Tělo jako muzeum. Druhý román Kláry Vlasákové: Tělesnost, péče a poslední věci člověka na prvním místě
Ta knížka s krásnou obálkou Nikoly Janíčkové se jmenuje Těla (vyd. Listen) a na sociálních sítích ji brzy po vydání adorovali primárně levicoví bros, čímž se nenechme odradit. Ano, po úvodní moderní bylině s mladou ženou coby bohatýrkou skutečně následují klasické progresivistické či socialistické konstanty: příliš vysoké pražské nájmy a bytová krize obecně, neviditelné starší ženy, nutnost důchodců pracovat, klimatická krize, přelidnění planety a plýtvání zdroji, mezigenerační průrva, netečnost a lenost tzv. obyčejných lidí ve vztahu k veřejnému prostoru i ke stárnoucím rodičům a tak dále a tak podobně. Ale pokud byste od spisovatelky, publicistky, dramaturgyně a scenáristky Kláry Vlasákové (* 1990) čekali pouhou ideologickou nalejvárnu a ohřívačku trendy témat – především takto na mě pohříchu působil její první román, dystopická sci-fi Praskliny, který pro všechnu kritiku konzumerismu a kapitalismu rozhodně nevycházel čtenářům vstříc –, dočkáte se příjemného překvapení. A, pravda, ještě více nepříjemných prozření.
Protagonistkami jsou, jak je pro autorku scénáře loňského oceňovaného snímku Běžná selhání typické, ženy. Odtažitá, sobecká, zpupná Róza je hrdinkou sedmi z dvaadvaceti kapitol, ale přítomná je i v těch zbylých – to protože opovrhovaná, ve vlastních očích chronicky méněcenná Marie myslí především na ostatní, tedy hlavně na svou jedinou, ačkoli již dospělou dceru. Ať už hlídá lidem v produktivním věku děti, nebo jejich staré a v mnoha ohledech nemohoucí rodiče, nechává se Marie vláčet, jen aby vyhověla. Vždy „udělá, co se od ní čeká“, a symbolizuje tím ženy jako takové, mámy zvlášť. Je to poměrně jednorozměrná postava definovaná především svou touhou být užitečná, svou váhavostí a celoživotní sebenenávistí – přemýšlí o sobě jako o „Marii Dostálové, nejzbabělejší/nejbláhovější/nejzlomyslnější atp. ženě na světě“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
