Zbabělé zápisky Adély Knapové: Na cestu bránící se Ukrajinou vyrazila se dvěma transsexuály po boku
Po roce 1989 se tak nějak automaticky předpokládalo, že cestopisné knihy (i ty reportážní) přirozeně zaniknou, protože v čase, kdy nic není nemožné, si většina čtenářů – vnitřních emigrantů své vysněné ráje přijede osobně užít. Podobně reportážní texty zůstanou zachovány v časopisech, ale vydávat je knižně nemá moc smysl.
Už proto, že dle našich zkušeností byly takové knihy poplatné režimu, měly většinou propagandistický charakter. Samozřejmě vyjma třeba Mňačkových Opožděných reportáží, ale ty jsou v době přepólování společenského systému passé...
Egon Erwin to věděl!
Jenže opak se stal pravdou. I když některé žánry, které obecně každá totalitní moc zakazuje, „shořely“ na nepředstavitelnost limitů svobody (třeba erotická literatura, která se zcela vyčerpala), právě cestopisy i reportáže se ani nemusely znovu zrodit ze svého popela. Mají pevné místo v nakladatelských plánech, jsou čteny a vyhledávány. Cestovatelé si dokonce často vydávají své zážitky ze světa sami a na trhu si našlo pevné místo nakladatelství specializující se na kvalitní reportážní literaturu, česká řada slovenského Absyntu. Ostatně, E. E. Kisch kdysi prohlásil, že román se přežil, v budoucnosti bude podstatou krásné literatury reportáž. Je to samozřejmě nadsázka, ale zrovna poslední kniha prozaičky a reportérky Reflexu Adély Knapové (* 1976) tuhle predikci splňuje. Ale nepředbíhejme.
Každý náruživý čtenář má od mládí několik formativních textů. Mezi mými to byly Toulky světem (1963) Richarda Halliburtona, výběr z jeho nejlepších textů. Tento americký dobrodruh a spisovatel mohl u nás vycházet snad proto, že zemřel v roce 1939 (zmizel při pokusu o plavbu v čínské džunce z Hongkongu do San Franciska), takže nám už ideologicky nemohl škodit. Způsob jeho psaní mě bavil: nejenže navštěvoval a popisoval různá známá historická místa, ale snažil se třeba i zopakovat činy těch, kteří ta místa proslavili – přešel na slonu Alpy jako Hannibal nebo si vyzkoušel provoz Panamského průplavu, prohlásil sám sebe za loď. Psal příběhy s příběhem, sám byl jejich hrdinou, psal s humorem.
Knapová vs. Halliburton
Přejít odtud ke Zbabělým zápiskům z ukrajinské války (Fra, 396 stran) Adély Knapové vám může připadat jako hodně vachrlatý oslí můstek, ale její literární deník, literární reportáž, reportážní deník (jak kdo chce) o prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu má všechno to, co Halliburtona proslavilo. Hlavní hrdinkou je ona sama, což zas není v dnešní době prosazování nic tak odvážného. Odvážné je, že málokdo chce nést důsledky takové sebeprezentace tak jako ona. Příběh o naplánované cestě do Kyjeva autem válkou zasaženou Ukrajinou a vlastní odvaze či zbabělosti je propojen (ovinut) příběhem o jejích dvou nestandardních spolucestujících. Humor a ironie v té tragické situaci dennodenní konfrontace se zlem, hrůzou, neštěstím poskytují oddychový čas a zároveň takový kontrast zesiluje všechen ten děs. A taky je to ještě navíc vlastně vzorec klasického „on the road“: Cíl není ničím, cesta vším.
Nad ránem 24. února 2022 rozpoutal ruský prezident Vladimir Putin největší vojenský konflikt v Evropě od konce druhé světové války. Rusko zaútočilo na Ukrajinu. A několik hodin poté se jedna česká reportérka (a spisovatelka), rozhodla, že se „podívá“ do Kyjeva. Jet vstříc jakémukoliv válečnému konfliktu chce odvahu a taky dost bláznovství. Nicméně Knapová (dále AK) neodjela do pro ni zcela neznámé země: měla tu známé, Ukrajinu (a Rusko) navštěvovala a psala o tom reportážní povídky.
Tři ženy ve člunu, o transsexualitě nemluvě
Každopádně, na mission: impossible s ní nechtěl žádný kolega fotograf jet. Proto si vzpomněla na svou známou z Brna, Zuzanu, která sice nefotila, ale uměla střílet a měla zálibu ve vojenské výbavě, a ta si vzpomněla na svoji známou Lucii, která se živila focením na svatbách. Takže nakonec vyrazily ve třech, a k tomu navíc ještě s Luciiným dronem. Dron se hodí vždycky, vidět věci shora je trendy, ale na Ukrajině je to přece jen až moc. Aby příběh začal pěkně zostra, brzy se dozvíme, že Zuzana i Lucie se narodily s pindíkama, takže AK vyjela se dvěma transsexuály (male to female, MtF, z muže na ženu).
