Šibalské dědictví Ivana Vyskočila. Jak ovlivnil české divadlo přední protagonista nedivadla?

Píše se rok 2000, je jaro a já kráčím po schodišti pražské DAMU na katedru autorské tvorby a pedagogiky neboli KATaP. Jdu se podívat na jistého profesora Ivana Vyskočila, protože jsem tuhle v metru potkala dobrého kamaráda a ten mě cestou z Budějovické na Háje přesvědčil, že se určitě musím přihlásit na tuhle neznámou, ale úplně výjimečnou katedru. A tak stojím před Ivanem Vyskočilem, v ruce žmoulám jeho knihu Kosti, koukám do jeho tmavohnědých očí za zamlženými brýlemi a slyším ho, jak s poťouchlým úsměvem říká: „Vás zajímají moje kosti? Není to trochu předčasné?“

A pak je začátek léta a přijímací zkoušky a já těm stejným zvědavým očím tvrdím, že chci propojovat žurnalistiku a divadlo, protože ty dva světy mají tolik společného a můžou zachránit svět. A slyším ho, jak s laskavým úsměvem říká: „Ale jistě, to určitě zkuste, to je výborný nápad!“ A pak je podzim a začíná můj první semestr na DAMU a já kráčím po schodišti na KATaP… a jdu a jdu a ty dveře na katedru tam nejsou… prostě zmizely… všude jen čerstvě vymalovaná zeď… Vrátný mi pak vysvětlí, že KATaP existuje, jen přes prázdniny zazdili starý vchod a od září se na katedru chodí zadním schodištěm. Uf!