Vojtěch Rynda: Peníze? Ano, ale ještě víc potřebuje Česká televize odvahu
S nadcházející volbou generálního ředitele České televize je víc než za běžného provozu na pořadu dne otázka, jaká by tato naše veřejnoprávní instituce měla být. Ať už svou pozici obhájí dosavadní dvojnásobný šéf Petr Dvořák, nebo se jí ujme někdo nový, některé věci by se změnit měly tak jako tak. ČT potřebuje zejména čtyři věci: zvýšit financování, decentralizovat rozhodování, nabrat odvahu a omladit ve smyslu nových pracovníků i nalezení způsobu, jak oslovit publikum pod čtyřicet. Všechny tyto věci spolu souvisejí.
Jedno je třeba vytknout před závorku. Kritizovat Českou televizi je vodou na mlýn kverulantům z politické scény i mimo ni, kterým je veřejnoprávní, nezávislá, v rámci možností nestranná služba trnem v oku. Protože právě služba je hlavním posláním ČT a „Česká“, jak jí říkají lidé od fochu, ji plní. Prokázala to zejména během pandemie a prokazuje to průběžně nejrůznějšími způsoby. Oříznout ji o etický rozměr nosiče hodnot nebo unést si ji pro politickou agendu by znamenalo krok směrem k totalizujícím mediálním poměrům v Polsku či Maďarsku, což je asi to nejhorší, co by se České televizi mohlo stát. Kritika ČT je na místě, ale ne taková, jež zasahuje základní principy jejího fungování.
Peníze a peníze
O peníze jde až v první řadě. Koncesionářské poplatky se nezvýšily od roku 2008, jejich reálná hodnota oproti tomu od té doby poklesla. Platit je je jako věřit ve svobodu slova: nemusí se mi líbit, co říkají (sledují) ostatní, ale podporuju instituci, která je přínosná všem. ČT by měla mít luxus nehledět na sledovanost pořadů pro minoritní diváky; dopomohlo by jí k tomu právě zvýšení poplatků a hledání alternativních způsobů financování. Místo toho až příliš sází na jistotu, respektive na to, co považuje za jistotu pro cílového diváka, jímž je, zhruba řečeno, člověk 40+ s vyšším vzděláním. Tomu se podřizuje výroba nových pořadů, opakování archívních, vybírání témat do zpravodajství, zvaní hostů do publicistiky…
Množí se také výtky, že prostor a práci dostávají stále tatáž jména, která si to umějí vydupat. To souvisí s centralizovanou strukturou rozhodovacích procesů, jež zabetonoval právě Petr Dvořák. Ten přitom na místo generálního ředitele v roce 2011 nastoupil s koncepcí otevřenosti a oslovování nových lidí. Chvíli fungovala, nyní ale výběrových řízení na nová místa probíhá zoufale málo. Čerstvá a kompetentní krev by se přitom měla vlít na vícero úrovní – mezi tvůrce, do vedení tvůrčích producentských skupin, do systému rozhodování… Ten je nyní ovládaný opatrným konformismem, snahou hlavně se nepokoušet o nic objevného, nevyčnívat ze struktur. A když se podaří pracovat na něčem, co ze zavedených kolejí vyčnívá, vedení se za projekt neumí postavit, propagovat ho, prodat. Jeden příklad za všechny – výborná minisérie Pět let, určená mladým divákům a srovnatelná s evropskou produkcí, skončila zastrčená na iVysílání, protože dvacátníci „nejsou cílovka“.
A právě iVysílání by se mohlo stát prostorem pro nejrychlejší a nejmarkantnější změnu. ČT se míjí s generací „mladých dospělých“ diváků nejen proto, že pro ně vyvíjí a nabízí jim jen málo adekvátního obsahu, ale i tím, že s nimi nekomunikuje náležitými, ideálně interaktivními kanály. Internetové iVysílání je konzervativní už názvem, natož provedením. Potřebovalo by atraktivnější nabídku a interface, propojení se sociálními sítěmi, prostor pro zpětnou vazbu… Kdo z dnešních diváků ve věkové skupině 15 až 35 let vůbec ví, že nějaké iVysílání existuje?
Jaké programy?
Z diváckého pohledu na ČT funguje možná nejlíp zpravodajství a dětský kanál Déčko. Objektivně je ČT největším tuzemským koproducentem celovečerních filmů, hraných i dokumentů, a ty si vesměs udržují solidní kvalitu. V oblasti seriálů velkolepé projekty, jako Devadesátky nebo Volha, nezakryjí absenci menších, pružnějších a právě na mladší generaci zaměřených formátů, o převisu nabídky kriminálek nemluvě. Česká televize jako celek by měla sebrat odvahu a nebát se nejen nových lidí, ale i formátů. Odvážné přitom byly zejména její „nepohodlné“ publicistické pořady, jako Nedej se nebo Náš venkov, které se nedávno v tichosti zametly pod koberec. S tvorbou na pomezí dokumentu a publicistiky má ČT momentálně velký problém: šikovní tvůrci, schopní rozkrývat společenskokritická témata, jí utíkají na komerční televize přežívat natáčením rutinních show.
A ještě na jedné věci potřebuje Česká televize zapracovat: na komunikaci uvnitř i navenek, kde „venek“ znamená hlavně zahraničí. Veřejnoprávní televize zejména ve Skandinávii fungují jinak, a aby s nimi byla ČT schopná držet krok, natož jim konkurovat, musí se otevřít inspiraci z jejich strany. Musí se také naučit prezentovat na zahraničních trzích, festivalech, fórech… To by na evropskou rovinu pomohlo posunout i zmíněnou „velmi solidní“, ale stále příliš lokální celovečerní tvorbu.
Ať už se novým generálním ředitelem ČT stane kterýkoliv z kandidátů, nevyhne se masívním škrtům o 910 miliónů korun, vyhlášeným loni, a čekají ho mimo jiné i úskalí spojená s restrukturalizací Státního fondu kinematografie. A i když o peníze jde až v první řadě, nejvíc ze zmíněných věcí bude nový šéf zřejmě potřebovat odvahu.
