Černá hodinka na spisovatelském bytě: Básník Andrei z Běloruska aneb Velký vlastenec, recyklátor a kecálista
Ve sloupcích Folného pátku potkáte figurky zalidňující spisovatelův londýnský svět posledních let nebo přátele, které „píšící hotelový manažer“ Jan Folný potkal během tvůrčího pobytu v Krakově: šíleného svatebního fotografa Jesúse, běloruského básníka Andreie, uklízečku-intelektuálku Dorotu, ale také mladého gaye Pavla, který si zatím neví rady se svým „vyoutováním“.
Přijel jsem v deset večer do domu, kde žijí a pracují literáti z různých evropských zemí, a očekával: víno, ženy, muže, zpěv a tanec. Místo toho mě ve společné kuchyni přivítal výpadek proudu, smrad z přeplněných lednic a příliš komplikovaný systém třídění odpadu.
Pohyboval jsem se po kuchyni se zapalovačem v ruce a snažil se najít vývrtku, protože minimálně na víno jsem ten večer rezignovat nehodlal. Šmátral jsem po ulepené kredenci, až jsem nahmatal živou chlupatou ruku, co se významně opírala o stůl. Málem to se mnou praštilo. Chlupatice rozsvítila lampu na baterky. Držel ji Andrei, básník z Běloruska, jak se rusky představil.
Já se mu představil jako pisálek z Česka. Popletená panslovanština babišovského typu, kterou jsem na to použil, mě ale brzy zradila, a tak jsem na něj začal chrlit otázky v angličtině. Kde jsou všichni? Jaký to tu je? Kdo tu všechno je? Kde se pije? A kde tančí? A co on, co píše? A jak už je tu dlouho? Na nic neodpověděl. Asi nerozuměl.
„A kak dólgo už tady živjoš?“ zeptal jsem se ho svou pararuštinou. „Adín god.“ „Wow, tak to je super.“ - „Nie, to není super. Už jsem celý god bez své rodiny, Lukašenko mě o ni okradl, o můj život mě okradl…“
Řekl jsem sorry a znovu taky wow, tentokrát ale jen sám pro sebe, protože mi Andrei nedal prostor. Pokračoval v detailním vykreslení politické situace v současném Bělorusku a v plamenné obžalobě politického vedení země, kvůli kterému musel emigrovat. Nešetřil konkrétnostmi, vyjmenoval většinu účastníků protivládních demonstrací z minulého týdne v Gomelu a Mogilevu, zasypal mě detaily konkrétních situací a lidských osudů. Z toho, co jsem pochytil, můžu potvrdit, že to bylo velmi zajímavé, jen trochu moc zevrubné. Asi jako kdybych mu já dopodrobna vysvětloval, jak odlišná je politická příslušnost zastupitelů Chodova na Praze 11 a Chodova na Karlovarsku.
A protože plynule, ale stejně zaníceně přešel k úplnému výčtu svých básnických děl za poslední dvě dekády, rozbalil jsem si svačinu. Když jsem dojedl chleba se salámem, byl Andrei teprve u svých časopiseckých příspěvků z počátku nového milénia, a tak jsem si rozbalil i čokoládovou tyčinku. Když jsem dojedl i tu, Andrei zrovna porovnával svou intimní a vlasteneckou lyriku, zničehonic mě zachránila elektřina. Zrovna naskočila.
„Fiat lux! Rád paznakómil sa s těbou, sejčas du spat,“ řekl jsem mu. Taky jsem dramaticky zívl a vyhodil obal od čokolády do koše, co byl nejblíž. „Éto něrecyklovatelne,“ upozornil mě Andrei a ukázal na dvaadvacet různých odpadkových košů s nápisy snad ve všech evropských jazycích. „OK, spakojnoj nóči.“
Ve svém pokoji jsem poté zatlačil korek do láhve, ožbluňklo mě to, a nalil jsem si velkou sklenici. Pak jsem vyndal počítač, protože jsem si řekl, že nejen o víno, ale ani o ženy, muže, zpěv a tanec bych se během své první noci na literární rezidenci neměl ochudit, třebaže jen online. Ještě než se mi načetla daná videa, dorazil na mou obrazovku vzkaz od mého nového facebookového přítele.
„Pěkně vítej ve vile / ať je ti tu mile,“ píše mi můj nový spolubydlící Andrei perfektní angličtinou, co se rýmuje. „Odpad musíš lépe třídit / snad se ti tu bude líbit. A třídíme pochopitelně / i v pokojích i v koupelně.“
