla do nebe volající: ještě po deseti letech se pravděpodobný autor (Jiří Janouškovec) vymlouval na „zásahy shora“, proti nimž nesvedli redaktoři Tribuny, vlajkového tlampače ÚV KSČ, nic. Ach bože!

JIW si „úvod a stať“ přečetl. Šklebil se až do chvíle, než mu došel „závěr“. Z textu totiž vyplývalo, že Jasná páka kráčí na popraviště první. Ivan si to spočetl dost dobře. Hned pár dnů po uveřejnění článku se Jasná páka musela podrobit potupné rekvalifikaci. A když se po „praktické ukázce“, snad v klubu Na Petynce, v ortelu komise (černé na bílém) objevila slova o tom, že „texty mohou mít negativní vliv na mládež a hudba je v rozporu s vytyčenou kulturní politikou strany“, bylo všem bolestně zřejmé, že ten den přestala Jasná páka existovat. Wünsch a Ambrož se šli ožrat do přilehlé břevnovské hospody, Vladimír „Dáda“ Albrecht si od malířského stojanu začal odskakovat do Bohnic, ještě později naopak: z blázince k napnutému plátnu. Konečný klid měly zjednat ruské rakety středního dosahu tehdy nově rozmístěné na území ČSSR. Poslední takt orchestru, loď měla jít ke dnu. Leč zdejší novovlnný Titanic byl jinak stavěný. Měl své třinácté komory: vynalézavost, vůli, nezlomný humor. A ledovec, do kterého intuitivně boural, už tál. Jakkoli se ta představa zdála šílená, každá žhavá lest byla dobrá.

HUDBA PRAHA

Když Michal s Ivanem vystřízlivěli, přišly ke slovu lsti. V první řadě bylo nutné změnit název: historka s nemohoucím dědečkem v polorozbořeném stavení baskytaristy Žlutýho psa je dostatečně otřepaná, jen dodejme, že prarodič Plech supersenior byl vášnivým sběratelem všech novinových zpráv týkajících se Titaniku(!), jako kdyby tušil, oč jeho nevlastním vnukům při nekonečných mejdanech a hlasitých zkouškách ve vedlejší místnosti kráčí. Kravál se snažil přeřvat mantrou Hudbááááá! Praháááá! JIW, v té době sice opět nezaměstnaný, leč privátně šťastný novopečený spolubydlící milované E. a nájemník košířského bytu bez maminky Anny, věčně vášnivý sběratel kuriozit, si na ni vzpomněl: Hudba Praha. A bylo to. S novým zřizovatelem, nezbytnou institucí pro povolovací řízení (což dnes zní jako slova dávno již mrtvého jazyka) to bylo horší.

Řízením osudu jsem byl u toho. Miloše Lauermana jsem znal z nelegálních burz s gramofonovými deskami a z kulturního střediska Opatov na Jižním Městě, kam jsem koncem roku 1983 nastoupil coby sálový dělník, jenž to po dvou týdnech dotáhl na dramaturga. Navzdory lásce k rocku byl M. L. jakýmsi činovníkem svazácké organizace v závodě Mikrotechna ModModřany. Já měl sál pro tři stovky lidí, Lauerman potřebné razítko a Hudba Praha (Jasná páka) energii k rozdávání. Nic nechybělo, toto játro bylo (zatím) zdravé … Tak jsme se tehdy sešli.

Každý, kdo chtěl, tu průhlednou lest odhalil: Vždyť to je přece Jasná páka! Jenže Hudba Praha Jasná páka nebyla. Nového klávesistu Tomáše Voláka znal Ivan ze svého víceméně náhodného angažmá v prvním postextemporáckém provizóriu Mikoláše Chadimy, letenského málem souseda, v programu s názvem Jsme zdrávi a daří se nám dobře. Volák, zvaný Bond, se pak stal prvním novicem kapely. To však nebyla jediná ani podstatná změna. Ambrož, takto hlavní strůjce nového repertoáru nové kapely, v sobě nezapřel folkařskou minulost a na nových skladbách to bylo znát. Nelze neocitovat kolegu Josefa Vlčka, tehdy (a snad i dodnes) přítele kapely: v knize Excentrici v přízemí, velmi revoluční publikaci (na tehdejší časy), po dotkl: „Dusí se (Ambrož) svými problémy, ale už ví, že vztek a zuřivost nejsou k ničemu. Klade si otázky, na něž nezná odpovědi. Nevím, neznám, nejsem si jist. To jsou hlavní témata nového souboru, který Michal vykřesal ze zbytku Jasné páky. Spadly ti růžový brejličky/Byly už rozbitý stejně. Nové skladby jako by byly posedlé neuchopitelností tohoto světa. Něco, nějak, někde …“ Hned od prvního koncertu v květnu 1984 šla po Praze zasvěcená řeč: Hudba Praha – to je komerce. Byl to hrubý omyl tvrdého jádra příznivců Jasné páky. Ambrož jako autor dospěl: „Jen skleněný stěny/Ticho jako křik/ Jinak žádný změny/Všechno je jen zvyk/Můžem si bejt jistý/Je to zlý.“ Atmosféra poloviny osmdesátých let ve dvou řádcích. K novému repertoáru přidal písničku taky JIW: Zákon o zachování energie. „Ještě jsem neviděl takovouhle díru,“ zpíval si tam.

A já se ho po letech ptal, o jakou holku šlo. „To byl ten byt v Košířích, debile,“ smál se Ivan, až se za bohatýrský břich popadal.