Z knihy O Pavlovi zůstalo v Divadle Na zábradlí hysterické potýkání dvou potemníků pod skleněnou vývěvou
Je kardinální rozdíl mezi nekorigovaným deníkovým svědectvím psaným v běhu času a mezi stylizovanými vzpomínkami po čtyřiceti letech. A také mezi obrazem člověka v jeho soukromé nahotě a naopak ve veřejné tvořivosti. Po adaptaci deníků Pavla Juráčka se dočkala dramatizace i vzpomínková kniha jeho manželky Dani Horákové – s o dost horším výsledkem.
V roce 2013 měla v brněnské Redutě premiéru Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Jan Mikulášek tu inscenoval zápisky scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935–1989), které jsem pod názvem Deník 1959–1974 editoval v roce 2003 v Národním filmovém archívu. Po přechodu souboru do pražského Divadla Na zábradlí byla hra přenesena i tam a hraje se dodnes.
Teď k ní přibyl pendant, dramatizace Anny Klimešové a Petra Erbese O Pavlovi. Vychází ze stejnojmenné knihy Dani Horákové (* 1947) z roku 2020, rekapitulující manželství právě s Juráčkem po odchodu do SRN koncem 70. let. V mezidobí vyšly totiž v nakladatelství Torst další Juráčkovy deníky, které jednak mé edici předcházejí, jednak po ní následují. Zejména ty druhé, do Juráčkova návratu do vlasti v roce 1983, jsou svědectvím takového rozkladu, že měly zůstat, soudím dodnes, součástí intimissima aktérů.
Nestalo se, a tak dostala v Torstu prostor i Horáková. Jenže je kardinální rozdíl mezi nekorigovaným deníkovým svědectvím psaným v běhu času a mezi stylizovanými vzpomínkami po čtyřiceti letech. A také mezi obrazem člověka v jeho soukromé nahotě, a naopak ve veřejné tvořivosti. O tom druhém není u Horákové ani teď v režii Klimešové celkem nic. Na rozdíl od Zlatých šedesátých zůstalo jen hysterické potýkání dvou brouků potemníků pod skleněnou vývěvou. Proč by ta netečná třtina větrem se klátící – Pavel – měla být soudcem třeba Formana či Menzela, není už jasno vůbec. Navíc ve fyzicky i mentálně zcela neadekvátním podání Michala Bednáře.
Jasno není ale ani o samotné Daně v excelentním podání Anežky Kubátové. Čím chce vlastně imponovat? Svou pragmatickou nechápavostí a poddajností, o níž sama Horáková mluví jako o stockholmském syndromu? Bylo by smutné, kdyby se ten případ vnímal jenom jako úžasná p*del, varianta toho, čím dnes bulvár zásobuje třeba na případu Dády Patrasové a Felixe Slováčka.