Přejmenovala si je na Laru Croft a Pamelu Anderson a v autě všechny tři vedly zahřívací a seznamovací holčičí řeči (a občas pronesené slovo „píča“ v tomto punktu není vulgární, naopak v kontrapozici s ukrajinským národním pozdravem „Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům“, který se začal používal už před sto lety, to literárně funguje). „Zírala jsem na silnici a skoro se smála, co už taky, ne? Jedu se dvěma transkama, který vůbec neznám a co vypadají, že slezly z béčkových filmů.“ A taky výraz „mít koule“ v jejich podání má neskonale komické konotace.
Kramle skutečnosti
Tahle taratinovská expozice však není u konce, protože se ukáže, že Lara si zapomněla pas, tak se pro něj musí jet zpět, a v Polsku si zase Pamela uvědomí, že má v pase mužskou fotku a jméno Silvestr Tarantino (což zaručuje anonymitu v době tranzice, ale strážcům hranic se to těžko vysvětluje). Tahle historka je jen zastírací manévr, není vlastně vůbec podstatná, Pamela-Silvestr se přes polsko-ukrajinské hranice nedostane (je to fér ji vysadit?). To už však má osádka auta za sebou první zkušenosti s kolonami uprchlíků a do toho se dozvíte o setkání s Italem, který jezdí zachraňovat psi a kočky z opuštěných ukrajinských útulků. Pak AK předběhne děj a napíše: „Za další dva týdny bude mrtvý.“ Ráz na ráz. To není hřeb, to je kramle skutečnosti, která by v nás rezonovala bez té legrandy o transkách mnohem méně.
Stejně jako Itala pak Rusové rozstříleli i kamarádku Lenu, kontakt AK ve Lvově, se kterou se ani nikdy neviděla. Prozrazovat další děj je nefér, tak snad jen pár záznamů, glos na okraji… Rozvaliny na jedné straně, moderně vybavené byty či zařízení v místech, kde by to nikdo nečekal – válka a „normální“ pokračující život – je vůbec možné, být v takové situaci neutrální jako novinář? – někteří lidé jako „bytosti z komiksu“ – občasný nesmyslný smích, „že se v podstatě všemu směju“, jako reakce na neschopnost přijmout tu absurditu, hysterie jako způsob, jak se aspoň trochu uvolnit ze stresu – svět tam venku prorostlý žilkami lajkování, zprávy z bojiště jako pravidelná kalorická potrava globalizace – každý může být agent, ale stačí jedno číslo Reflexu s Putinem na obálce: pište, je třeba o nás psát – AK jede v ukořistěném ruském tanku a Valja šije v Žytomyru neprůstřelné vesty, každý den jednu – Rusové zrovna ostřelují jadernou elektrárnu v Záporoží – co se jednou s těmi všemi zbraněmi stane? – bombardování Bílé Cerkve, šílenství těch, kteří zrovna v té chvíli o někoho blízkého přišli, a do toho zprávy z domova, že se na Ukrajině vlastně nic neděje – heslo ukrajinských vojáků „Noc je strategická“: jako kdyby si Holan na Kampě nasadil zařízení pro noční vidění – ukrajinští mrtví jsou jiní než ti naši, kteří nás vlastně provázejí celým životem – střídající se pocity, ten, že její novinářská práce má konečně smysl, se přetahuje s tím, že nic nesplnila, že je to marnost –
„Zápisky“ jsou její nejlepší věc
Vlastně by to byl krátký, jednoduchý příběh. Chtěla někam dojet, ale nakonec, už dávno bez Lary, 200 km od Kyjeva, to otočila na Oděsu (nikdy nebyla u Černého moře) a pak přes Dunaj do Rumunska… Stejně ji od toho všichni zrazovali. Tady příběh končí (ale vlastně začíná nový, nechte se překvapit). Když na hranicích na začátku cesty nevzali do auta doktora, který se potřeboval vrátit zpět, bylo to zbabělé? A když pak sama nenabídla při návratu domů místo v autě příbuzným svých známých, má se za to stydět? Odvaha a zbabělost se v tomto příběhu (a v této situaci) nepodobají výběru mezi buď/anebo, mezi ano a ne při programování. Mají blíž k Janusovým opačným tvářím, jsou provázané, je to jin a jang, chcete-li. Zbabělé ty autorčiny zápisky určitě nejsou, naopak odvážné jsou, už v tom, že jsou nazvány zbabělými.
Po knihách Nezvaní (2003), Nemožnost nuly (2016), Slabikář (2017) a Předvoj (2019) a po třech divadelních jednoaktovkách (Stay pozitiv!, Ty ponožky si nesundávej a Motýle; 2021) přichází Adéla Knapová se Zbabělými zápisky z ukrajinské války. Ještě předtím vyšla její reportáž Chleba z minového pole ve stejně nazvaném souboru (2022, Slovart) o konfliktu na Ukrajině, kam přispělo čtrnáct českých a slovenských reportérů a reportérek (i několik ukrajinských novinářek). „Zápisky“ jsou její nejlepší věc, srovnávat je s výkony jiných českých autorů a autorek ale dost dobře nejde. Co se u nás nedá přesně žánrově zařadit, má velký handicap, v tom ještě není česká literatura dost emancipovaná. Ale shodneme-li se na tom, že o román jde, pak jeho autorka zatím romanopisce předbíhá, a to bez podpory větru public relations a literární komunity.
