Kunderova Ptákovina: Divadelní režisér Ladislav Smoček o inscenování hry, které prý rozumějí jen Češi
Milan Kundera zanechal v českém divadle výraznou stopu a všechny jeho tři hry, vzniklé během pro Československo zásadní dekády, Majitelé klíčů (1962), Ptákovina (1966) a Jakub a jeho pán (1971), patří k základním kamenům moderního českého dramatu. Na zdejších jevištích se s nimi budou nyní vypořádávat další generace tvůrců.
ŘEDITEL: Pravda je ukryta tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet.
EVA: Věci na tomto světě mají tak vratký smysl, stačí fouknout a změní se ve svůj opak…
(z Ptákoviny Milana Kundery)
Prvotina Majitelé klíčů se mimochodem stala autorovým prvním mezinárodním úspěchem, když byl její text – díky ohlasu v Československu – přeložen do angličtiny, francouzštiny, němčiny, polštiny, maďarštiny i ruštiny. Přelomová, tvůrci i tehdejší kritikou velmi dobře popsaná moderní inscenace Majitelů klíčů se pak hrála v pražském Tylově (dnes Stavovském) divadle v režii Otomara Krejči, dramaturgii Karla Krause a scénografii Josefa Svobody (s hudbou Jana Klusáka) mezi lety 1962–1965 s Milošem Nedbalem, Marií Tomášovou, Luďkem Munzarem, Františkem Filipovským, Miroslavem Macháčkem a dalšími.
Z hlediska české divadelní historie je důležitá také světová premiéra posledního Kunderova divadelního textu, dnes už legendárního Jakuba a jeho pána v režii Ivana Rajmonta v Činoherním studiu v Ústí nad Labem v roce 1975 (kdy už byl Kundera v emigraci), díky jejíž energii mohla zazářit nastupující herecká generace v čele s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou. V obnovené premiéře z roku 2005 pak „Jakuba“ znovu hrálo pražské Divadlo Bez zábradlí, a to až do roku 2014.
Nevyhovující Ptákovina
Nejzapeklitější jevištní osud ale měla Ptákovina, které podle Kundery „rozumějí jen Češi“, protože kosočtverec jako pohlavní samoznak není v jiných zemích srozumitelný. Je o Řediteli, který z nudy nakreslí na tabuli tento symbol a roztočí tím koloběh až absurdního mocenského vyšetřování, v čele s všemocným Předsedou města.
Nejznámější inscenace Ptákoviny byla uvedena v roce 1969 v Divadle Na zábradlí v režii Václava Hudečka (s Milošem Kopeckým a Josefem Chvalinou v rolích Předsedy a Ředitele, v archívu Divadla Na zábradlí byl dokonce po letech objeven audiozáznam, který v roce 2015 vyšel na dvou CD), titul se tehdy hrál i v Liberci (kde byla v lednu 1969 světová premiéra), Ostravě či Brně… Ovšem všude jen pár měsíců, než byl nastupující normalizační cenzurou zakázán jako „nevyhovující“ a vlastně – zapomenut.
Ptákovina samozřejmě nebyla zfilmována, nikdy jsme ji tudíž neviděli. Až do září roku 2008, kdy měla po téměř čtyřiceti letech premiéru v pražském Činoherním klubu v režii Ladislava Smočka. Tehdejší výraznou kulturní událost korunovala Cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon pro Jaromíra Dulavu v roli Předsedy. V roli Ředitele alternovali Ondřej Vetchý a Martin Finger, Evu pak Lucie Žáčková a Zuzana Stavná.
Po rozhovoru s Ladislavem Smočkem proto s jeho svolením publikujeme jeho režijní analýzu Ptákoviny. Inscenace se v Činoherním klubu hrála jedenáct let, do listopadu 2019, divadelní záznam z roku 2010 pak uvedla ČT Art minulý týden jako poctu Milanu Kunderovi.
Ladislav Smoček o Ptákovině
Spoluzakladatel Činoherního klubu, režisér a dramatik LADISLAV SMOČEK (90) o Kunderově Ptákovině: Jakkoli prostoupena deklarovaným duchem „nevážnosti“, tato komedie sahá svou podstatou až někam dovnitř, do samého středu prapříčin jakéhokoliv lidského počínání, až na dřeň našeho duševního fungování. S velkým potěšením a ztotožněním jsem vnímal sílu autorova vystižení toho, co vlastně tak osudově hýbe lidským tvorem ve vztahu k sobě i druhým.
PTÁKOVINA je mnohoznačná, precizně zkomponovaná partitura. Autorem dokonale formulovaná řeč má zvlášť význam pro pochopení toho, co se vlastně rodí uvnitř a vychází ven z lidského já. Přitom mnohé z toho, co je tak směšné, je zároveň hrůzné.
Naděje trvalé a definitivní lásky a prožitek zázraku objevení podobně chápající bytosti je opravdovou nadějí záchrany vlastního já v prázdnotě vesmíru, osamění uprostřed lidské omezenosti.
Ve hře je silně připomenut fakt, že emoce, byť tajené, jsou nedílnou součástí člověka a rády se ujímají vlády nad rozumem.
Lidé si nejsou rovni, jejich vnitřní uspořádání je až propastné a skutečně spříznění jedinci, jak výše zmíněno, se nacházejí jen vzácně. Pocit sžíravé nespokojenosti zdá se víc než běžný. Alfou a omegou všeho je zápas o důstojnost vlastního JÁ. Neboť trýzeň z pocitu ponížení je nestravitelná. A žízeň po znovunabytí rovnováhy a nadřazenosti je u většiny nezničitelná.
Omezenec, který má moc, promítá svůj pocit ponížení, méněcennosti a ohrožení všude tam, kde tu moc má, a to až do krve. Lidé se snaží přelstít záporné pocity důmyslnými skutky, aby často padli sami do nečekané pasti. Pravda je obtížně stanovitelná, zato lež a pokrytectví je pragmatickým motorem společenského přežití.
Člověk je hrozný a směšný zároveň. Chce přelstít a často neví, že sám je přelstěn. A hlupák naopak dojde pocitu štěstí, netuše, že byl oklamán. Dosáhnout pocitu nadřazenosti a vyhnout se ponížení je to, oč tu zhusta běží. Věčný boj, často marný. Směšný, ale krvavě směšný.
Myslím, že to jsou některé z poloh skvěle zkomponované hry PTÁKOVINA. Jako by byla napsána včera. Vlastně může být napsána kdykoli. Protože to vše rozhodně v lidech je a pořád to platí. A bude platit. Takové situace vznikají všude, kdykoliv je to možné. A bohužel budou vznikat. Nehmatatelná dřeň našeho EGA v nás.
