„Obézní běloch v propoceném triku z nejlacinější tržnice“ a jeho velmi povedené reportáže v nové knize
Pavel Novotný řečený Pawluscha (1969) má za sebou řadu studijních a profesních zkušeností: studoval kupříkladu religionistiku, pracoval jako hrobník či dispečer, působil i jako reklamní textař a hudebník, známý je jako reportér, který navštívil desítky zemí. Svoje reportérské zážitky nyní vydává v knize Proč Alláh stvořil kalašnikov: Reportérem z válek, mešit i bazarů.
Arabské jméno pro Boha není v titulu publikace Proč Alláh stvořil kalašnikov: Reportérem z válek, mešit i bazarů náhodou. V knize je výrazně přítomný autorův zájem religionisty, který se snaží navštívené prostředí nahlédnout právě z náboženské stránky, a to nikoli ve formě deklarovaných norem chování, ale spíše toho, jak jsou tyto zásady dodržovány v praxi. (Od náboženství jako takového si přitom udržuje větší odstup než třeba loni David Jakš v knize Míň než kopnout si do psa, v níž tento reportér ČRo 1 - Radiožurnálu naznačoval, že na některých místech Vietnamu prožívá pocity déjà vu, jako někdo, kdo se prostě nově reinkarnoval.)
Alláh, rokenrol, alkohol
V knize Pavla Pawluschi Novotného se tak setkáme s muslimy holdujícími rokenrolu a alkoholu, případně takovými, kteří se sice odmítají dotknout piva, ale peníze od západních turistů za ně inkasují bez rozpaků. (Dotyční zákazníci si ovšem musejí studené plechovky z chladicího boxu brát sami). Dozvíme se o tom, jak velká byla v Afghánistánu obliba bollywoodských seriálů, jež prý zašla tak daleko, že v některých místech kvůli jejich sledování posunuli čas večerní modlitby. Nebo o tamních vojenských velitelích, na jejichž bizarních mejdanech prý tančí i chlapci zakoupení od chudých rodičů coby budoucí prostituti.
Ale autor nezůstává jen v prostředí islámu. S nemalým pobavením píše o ortodoxních židech, kteří vytvářejí izolované komunity. Ostentativně prchají před vyzývavě oblečenými ženami – ale když podnikají s módou, nemají problém při tom spolupracovat s vyzývavým sexuálním symbolem Kim Kardashianovou.
Dodejme, že podobné paradoxy najdeme ve všech náboženských komunitách, což jistě dobře ví i autor. Ten podobné příklady také neuvádí proto, aby se pohoršoval nad pokrytectvím nebo zkažeností muslimů či židů, spíš mu jde o to, ukázat, že ani vyznavači Alláha nejsou ve své většině fanatici, ale lidé v mnoha věcech nedůslední. Nejde většinou o „skalní“ věřící, ale nezřídka o lidi, pro které může být příklon k víře motivován velmi odlišnými příčinami, někdy prostě jen odporem k modernímu světu.
Tak jako je tomu kdekoli jinde na světě. Ostatně autor v knize zmiňuje stejně tak paradoxní jako skandální příklad českých vojáků sloužících demokratickému státu, kteří téměř po celou dobu svého působení v Lógaru nosili na přilbách erby nacistických divizí a brigád SS.
