Ilustrační snímek

Ilustrační snímek Zdroj: Profimedia

Kde zbývá naděje v době, kdy se bohem a měřítkem všeho staly peníze?

Jan Lukeš

Před šedesáti a třiceti lety a nyní: různé doby, různé poměry svobody a naděje, v kinematografii i ve společnosti. Společnost nemají vést ekonomové, ale ještě větší zhoubou je, když ji vedou politologové, stýská si kritik a publicista Jan Lukeš.

V roce 1994 jsem dělal rozhovor s režisérem Jaromilem Jirešem a ptal se ho mimo jiné na překvapivé okolnosti vzniku kolektivního generačního filmu nové vlny Perličky na dně (1965). Okomentoval je tehdy lapidárně: „Svoboda totiž sice tehdy scházela, ale nescházela naděje. Dnes je to naopak – máme svobodu, ale postrádáme naději, a zvláště filmaři s tímhle pocitem zatím žít neumějí.“

Často si teď na ta slova vzpomínám a ptám se sebe samého, co by tedy asi říkal dnes. Oproti tehdejšímu období po konci státního monopolu na filmovou výrobu je situace relativně stabilizovaná, v branži působí řada zkušených producentů, obor má podporu Státního fondu kinematografie. Ale té naděje je, zdá se mi, nejen v kinematografii, ale v celé společnosti ještě méně.

A nejen proto, že bohem a měřítkem všeho se staly peníze – ostatně sám jsem tu vícekrát poukazoval na to, jak uboze je na tom právě kultura, školství a věda. Především proto, že z veřejného prostoru vymizel přirozený společenský entuziasmus humanitních hledisek. Souzním v tomto směru zcela s tezí svého dávného učitele, historika Roberta Kvačka, že společnost nemají vést ekonomové, jen bych k tomu dodal, že ještě větší zhoubou je, když ji vedou politologové.

Zakleti do svých tezí a formulek, podobají se komunistickým dogmatikům, pro které bylo také hlavním cílem vměstnat pestrost a mnohotvárnost reality do předem utvořených vzorců. Co bylo a je nad to, nestojí za zájem, nejvýš za posměch a popravčí onálepkování. Taková sociopatie nemůže ovšem ve společnosti vytvořit atmosféru společného zájmu, i kdyby se jím vláda zaklínala sebevíc.

Berete-li člověku naději, berete nejen jemu, ale celé společnosti budoucnost. Zvláště je-li přitom vystavena politickému pokusnictví, které nemá s praktickou a zkušenou profesionalitou navzdory všem proklamacím mnoho společného.