Obtloustlý podivín s tváří jako tvaroh
To, jak jsou u nás muslimové démonizováni a jak málo o nich reálně víme, byl také jeden z důvodů, proč kniha vůbec vznikla. Jak totiž Novotný tvrdí o muslimech, které pozoruje na istanbulském letišti: „Drtivá většina z nich netuší, kde Češi bydlí. Jsem si ale jistý, že jim přejí vše dobré. A že by žasli, kdyby se z antiislámských pamfletů dozvěděli, že přece netouží po ničem jiném než kolonizovat, zaplavit a zničit drobnou, zapouzdřenou kotlinku kdesi mezi Německem a Sovětským svazem.“
Scéna v letištní hale nepokračuje útokem islamistických teroristů, ale výjevem místní dívky s ledabyle zahalenými vlasy a úchvatnýma mandlovýma očima, která ale odchází k jinému letadlu: „Ona kulhá a já se zamiloval.“ Čímž ovšem mikropříběh končí. Nicméně autor i v dalších kapitolách vystupuje jako někdo, kdo je v dějích, které jako novinář pokrývá, nejen citově zaangažovaný, ale přímo plně ponořený mentálně i tělesně. Opakovaně přitom popisuje vlastní vizáž, kterou líčí jako nepříliš vábnou, ale pro jeho profesi výhodnou, protože díky ní snadno splyne s každým prostředím: „Obtloustlý podivín s tváří jako tvaroh“ nebo „obézní běloch v propoceném triku z nejlacinější tržnice“. Když se ale připlete do cesty bodyguardům amerického prezidenta, ti jeho hřmotné tělo odklidí z cesty v „cuku letu“. Když se prý k němu na kterémsi summitu blížil americký prezident Bill Clinton, stál vteřinu před tím několik metrů před ním uprostřed chodby, aby se „pak v tom samém okamžiku viděl přimáčknutý ke zdi“.
V tomto smyslu má Novotný daleko k představě elegantního, distancovaného a distingovaného novináře. Čemuž odpovídá i jeho vyjadřování: v knize nešetří razantně formulovanými tezemi a jadrnými výrazy („Ve Svaté zemi se z archeologie stala děvka“). A některé jeho vtípky asi každému nepřijdou úplně vtipné, jako když podotýká, že jediné, co vyčítá brněnským muslimům, je jejich „brněnství“. Dotyční totiž podle něj „nejen mluví, ale i přemýšlejí jako obyvatelé této moravské… obce“. Ovšem tím, že je činí součástí stávajících konfliktů uvnitř naší společnosti, je do jejího širšího celku nenápadně integruje.
Tak trochu Neruda
A současně mu nemůžeme upřít pozorovatelský talent, jako v následující pasáži připomínající skvělé cestopisy Jana Nerudy, jenž ostatně kdysi také navštívil Turecko či Egypt. Novotný v ní vylíčil typologii holí, které byly nasazeny v bojích vedoucích k rezignaci prezidenta Mubáraka: „K vidění byly věru různé. Vycházkové i politické, jimiž se na pokyn prezidenta Mubáraka a za blahosklonného dozoru armády řezali Egypťané po hlavách na nejpamátnějším náměstí moderní Káhiry. Moderní městští šviháci používali baseballové pálky. Starší Egypťané vyřezávané, památeční kousky. Venkované držívali v mozolnatých rukou prostou lať, snad vytrženou z plůtku jejich pozemku. Mezi sofistikovanými tajnými policisty v civilu byl oblíbený kov, patrně pro svou účinnost. Kriminálníci nepohrdli ničím, ti mlátili a zabíjeli čímkoli.“ Pokud by z toho chtěl někdo zkratkovitě vyvodit závěry o vrozené egyptské/arabské agresivitě a barbarství, hned uveďme, že jindy Egypťané revoltují odlišně. Když byla skupina liberálních demonstrantů novým autoritářským režimem označena za teroristy, její členové přišli ukázat své zbraně: „vodní pistole místo samopalů, balonky v roli výbušnin“. Což nápadně připomíná zdejší recesistické počiny Společnosti za veselejší současnost, jak autor připomíná.
Kniha celkově představuje, jak napsal ve svém doporučení Jakub Szántó, poněkud neučesaný až divoký mix pákistánského rocku inspirovaného nápěvy islámských mystiků, „indických dekoltů za Tálibánu“ i zbožných a cudných židů využívajících reklamních služeb spoře oděné celebrity. Pro ty, kteří zvláště do Afghánistánu osobně necestují (nyní to není vůbec snadné), může svět tamních náboženských komunit (i v dalších zemích) přiblížit živě a nevšedně, i se všemi jejich vnitřními protiklady a napětími.
